R e v i t a l i z a c e p r ů m y s l u
Ministerstvo průmyslu a obchodu zpracovalo návrh revitalizačního programu, který je nyní vystaven připomínkovému meziresortnímu řízení a v polovině ledna by ho měla schválit vláda. Program může být buď šancí pro celou českou ekonomiku, anebo jen ztracenými miliardami.
Podmínky pro uchazeče:
více než 250 zaměstnanců, prorůstový podnikatelský záměr s prokazatelným zajištěním odbytu, multiplikační efekt, banky vedou dluhy jako nestandardní, v posledním roce nevykázal zisk, závazky po lhůtě splatnosti přesahují dvacet procent celkových zdrojů, většinoví vlastníci souhlasí s podmínkami programu
Nástroje programu:
odkup bankovních pohledávek z poskytnutých úvěrů, záruky bankám za zbývající úvěry, provozní úvěry, prominutí odkoupených pohledávek nebo jejich kapitalizace, navýšení základního jmění z prostředků FNM za tržní cenu akcií, navýšení základního jmění z prostředků zahraničního investora se státními zárukami, jiné podpůrné programy (investiční pobídky, rizikový kapitál, průmyslové zóny atd.)
Když se akcionáři (nebo alespoň jejich většina) vzdají výkonu akcionářských práv ve prospěch státu, když několik let jejich podniky hospodaří se ztrátou, když banky zařadily jejich dluhy mezi pochybné (nebo alespoň nestandardní) a když přitom mají zajištěn odbyt (a to prokazatelně), pak těmto společnostem stát - možná - pomůže.
To je alfa revitalizačního programu českého průmyslu, který byl zpracován na ministerstvu průmyslu a obchodu. Omega programu spočívá v tom, že bude potřebovat jistou finanční záruku, kterou ministr Grégr odhaduje asi na šedesát miliard korun. Zatím nikdo nemluví o tom, odkud peníze přijdou. Přinejmenším část jich bezpochyby zmizí. Čím menší, tím lépe.
Za čí peníze
Ministr Grégr je odhodlán předložit návrh plánu vládě 18. ledna, do té doby je vystaven meziresortnímu připomínkovému řízení a bezpochyby se v něm ještě mohou objevit jisté změny. Nicméně ministr tvrdí, že se vše předem pečlivě se všemi prodiskutovalo, a že dokonce i ministerstvo financí projevilo souhlas. Ještě před zpracováním návrhu se však k němu ministr financí Ivo Svoboda stavěl velice opatrnicky. Jestliže nyní mění přece jen svoje postoje a je údajně ochoten ve vládě hlasovat pro program, může to být výrazem jednak jeho naděje, že nakonec bude realizace programu pro stát méně finančně náročná, než naznačovaly prvotní verze programu, jednak spokojenosti s poměrně značnou účastí komerčních bank.
Oboje může být pravda. Požadavky programu na stát jsou bezpochyby rozloženy do delšího časového údobí, ministr Grégr hovoří o desíti, či až snad dvanácti letech, během nichž by fungoval nutný garanční fond. Pohledávky, které mají banky za podniky, by přitom stát od bankovní sféry vykupoval nikoliv snad za nominál, ale s různým disážijem, jehož výše by zřejmě závisela na klasifikačním stupni, do něhož je úvěr zařazen. Jinak řečeno na tom, jak velká či malá je naděje, že podnik dluh splatí. Takže tak by byla splněna i Svobodova podmínka, aby si také banky - kdysi frivolně poskytující úvěry - užily své.
Pro koho a s kým
Albert Einstein kdysi řekl, že život není fér. Fér není život ani pro jedince, ani pro firmy. Do oživovacího programu se totiž nemohou přihlásit ty společnosti, kterým se daří. Logiku to má, žijí a nepotřebují umělé dýchání, jenže jim to samozřejmě musí přijít líto: stát je „trestá za to, že se uměly otáčet. Program však je alespoň dost prozíravý v tom, že neslibuje pomoc všem, kteří jsou v nesnázích. Ministerstvo to formuluje tak, že do programu se mohou přihlásit jen ty firmy, které jsou v obtížích přechodných. Bezpochyby by to o sobě mohla tvrdit každá společnost neschopná dostát svým závazkům vůči bankám. Jenže program bude po podnicích chtít, aby předložily prorůstový projekt s prokazatelně zajištěným odbytem, a to dokonce odbytem v zahraničí. Pravdou přitom je, že i ta téměř na kolenou ležící kopřivnická Tatra by snad zakázky měla, jenže žádná banka jí bez státní garance už nepůjčí ani haléř. Automobilka tak nemá ani na financování odbytově zajištěné výroby.
Kdyby však banky zastavily kompletně nové úvěrování firmám, jimž už značné úvěry daly, znamenalo by to pro firmy konkurs a pro banky velice slabou naději, že alespoň k části svých peněz opět přijdou. Tím, že se obejde konkursní cesta, bude možné (snad) se vyhnout i jejím úskalím. Tak to zřejmě chápou i velké banky, které se příprav revitalizačního programu účastnily. I když hned od počátku příprav nebyly jejich postoje zdaleka totožné. Investiční a Poštovní banka nyní návrh programu vítá, nicméně naznačuje, že by pro praxi měly být zjednodušeny prováděcí procedury. Komerční banka a Česká spořitelna, žijící v odůvodněné naději, že jim stát stejně tak či onak pomůže, se zatím - dokud program neznají do detailu - odmítají vyjádřit, i když v obecné rovině jim připadá schůdný. Československá obchodní banka, nej-méně zaneřáděná podnikovými ne- dobytnými úvěry, zdůrazňuje, že musí být zachován individuální přístup a především vše musí záviset na individuálním rozhodnutí věřitele. Nicméně záchrana jednotlivých firem via revitalizační program může fungovat jen tehdy, když se všichni věřitelé jedné firmy shodnou. Možná že v tomto bodě ještě praxe značně narazí, neboť všechny zainteresované banky jsou sice často angažovány v jednom podniku, ale do různého stupně. A navíc - jsou si především navzájem konkurenty. Ostatně sám prezident Bankovní asociace Jiří Kunert, když v rozhovoru pro EURO (č. 9/1998) předem revitalizační program zpochybňoval, se možná víc než úvahou nad věcnou stránkou nechal strhnout faktem, že sám je také generálním ředitelem jedné banky. Té, která u firem zase až tak velké nedobytné pohledávky nemá. Prezident Kunert dává za příklad systém, jakým se zachraňují krachující firmy třeba v Americe. Jenže až na patřičný právní rámec (škoda, že tu není) je Grégrův návrh vlastně jen českou variantou americké ochranné lhůty, během níž dávají banky podniku šanci, aby se vzpamatoval.
Za povšimnutí však stojí, že z programu vypadla Konsolidační banka, jejíž zástupce se podílel na všech přípravných jednáních. Právě tento státní peněžní ústav měl totiž podle původních představ vykupovat od komerčních bank nestandardní úvěry, a měl snad i dokonce spravovat onen garanční fond. Návrh programu tak, jak ho nyní ministerstvo průmyslu předkládá k připomínkovému řízení, však počítá s tím, že státní garanci bude poskytovat Česká inkasní. Ta by rovněž mohla do podniků vstupovat jako akcionář - kapitalizovala by převzaté bankovní pohledávky za podniky. Ministr Grégr zařazení České inkasní do programu odůvodnil tím, že má patřičné zkušenosti. Kdyby to mělo být skutečným důvodem, pak se sluší připomenout, že velké zkušenosti v tomto směru má především Konsolidační banka, která za tímto účelem byla vlastně založena. První vykupovala od bank jejich pohledávky, spravuje je a právě ona už do mnoha podniků kapitalizací pohledávek jako akcionář vstoupila. Nicméně v principu je lhostejné, zda realizaci vezme do svých rukou Konsolidační banka nebo Česká inkasní, tak jako tak jsou obě v režii státního rozpočtu.
Fronty na státní pomoc
Podniků, které jsou v nesnázích - ať je označují za přechodné nebo finální - je v České republice mnoho. Restrukturalizaci výrobní i finanční mají za sebou vlastně jen firmy, do nichž vstoupil s patřičným kapitálem zahraniční subjekt. Někteří experti jsou přesvědčeni, že víc než polovina čistě českých podniků má záporné vlastní jmění, čili mají méně, než kolik dluží. Banky, které vedou podnikům účty, však naznačují, že víc než polovina všech poskytnutých „špatných úvěrů visí jen na pár desítkách podniků. Těch největších. Teoreticky by tedy alespoň v první etapě stačilo pomoci těmto „pár desítkám , aby se průmysl rozhýbal. Lidé z průmyslových kruhů však už v etapě přípravy programu prohlašovali, že se do něj přihlásí mnohem víc firem, a tím velice ztíží výběr, který už z finančních důvodů musí být limitován. Dnes se však spíše zdá, že příliš uchazečů se do fronty cpát nebude. Tedy - pokud stát bude nekompromisně trvat na podmínce, že pomoc je vázána na superkontrolu, na právo přímých zásahů do řízení podniků. Jinak řečeno: o zařazení do programu musí požádat vlastník - akcionář podniku rozhodnutím valné hromady. Tím státu nabídne svůj akciový podíl jako záruku a předá mu výkon akcionářských práv. Zatím se k takovému odvážnému kroku odhodlal jen Jiří Maroušek, jehož firma Inpro je majitelem skoro čtyřiceti procent strojírenského podniku ČKD Holding. Naproti tomu Lubomír Soudek, jehož společnost NERo má pod palcem víc než čtvrtinu plzeňské Škody, se zřejmě bude k takovému kroku odhodlávat, jen když mu věřitelé přiloží nůž pod krk. Po poslední prosincové mimořádné valné hromadě Lubomír Soudek v České televizi hrdě prohlásil, že má svůj vlastní rozvojový program a od státu nepotřebuje nic. „Jen aby mu pomohl při restrukturalizaci dluhů, což je přesně ten krok programu, kvůli kterému musí stát vytvořit garanční fond. A vložit do něj finance. Čili Soudek chce na státu peníze, ale nechce, aby mu stát koukal pod prsty. Protože Škoda Plzeň by však jinak byla přímo klasickým případem pro státní resuscitaci, je možné, že ostatní akcionáři Soudkovi domluví: změnou stanov totiž už přesunuli pravomoce do dozorčí rady a v ní si dnes usurpovali prakticky veškerou moc.
Jen s obtížemi lze odhadovat, jak tváří v tvář údajně striktním podmínkám programu budou postupovat akcionáři třeba dalšího zadluženého hříšníka - Chemapolu. Miroslav Grégr zatím prohlašuje, že dokud je akcionářská struktura Chemapolu tak nejasná, není se o čem bavit. Možná ale „jasní akcionáři Chemapolu - IPB a Proventa - dají dohromady většinový balík a ten státu jako záruku nabídnou. A možná že právě na to „nejasní akcionáři čekají a ještě se rádi připojí.
V každém případě se zdá, že koeficient naléhavosti zařazení do programu asi nebude potřeba. Sestavilo ho ministerstvo průmyslu a obchodu a má poněkud nepřehlednou matematickou podobu. Původně vznikl zřejmě právě proto, že se resort obává moc dlouhé fronty žadatelů. Koeficient zahrnuje rozsah ekonomických obtíží podniku, jeho důležitost v rámci regionu, jeho potenciální konkurenční sílu a další faktory, které by měly hrát při výběru roli. Sestrojením koeficientu se ministerstvo chce zřejmě také už předem bránit proti případným útokům, že do programu budou zařazováni jen „kamarádi pana ministra. Jinak by ukazatel ztrácel smysl, protože je zřejmé, že revitalizace musí být nejen šita na míru jednotlivým firmám, ale na výběru firmy se musí stát dohodnout s věřiteli. Přinejmenším teoreticky totiž nelze vyloučit, že věřitelská banka odmítne pohledávku za podnikem s disážijem prodat.
Umělé dýchání jen pro plavce
Požadavek, že firmu do programu může přihlásit jen její akcionář, se už objevil v jiném revitalizačním programu: na popud České národní banky schválila už Klausova vláda konsolidační program malých bank, který má zcela obdobnou strukturu a rovněž výrazně omezuje práva akcionářů. Omezuje ovšem také samotnou činnost vybraných bank. A to je možná důvod, proč už dva peněžní ústavy byly „vráceny svým majitelům, vzápětí jim byla odebrána licence a šly ke dnu.
Je velice pravděpodobné, že ani revitalizační program vlády pro výrobní sféru všechny oživované neoživí. Otázka zní, jakého procenta úspěšnosti vůbec lze dosáhnout. Částečně jde výsledek odhadovat z výběrových kritérií: umělé dýchání je stát ochoten poskytnout jen tomu, kdo prokazuje vůli naučit se plavat. Jenže vůle přeci jenom není všechno.
Problémem se bezpochyby může stát bezprostřední účast státu na řízení podniku. Nejde totiž už jen o statutární orgány (praxe dokazuje, že zaměstnanec ministerstva v dozorčí radě nemusí být pro firmu požehnáním), ale o přímý dozor, či dokonce bezprostřední řízení. Kde stát tyto lidi vezme? Ministr Grégr prohlásil, že „máme dost expertů . Těžko soudit, které myslel, ale je možné se domnívat, že spíše než ministerští odborníci by se v těchto rolích mohly uplatnit osobnosti, které najdou bankéři. O jejich peníze jde přece také. Ostatně o peníze půjde především. Protože za nynějšího stavu rozpočtu se v tomto směru od státu zase až tak moc očekávat nedá a protože je lichá i Grégrova naděje, že přispěje Fond národního majetku, očekává program mnohem víc ze zahraničí. Ve finále směruje k tomu, aby do zachraňovaných firem vstoupil zahraniční investor.
