Být v přímé linii potomkem velikánů české hudby by se pro někoho mohlo stát údělem takřka neblahým. Ne tak pro Josefa Suka, kterého rodinná tradice celý život motivuje k výkonům, jimž se dostalo světového uznání a z nichž by i jeho slavní předkové měli radost. „Musel jsem se zbavit těch ,pravnuků a vnuků‘ a dostat se do povědomí posluchačů jako houslista Josef Suk,“ vzpomíná noblesní umělec, který proslavil houslové skvosty českých skladatelů v zahraničí jako málokdo. I v osmdesáti letech je stále aktivní, podílí se na domácím hudebním životě a občas se nechá přemluvit k vystoupení. Na budoucnost klasiky v dnešní hektické době přitom optimistický pohled neztrácí. „Vážná hudba potěší a je balzámem pro každého vnímavého a citlivého člověka,“ věří. Dodejme, že Josef Suk je v tom případě nejlepším léčitelem.
Mistře, oficiálně jste ukončil kariéru již v roce 2001, pak – pokud vím – v roce 2004, ale koncertujete pořád. Jsou to jenom neodmítnutelné „výjimky“, nebo hodláte jít ve stopách slavného Jaschy Heifetze, který skvěle hrál ještě dlouho po osmdesátce?
Koncertuji opravdu výjimečně, v roce 2004 jsem vystoupením na festivalu Pražské jaro udělal tečku za velkým koncertováním a cestováním po světě. Myslím si, že je také veliké umění odejít včas, přestat v nejlepším a nepřeceňovat svoje síly. Není nic smutnějšího než slyšet na pódiu třeba i slavné umělce, kteří jsou ve stáří stíny sami sebe.
Jsem rád, že se zmiňujete o Jaschovi Heifetzovi – byl pro mne ne králem, ale císařem všech houslistů. On a Fritz Kreisler byli mými vzácnými vzory. Dodnes jim s nesmírným potěšením naslouchám na gramofonových deskách.
Stále cvičíte na housle každý den? Snad už to ale není těch deset hodin denně, jako když jste studoval na pražské konzervatoři nebo v začátcích u Jaroslava Kociana…
Cvičím každý den, samozřejmě už ne tolik hodin, ale hraji pořád s velkou radostí.
Tato aktivita mě udržuje v kondici, je to pro mě taková medicína. Přiznám se, že nepěstuji žádný sport, ani nějakou moc velkou gymnastiku. Pečlivě se o mne stará moje žena.
Vaše oficiální sólová kariéra začala v roce 1954 úspěšným pražským recitálem, který prý u kritiky vyvolal senzaci. Popište, prosím, své koncertní začátky, které pro pravnuka Antonína Dvořáka a vnuka Josefa Suka jistě nebyly jednoduché.
Moje koncertní začátky byly velice příjemné, cítil jsem se na pódiu jako doma, a to díky svému učiteli Jaroslavu Kocianovi, který mě na prvních koncertech doprovázel na klavír. Bylo mi tehdy asi deset nebo jedenáct let.
Pocity zodpovědnosti a snad i trochu tréma přišly až mnohem později, když mně neustále připomínali mé slavné předky. Já jsem tento rodinný vztah bral jako něco samozřejmého. Jako dítě jsem si vůbec neuvědomoval, jací géniové Dvořák a Suk byli. Proto na mne byla upřena taková pozornost, a proto jsem se snažil pracovat, jak nejlépe jsem uměl. Samozřejmě mi ale tato rodinná tradice otevírala mnohé brány.
Dlouho jste se připravoval, než jste poprvé veřejně zahrál skladbu svého děda. Stalo se tak až na Pražském jaru 1957 a oním dílem byla slavná Fantazie pro housle a orchestr g moll. Rovněž provedení Dvořákova Houslového koncertu, které vás proslavilo a je ve světě považováno za vzorové, na sebe nechalo dlouho čekat (do roku 1958). Hledal jste tak dlouho odvahu, nebo jste prostě musel k ideální interpretaci dozrát?
Bylo v tom pravděpodobně obojí. Měl jsem a dodnes mám k dílům mého praděda a děda obrovský respekt. Čekal jsem na pocit, že tato díla budu moci hrát tak, abych se za nic nemusel stydět a abych nedal podnět k nějakým kritickým hlasům. Potřeboval jsem skutečně k interpretaci Dvořákova koncertu i Sukovy Fantazie dozrát. Ptal jsem se stále v duchu, zda by se moje provedení těchto skvostů autorům líbilo.
Již za studií jste se intenzivně věnoval komorní hudbě a v roce 1951 jste založil Sukovo trio, které se proslavilo v šedesátých letech ve složení Suk–Panenka–Chuchro. Jak jste v té době dokázal skloubit hektickou kariéru žádaného komorního hráče a sólisty?
Komorní hudbu nesmírně miluji, patřila vždy k naší rodině. Mluvilo se u nás často o slavném Českém kvartetu, v němž můj dědeček hrával. Ještě jako žák na pražské konzervatoři jsem se stal primáriem Pražského kvarteta, jehož členy tehdy byli Herbert Berger, Ladislav Černý a Josef Šimandl. Bylo to pro mne obrovské vyznamenání a obrovská škola. Protože jsem ale v té době začínal vystupovat také jako sólista, bylo těžké tyto dvě věci spojit dohromady. Založil jsem proto Sukovo trio, protože jsem nemohl bez komorní hudby být, a s bolestí v srdci jsem kvarteto opustil. Hrát v klavírním triu je pro sólistu snazší, členové tria jsou vlastně báječně sehraní sólisté, jako byli například Cortot, Thibaud, Casals nebo Rubinstein, Heifetz a Piatigorsky, jež jsem považoval za své vzory. Stále si ovšem myslím, že smyčcové kvarteto je nejkrásnějším komorním sdružením vůbec.
Jednou ze zemí, v nichž jste se nejvíce proslavil, je Japonsko. Jaké je tamní kulturní prostředí?
Na Japonsko vzpomínám s velkou láskou. Byl jsem tam mnohokrát, snad každý druhý rok, poprvé v roce 1959 s klavíristou Alfredem Holečkem a také s Českou filharmonií. Japonci vynakládají na kulturu a na hudební život obrovské prostředky. Postavili mnoho nádherných sálů, jež patří k nejlepším na světě a které jim upřímně závidím.
Od mých prvních cest do Japonska jsem měl báječného impresária, jenž mě seznamoval nejen s krásami této nádherné země, ale i se spoustou výtečných pokrmů. Od té doby na japonskou kuchyni nedám dopustit.
Lze najít rozdíly mezi japonským a českým publikem? Jsou dnešní posluchači vážné hudby jiní než třeba před půl stoletím?
Domnívám se, že obecenstvo je na celém světě stejně vděčné, někde temperamentnější, někde méně. Jen musíte hrát dobře a nesmíte ho zklamat. To japonské je velmi pozorné a vnímavé a vždy jsem byl znovu a znovu potěšen tím, jak milují Antonína Dvořáka. Za ta léta udělalo veliké pokroky. Také čeští posluchači jsou skvělí.
Co vás přivedlo k viole? Měl jste v první polovině sedmdesátých let pocit, že by se tudy mohla ubírat vaše kariéra? Nebo jste chtěl jít ve stopách violisty Antonína Dvořáka?
Ani jedno, ani druhé. K viole mě přivedla lákavá nabídka slavného Smetanova kvarteta, abychom společně pořídili nahrávky nejen Dvořákova kvintetu, ale také kvintetů Mozartových. Byla to pro mne veliká pocta. Dlouho jsem se nerozmýšlel a nabídku přijal, ačkoli jsem tenkrát ještě žádnou violu neměl. Situace se ale brzy vyřešila a prožíval jsem se Smetanovým kvartetem překrásné chvíle nejen ve studiu, ale i na společných koncertech.
Měl jsem veliké štěstí, že jsem později získal nádhernou violu po legendárním Ladislavu Černém, která měla kouzelný zvuk.
Uvítal jsem rovněž s radostí nabídku od Supraphonu natočit s Českou filharmonií a s Dietrichem Fischerem-Dieskauem Berliozova Harolda v Itálii. Byla to kuriózní sestava: Fischer-Dieskau jako neprofesionální dirigent (je to slavný barytonista – pozn. red.) a já jako neprofesionální violista. Toto naše dílo bylo kritikou vysoce hodnoceno.
Vynikající violista Milan Škampa se kdysi vyjádřil, že jste možná ještě lepší violista než houslista. Co vy na to?
Vážím si velice dr. Škampy a jeho laskavá slova mě opravdu velmi těšila.
Málokdo dokáže během jednoho koncertu střídat housle a violu, což jsou pro prsty dva zcela rozdílné nástroje. Vy ano. Přesto – neovlivní takové střídání výsledný výkon?
Toto střídání houslí a violy během jednoho večera mi nedělalo nějaké mimořádné obtíže. Rád jsem první půlku programu hrál na housle a druhou na violu. Přejít z houslí na violu není takový problém jako opačně přejít z violy na housle. Samozřejmě to vyžadovalo obrovské soustředění.Vzpomínám také rád na koncerty se skvělým Janem Panenkou. Z violového repertoáru jsme rádi hrávali Brahmsovy sonáty a překrásnou sonátu od Dmitrije Šostakoviče.
Byla pro vás hra na housle vždy na prvním místě? Vedle violy jste se věnoval i dirigování se Sukovým komorním orchestrem a několik let ve Vídni pedagogické činnosti…
Hra na housle byla pro mě vždy nejdůležitější a nejmilejší. Snad každý sólista si chce někdy vyzkoušet vést orchestr. Dirigování je krásné, ale bral jsem to jako takový výlet do jiných oblastí hudby. Měl jsem navíc štěstí, že jsem mohl s taktovkou řídit tak skvělý soubor, jako je Sukův komorní orchestr.
K vyučování jsem nikdy nepřilnul. Ne že bych snad k tomu neměl dostatek schopností, ale spíše protože si myslím, že dokonalý pedagog musí svým žákům věnovat všechen čas a celý život, jako to dělal třeba Otakar Ševčík. To je pak ideální a pouze to přináší úspěchy. Spojovat stovky koncertů a vyučování bylo pro mne tak únavné, že jsem to vydržel jen sedm let. Pedagogika je nesmírně zodpovědná činnost. Mnoho žáků vidí své slavné profesory třeba jen jednou za měsíc, jinak bývají v rukou jejich asistentů, a to rozhodně není dobře.
Co si myslíte o „pitvání“ nahrávek po taktech ve studiu, jak se to dnes často dělá, i když osobitost interpretace se ztrácí?
Mohu se ohradit proti této formulaci? Já jsem nikdy ve studiu nic nepitval. Snažil jsem se být vždy dokonale připravený a počínal jsem si vždy, jako bych hrál neviditelnému publiku. Lituji všech umělců, kteří ze sebe ve studiu nemohou vydat vše a ztrácejí inspiraci.
Dokáže vás rozladit špatná kritika? Čtete je vůbec ještě?
Někdy ano, pokud se u nás vůbec něco o koncertech v tisku objeví. V cizině vycházejí kritiky v hojném počtu, obvykle již den po koncertě. Psát kritiky je velice choulostivá věc. Kritický článek může umělcům pomoci, ale nevhodná slova a někdy i zjevná neodbornost mohou také ranit.
Bez špičkového pracovního nástroje nelze podat špičkový výkon. Vy jste vždy preferoval nedostižné stradivarky, ale máte i housle od českých mistrů houslařů. Prozradíte, kolik jich vlastníte, od koho a které nyní používáte nejčastěji?
Jsem rád, že ve státní sbírce nástrojů je několik pěkných houslí. Zvláště jedny od Stradivariho a také od Guarneriho del Gesú. Na oba nástroje jsem s potěšením hrával. Lituji, že se kvůli nedostatku zájmu a peněz tato sbírka dále nerozšířila. Bohatých lidí přibývá, ale mecenášů ubývá. Umělci si už nyní kvůli astronomickým cenám nástrojů nemohou sami takové vzácné housle koupit. Ve světě se to řeší tak, že vynikající nástroje kupují banky nebo bohatí mecenáši, a ty se pak půjčují nadaným umělcům. Kéž by něco podobného fungovalo i v Česku.
Vlastním několik krásných houslí od našich současných mistrů houslařů a nejraději hraji na ty z dílny jednoho z nejlepších tvůrců houslí na světě – mistra Přemysla Špidlena.
Jací jsou dnes mladí houslisté? Technicky jistě velmi vyspělí, ale není to na úkor výrazu a citu?
Máte pravdu, většina mladých houslistů je technicky velmi zdatná. Všichni hrají dobře, ať jsou z Evropy, Ameriky, Japonska nebo Číny. Mají to na svědomí různé soutěže. Mně připadají tito mladí jako atleti. Hrají všechno stejným povrchním stylem, hlavně rychle. To je teď v módě – přehánění temp. Postrádám silné individuality. Dříve jsme mohli říci okamžitě – hraje Menuhin, Oistrach. Dnes jsou houslisté k nerozeznání. Klade se větší důraz na techniku než na hluboký prožitek.
Profesoři dávají obvykle studentům úkoly, na něž mnohdy nestačí, chybějí jim pevné základy. Vzpomínám si na slova profesora Ševčíka: „Dokud neumíte dva tóny, tak se třetímu neučte.“ Profesor Kocian zase říkával, že lépe je zahrát čistě kočka leze dírou než falešně Paganiniho.
Na poli vážné hudby se dlouhodobě angažujete nejen jako interpret – jste čestným prezidentem Pražského jara nebo Festivalu komorní hudby v Českém Krumlově, letos jste se stal patronem jarních koncertů nového festivalu Le Quattro Stagioni v Pardubicích atd. Věříte tedy, že má vážná hudba budoucnost?
Jsem optimista. Vážná hudba potěší a je balzámem pro každého vnímavého a citlivého člověka. Existuje mnoho znamenitých festivalů, jež mají dobrou úroveň a těší se zájmu obecenstva. Co může být krásnějšího než hudba Mozartova, Smetanova či Dvořákova?
Opravdu jsem optimista. Velkou radost mi dělá například letitá spolupráce s Gymnáziem Jana Nerudy a s jeho nadanými dětmi. Tam je budoucnost. Těší mě rovněž zájem publika o cyklus mých koncertů na zámku Štiřín.
Jistě, umělci popu jsou u lidí určitě populárnější. Mají také enormní reklamu.
Sám jste svého času vystupoval s Orchestrem Václava Hybše, což vám puristé museli vyčítat…
Václava Hybše si velice vážím, je to vynikající hudebník a skvělý aranžér. Spolupracovat s jeho orchestrem bylo pro mne osvěžením, i když to některým posluchačům asi připadalo neobvyklé. Myslím si ale, že když jsme před lety s tímto nápadem přišli, byl to odvážný krok, který hodně lidí potěšil. Dnes už se nad podobnými činy nikdo nepozastaví.
Vaše manželka vám je jistě po celý život velkou oporou. Jak snášela to časté cestování a koncertování?
Své ženě vděčím za to, že mě celý život obětavě podporovala, snášela trpělivě časy dobré i zlé. Také se učila na housle, ale včas skončila. Byla vždy statečná při našich cestách. Ona je mým nejlepším kritikem.
Jste žijící legenda, možná poslední český virtuos, jenž získal světový ohlas a uznání. Jak se s tím vyrovnáváte?
Hrál jsem skoro se všemi nejlepšími světovými umělci. Jsem jim všem vděčný za to, co jsem od nich získal, za to, jak obohacovali můj život. Děkuji také svým věrným posluchačům, kterým jsem se vždy snažil rozdávat krásu.
Často myslím na svého praděda a děda a říkám si – snad by mě i pochválili a řekli by: „Hochu, dělal jsi svou práci dobře.“
***
Josef Suk
Pravnuk Antonína Dvořáka a vnuk Josefa Suka se narodil 8. srpna 1929. Na housle začal hrát pod vedením svého otce, v deseti letech se stal žákem Jaroslava Kociana. Poté absolvoval pražskou konzervatoř a Akademii múzických umění. Sólistickou kariéru od počátku spojoval se zájmem o komorní hru, krátce jako primárius Pražského kvarteta, dlouhá léta pak v Sukově triu (od 1951). V roce 1961 byl jmenován sólistou České filharmonie. Od sedmdesátých let hraje sólově i komorně rovněž na violu, několik let se věnoval pedagogické činnosti ve Vídni a rovněž dirigování v Sukově komorním orchestru. V průběhu své dráhy koncertoval po celém světě a natočil desítky snímků pro domácí i zahraniční gramofonové firmy. Ty získaly řadu cen – například šestkrát pařížskou Grand Prix du disque de l’Academie Charles Cros, Edisonovu cenu v Nizozemsku (1972), cenu Mozartovy společnosti ve Vídni Wiener Flötenuhr (1974) a další. V roce 1999 se stal majitelem platinové desky Supraphonu za 1 112 000 prodaných nosičů. Zatím poslední český houslista světové úrovně obdržel kromě jiných Medaili za zásluhy 1. stupně (1999); je rovněž rytířem Řádu Čestné legie (2002).
(BOX)
3 nej Josefa Suka
Největší hudební zážitek
Těch zážitků je více, ale jednoznačně vítězí – možná se budete divit – přehrávání houslových duet s mým učitelem Jaroslavem Kocianem, když jsem u něho měl hodiny. On už tehdy spoustu let veřejně nehrál, ale mně dovolil takto v soukromí naslouchat svému nádhernému tónu.
Nejoblíbenější dirigent
Hrál jsem skoro se všemi světovými dirigenty, k mým nejoblíbenějším patřili Wolfgang Sawalish a George Szell, z našich pak Karel Ančerl a Václav Smetáček. Se všemi dirigenty jsem si vždy dobře rozuměl.
Nejmilejší skladatelé
Samozřejmě Dvořák a Suk. Rád jsem hrával také Bacha, Beethovena a Mozarta, z modernějších skladeb jsem miloval houslový koncert Albana Berga.
