Je to nevídaný zásah do „Baťova“ města. Stavba Kulturního a univerzitního centra ve Zlíně je zatím na úplném počátku, stavět se začala univerzitní budova. Na jakékoli hodnocení projektu je tedy ještě brzy. Prominentní architektka Eva Jiřičná však zatím nezklamala, a ani tentokrát není důvod jejím schopnostem nevěřit. Přestože sama tvrdí: „Všichni se na tom učíme.“
Začínajícím architektům většinou nějaký čas trvá, než se od interiérů, půdních vestaveb a rekonstrukcí dostanou k větším zakázkám, opravdovým stavbám. Musejí získat zkušenosti, reference a především kontakty. Paradoxně až mnohem později než průměrný začínající architekt se své první novostavby dočkala světově uznávaná architektka Eva Jiřičná.
Samozřejmě nikoli z nedostatku zkušeností nebo referenčních staveb. Důvody byly právě opačné. Její interiéry, především obchodů a butiků, ale později i bytů, kanceláří nebo restaurací, si získaly tolik obdivovatelů, že měla kancelář Evy Jiřičné o zakázky více než dobře postaráno. Ale jen na interiéry. A pokud možno i s lehounkým, rafinovaně konstruovaným schodištěm, které se stalo jakýmsi rozpoznávacím znamením architektčina rukopisu. Přitom zkušeností s velkými stavbami měla Jiřičná dostatek. Než si založila svou vlastní, pracovala v kanceláři Louis de Soissons několik let na rozsáhlém projektu přístaviště v Brightonu. V rozhovoru s Petrem Cookem v knize In/Ex Terior (viz magazín E8, 28. listopadu 2005) o této zkušenosti říká: „Když jsem se pak postavila na vlastní nohy, začala jsem používat high-tech z čiré neznalosti. Po masivním měřítku prvků pro Brighton Marina – viaduktů, vlnolamů, plovoucích konstrukcí – jsem najednou navrhovala malé interiéry, zatímco veškeré mé znalosti se týkaly prvků v průmyslovém měřítku.“
K první samostatné stavbě se Jiřičná dostala v polovině 90. let, až hodně po své padesátce. Je autorkou například autobusového nádraží Canada Water v Londýně nebo rozšíření knihovny v Leicesteru. Velkou důvěru získala i v Praze, kam se od roku 1990 stále častěji vrací. Oranžerie na Pražském hradě, hotel Josef nebo rekonstrukce gotického kostela svaté Anny na Starém Městě patří mezi její další nesporné úspěchy.
Jedna ruka, různé funkce
Na největší zakázce své kariéry však Eva Jiřičná se svým ateliérem pracuje teprve v současné době. Kulturní a univerzitní centrum ve Zlíně je jednou z vůbec největších veřejných architektonických zakázek, které se u nás od počátku devadesátých let objevily, rozpočet stavby se pohybuje kolem jedné miliardy korun. Ve skutečnosti jde o stavby dvě, jež spolu ale tvoří logický i urbanistický celek, a také o dva investory, Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně a Statutární město Zlín. Areál je umístěn na parcele bývalých Masarykových škol v centru Zlína a orientace navržených budov vychází z původní polohy dnes již neexistujících budov. Zachovány zůstanou i jednotlivé pěší trasy vedoucí přes dané území.
Obě budovy jsou si do značné míry podobné, mají oválný tvar a společně tvoří otevřené písmeno „V“. „Snažili jsme se,“ říká Jiřičná, „aby ty budovy měly stejnou ruku, aby spolu nějakým způsobem komunikovaly, přestože mají naprosto odlišnou funkci.“
Oblé tvary versus pravé úhly
Středem areálu probíhá hlavní pěší komunikace, která se v prostoru mezi budovami rozšiřuje a vytváří jakési náměstí, shromažďovací prostor, jenž je zároveň uzlem, z něhož vedou vstupy do všech objektů kulturního a univerzitního centra.
Tvarově obě budovy se svým okolím dost kontrastují, proti funkcionalistickým obdélníkům a pravým úhlům nasadila architektka oblé organické tvary. „Na začátku jsme měli takové dilema,“ říká Eva Jiřičná, „jestli ta nová budova má doplnit tradiční zlínskou architekturu, nebo jestli se od ní má úplně odlišit. Koncept Zlína byl geniální a jít zpátky do historie nejde nejen proto, že technologie, která se tehdy používala, dnes už není přijatelná. Dnešní standardy jsou přehnané a neúnosné do takové míry, že je budeme muset brzo změnit. Když navrhujete zasklení budovy, tak to zasklení je tak neprodyšné, že musíte do rámu oken vyvrtat díry, aby se lidi uvnitř neudusili.“
Ke klasické architektuře Zlína se však Jiřičné návrh neobrací zády, jako referenci k historii města se architektka rozhodla použít skleněné cihly, které se začaly používat právě v době největšího rozmachu Baťova Zlína. Skleněné cihly budou použity v atriu univerzitní budovy a měly by se objevit také na vnějším plášti kulturního centra.
Univerzitní budova v sobě spojuje dvě části, rektorát a administrativu školy s univerzitní knihovnou. Každá tato část bude v samostatném „lupenu“, půlměsíci, a mezi nimi vznikne atrium. Do tohoto středu se budova otevírá, protože kvůli velmi hlučné silnici nemůže být otevřená směrem ven. Atrium poslouží jako místo odpočinku a setkávání, jako společné neutrální území studentů a vedení školy.
Technicky velmi náročné je řešení kulturního centra. Především proto, že má sloužit velmi rozmanitým účelům, kromě sídla filharmonie by se tu měly konat konference, slavnosti a plesy, ale také hrát divadlo. „Hudba má úplně jiné požadavky na dobu dozvuku, útlum, odrazivé plochy než mluvené slovo a potřebuje i jiné osvětlení a design. Snažíme se dát tomu prostoru jakýsi grandiózní pocit nebo atmosféru, ale ne tím, že bychom ho zaplnili zlatými ozdobami. Prostor by měl být příjemný a pohodlný tím, jak bude distribuováno světlo a zvuk, jak se budou spouštět panely nebo různé textilie, které ten prostor změkčí, nebo naopak učiní tvrdším.“
Budu se modlit
Projekt Kulturního a univerzitního centra ve Zlíně zaměstnává obě kanceláře Evy Jiřičné, londýnskou i pražskou. Pracuje na něm velký tým více než stovky odborníků a konzultantů z různých oborů, paralelně se řeší mnoho technických problémů. Na poměrně malou kancelář Evy Jiřičné je toho až moc: „Jak se nám to povede, nevím, já se asi začnu modlit, protože to chce zkušenost a my jsme ještě žádnou takovou budovu nikdy nepostavili. Ale tady v České republice nikdo v dnešní době nepostavil novou budovu divadla nebo takto komplikovaného kulturního centra. Takže my se na tom všichni učíme.“
Ke Zlínu má Jiřičná velmi úzký vztah. Její otec Josef Jiřičný patřil k Baťovým architektům a Eva se tu v roce 1939 narodila. Ve Zlíně žila do svých pěti let a zažila i jeho bombardování. Po válce byl Josef Jiřičný v týmu, který řešil obnovu poničeného města. Na jeho práci dnes Eva Jiřičná navazuje: „Kdyby se to povedlo, tak doufám, že mě otec odněkud uvidí a řekne si, že mě tak špatně nevychoval.“
Eva Jiřičná (67)
Narodila se 3. března 1939 ve Zlíně. Po roce 1968 zůstala v Londýně, kde tehdy byla na stáži. Prvních deset let pracovala v architektonické kanceláři Louis de Soissons, kde se podílela na přípravě projektu přístaviště v Brightonu. V roce 1984 založila vlastní ateliér Eva Jiricna Erchitects (EJA). Doménou její tvorby jsou hlavně interiéry, svůj rukopis zanechala v obchodech módních značek v Londýně i New Yorku, v kavárnách, restauracích i bytech. Mezi její klienty patřily například pojišťovna Lloyd’s, obchodní domy Harrod’s a Selfridges, Královská akademie umění, Victoria & Albert Museum či Pražský hrad. Ateliér EJA získal četná mezinárodní ocenění, Jiřičná si vysloužila ocenění i za osobní přínos v oblasti architektury a designu. Je nositelkou titulu Královský průmyslový designér a Řádu Britského impéria za přínos interiérovému designu, byla zvolena členkou Královské akademie umění a uvedena do Americké síně slávy.
