BIOPALIVA Několik let se politici nemohli shodnout na formě podpory biopaliv. Topolánkův kabinet nakonec zvolil „nejjednodušší a nejtransparentnější“ model: žádné dotace nebudou. Po letech diskuzí má Česká republika konečně vládou oficiálně přijatý systém podpory výroby biopaliv.
BIOPALIVA Několik let se politici nemohli shodnout na formě podpory biopaliv. Topolánkův kabinet nakonec zvolil „nejjednodušší a nejtransparentnější“ model: žádné dotace nebudou.
Po letech diskuzí má Česká republika konečně vládou oficiálně přijatý systém podpory výroby biopaliv. Na ministryně zemědělství Mileny Vicenové přijal Topolánkův kabinet verzi, která nepočítá s žádnou dotační podporou produkce biopaliv, pouze se zákonem stanoveným plošným přimícháváním biosložek do benzinu či motorové nafty.
JEDNA ZE TŘÍ MOŽNOSTÍ
Ve hře byly původně tři možnosti. Vedle přijatého systému počítaly alternativní verze buď s vratkou spotřební daně, nebo s podporou producentů na pěstování komodit k technickým účelům.
Vratka spotřební daně by sice znamenala nižší cenu pohonných hmot na čerpacích stanicích (v řádu desetníků), zároveň však také propad příjmů státního rozpočtu. Také podpory zemědělců by znamenaly tlak na rozpočet, v tomto případě rezortu ministerstva zemědělství, které dosud nemá zabezpečeny ani prostředky pro takzvané přímé platby. Oba systémy by si navíc vyžádaly delší technické konzultace s úředníky v Bruselu, který národní systémy podpor biopaliv schvaluje.
To vše nakonec byly argumenty pro přijetí bezdotačního systému. Sama Vicenová v odůvodnění této varianty konstatovala, že její výhodou je jednoduchost a transparentnost. „Díky tomu odpadne zdlouhavý proces notifikace a přispěje to také k urychlenému řešení uplatnění biopaliv na domácím trhu. Zabezpečí to také soulad s předpokládaným vývojem politiky uplatňování biopaliv v celé Evropské unii na základě principů daných Akčním plánem pro biomasu. Z tohoto důvodu byla také tato varianta hodnocena Evropskou komisí v rámci konzultací jako nejpřijatelnější. V neposlední řadě toto řešení nevyžaduje další nároky na výdaje státního rozpočtu, které se u ostatních variant pohybují v rozmezí 1,06 až 2,3 miliardy korun ročně,“ uvádí ministryně.
NEJDŘÍVE BYLI VŠICHNI PROTI
Přijatá varianta se okamžitě ocitla v palbě kritiky zemědělců, výrobců biosložek i rafinérských firem. Každý totiž preferoval nějaký systém podpor, na kterém by mohl profitovat. Je také pravda, že v zemích Unie všude, s výjimkou Finska, nějaká forma podpory biopaliv existuje. Podle prezidenta Agrární komory ČR Jana Veleby tak nebude tuzemská produkce biopaliv konkurenceschopná se zahraničím. Podle něj jde bezdotačním systémem Česko jinou cestou než ostatní země, včetně USA. Také Oldřich Reinbergr, generální ředitel Cukrovarů TTD, které již výrobu biolihu nastartovaly, tvrdí, že „Česko je jedinou zemí, která výrobu bioetanolu nepodpoří, a tuzemská produkce skončí v zahraničí“. Zajímavý rozpor, protože i Reinbergr je představitel Agrární komory, jejíž prezident Veleba naopak tvrdí, že biolíh se bude do Česka ze zahraničí dovážet.
Aby nebylo negativních názorů málo, kritizují rafinérské firmy neexistenci vratky spotřební daně. To je ovšem podle náměstka ministryně zemědělství Tomáše Douchy úplně lichý argument, který rozhodně tuzemskou produkci neznevýhodňuje, protože i kdyby přicházel levnější, méně zdaněný biolíh ze zahraničí, při transportu přes hranice by se dodanil na platnou úroveň.
KOMU TO NEPROSPĚJE?
Ačkoli přijatý systém nejvíce kritizují zemědělci, měli by mít právě oni jako jediní ze všech článků v produkci biopaliv se zahraniční konkurencí srovnatelné podmínky. Unie totiž podporuje zemědělce produkující suroviny k výrobě biopaliv prostřednictvím takzvaného uhlíkového kreditu, což je dotace ve výši 45 eur na hektar k tomu účelu pěstovaných plodin.
V současné době sice na tuto dotaci zemědělci v nových zemích nárok nemají, to se ale brzy změní. Jak totiž před nedávnem oficiálně oznámila komisařka pro zemědělství Mariann Fischerová-Boelová, v zájmu srovnatelných podmínek pro výrobu biopaliv „je spravedlivé, aby tuto podporu mohli využít zemědělci ve všech členských zemích“.
Evropská komise kromě toho také navrhla rozšíření dotovaných ploch pro biopaliva o jednu čtvrtinu na dva miliony hektarů a navíc uvažuje o plošném zvýšení dotace zemědělcům pěstujícím plodiny na biosložky do paliv na 80 až 85 eur na hektar. To vše je přitom v souladu s příslibem, který dala několik dní před tímto vyjádření Boelová při vstupní audienci Vicenové mezi evropské ministry zemědělství. A dokladem trendu, o němž Doucha říká: „Česká republika hodlá v Evropské unii prosazovat srovnatelné podmínky v produkci biopaliv pro všechny.“ Skutečné nevýhody nicméně přinese budoucnost zpracovatelům zemědělských komodit, především těm novým, a z nich zejména menším lihovarům. Jak totiž upozorňuje například František Janů, generální ředitel ústecké Setuzy, v zahraničí podporuje dotačně výstavbu zpracovatelských kapacit stát. To se v Česku nedělo a neděje, takže i sama Setuza musela vystavět závody na zpracování řepky na bionaftu z vlastního. Vzhledem k tomu, že se to podařilo, nevypadá to s konkurenceschopností vůči zahraničí v oblasti produkce metylesterů řepkového oleje (bionafta) nijak špatně. Produkce biolihu ale bude podle všeho riziková. Důkazem je i skutečnost, že od záměru vystavět „na zelené louce“ podnik na produkci biolihu upustil i nejvýznamnější subjekt na tuzemském agropotravinářském trhu, Babišův Agrofert.
LIHOVÁ NEJISTOTA
Původně plánovaný lihovar nevznikne nakonec ani ve Vrbátkách na Prostějovsku, mimo jiné kvůli protestům místních občanů. Zahraniční investor ovšem upustil od plánu výstavby i jiných lihovarů, takže pravým důvodem bude spíše obecná rizikovost obdobných investic.
Naopak v Dobrovicích (zmiňované Cukrovary TTD) se již výroba biolihu rozjela, v tomto případě ale nebylo nutné žádný nový podnik stavět. Surovinou k produkci bioetanolu je tady totiž cukrová řepa, která se ve zdejším cukrovaru zpracuje na cukrovou šťávu a posléze na biolíh. Možnost přestavby cukrovarů na lihovary dává i sama Unie a dokonce na to přispívá, neboť se tím snaží vyřešit evropskou nadprodukci cukru. Jenže ne všechny lihovary mohou vzniknout z cukrovarů. Menší výrobci biolihu tak musí především spoléhat na svou konkurenceschopnost, tedy na co nejefektivnější výrobu. To v praxi znamená volbu optimálních zemědělských surovin a technologií. Vyrábět bioetanol kvasným procesem z obilí a ještě k tomu v malém množství konkurenceschopnost nezajistí, shodují se například jak Doucha, tak Janů.
