Jistina ruského dluhu, tvořená úvěrem bývalé ČSSR, nesplacenými dodávkami z roku 1990 a 1991 a pohledávkami podniků, činí zhruba 3 miliardy dolarů. Její splácení by podle dřívějších dohod mělo začít v roce 2002. Zatím Rusko splácí úroky, lépe řečeno jejich část, a to především dodávkami zboží. Funguje to tak, že se v ruském státním rozpočtu vydělí určitá částka v rublech a ta je poskytnuta vybraným exportérům. Ti za ni dodají zboží českým importérům, kteří po realizaci zboží odvedou výnos českému státu. Tímto způsobem se dodává všechno možné: ropa, plyn, zbrojní technika, ale třeba i nehořlavé kabáty pro hasiče. Na dodávkách participuje několik desítek českých podniků, které by byly schopny – kdyby to bylo možné – tímto způsobem smazat celý dluh. Výtěžnost splátek zbožím je zhruba padesátiprocentní, přičemž nejlepší společnost Inekon Praha – dosahuje vyššího výnosu.Tento způsob splátek je nejvýhodnější pro ruské exportéry. V našem případě zvyšuje beztak už dost vysoký schodek vzájemné obchodní bilance. Řadu let se proto – ale nejenom proto hovoří o jiném způsobu úhrady ruských závazků, který by pro změnu stimuloval český export. Jde o garanční fond pro české vývozce do Ruska. Nyní se možná ledy pohnuly: nejpozději do konce února by měl být s ruskou stranou dohodnut rámec fungování fondu.
Princip je ten, že by ruská strana složila u některého tamního smluvního partnera české exportní pojišťovny EGAP – hovoří se o Vněšekonombank určitou část z jistiny dluhu – uvažuje se o 300 milionech dolarů. Toto protijištění prostřednictvím garančního fondu by umožnilo EGAP zvýšit limit na dodávky do Ruska. Fond podporovaný ministerstvem průmyslu a obchodu by měl mít při dobrém fungování význačné multiplikační účinky na tuzemskou výrobní sféru a jejím prostřednictvím i na český rozpočet. Uvažuje se tudíž, že při splnění určitých podmínek by bylo možné po určité době – například za deset let – Rusku částku vloženou do garančního fondu odečíst z dluhu.
