Na urážky od předsedy Poslanecké sněmovny či na slabomyslné nadávky premiéra si novináři v této zemi již dávno zvykli. Ostatně oba aktivní pánové musí být nevyhnutelně s hodnocením, kterého se jim v médiích dostává, nespokojeni, a tak hodnotí své hodnotitele. Vypovídá to nakonec více o nich než o terči jejich agresivity. Na co si však čeští novináři nezvykli a doufejme, že nezvyknou, jsou žaloby a obvinění z trestných činů, jejichž podstatou je výkon jejich práce. Nedávno poslanec Kalousek, sám chráněn imunitou, obvinil z trestného činu dva redaktory časopisu EURO. Proč by to neudělal, když mu odpovídající odveta, až se dokáže neoprávněnost jeho podání, prostě nehrozí. I s tím se novináři musí vyrovnat.
Skutečnost, že vyšetřovatelé obvinili dva redaktory Mladé fronty Dnes z trestného činu nadržování jen proto, že odmítli zveřejnit identitu svého zdroje, je však nepochybně ze strany policie zcela zásadním útokem na ústavní svobodu slova.
Každý má právo pochybovat o profesionalitě kohokoli, tedy i novinářů. Nepochybně k tomu má v řadě případů i opodstatněné důvody. Nelze ani vyloučit, že obvinění se někdy prohřešili proti zásadám novinářské práce. Co je však nutné zcela a jednoznačně vyloučit, je možnost trestně stíhat novináře za to, že nezveřejní svůj zdroj informací. Zvláště podstatné je to v zemi, kde se teprve po dlouhodobé kampani v tisku policie začala zabývat činností bývalého ministra financí, což nakonec vedlo k jeho uvěznění. V zemi, kde čelní představitelé vládní strany odmítají zveřejnit kdo a za co jim daroval peníze na nákup luxusní nemovitosti, kde se člověk figurující v záhadném financování téže strany stane obětí vražedného útoku, kde hlavní opoziční strana okrade stát na daních, ale ten, kdo daňové prohlášení podepsal, je soudem prohlášen za nevinného atd.
Právo utajit zdroj je nedílnou součástí legislativy upravující činnost médií v civilizovaných zemích. Dokonce i v socialistickém Československu příslušný paragraf biflovali studenti fakulty žurnalistiky už v sedmdesátých letech. Snaha policie prolomit práva novinářů, nabourat se do bankovního tajemství a podobně vychází jen z její neschopnosti dělat svou práci prostředky, které jí společnost dala k dispozici.
Možná by měl někdo policistům vysvětlit, že pro bezpečnost a spokojený život lidí je svoboda projevu – nevyhnutelně zahrnující právo novináře chránit svůj zdroj – stejně nezbytná jako pro ně pendrek na výtržníky rozbíjející výkladní skříně. To, že na ně nemohou střílet z nových devítimilimetrových pistolí, policisté celkem chápou. Snad pochopí i práva novináře.
ČLÁNKY DO MAILU