Udržet si dobrou náladu a pamatovat na rezervy pro horší časy. To je recept na recesi dle generálního ředitele firmy Rosso Steel
Firmu Rosso Steel založil Josef Šmíd v roce 1990 téměř bez kapitálu. S pomocí rodiny tehdy začal s úpravami materiálů pro stavebnictví, o šest let později firma koupila první větší stroj a pronikla do automobilového průmyslu. Dnes ve výrobních areálech v Mirošově a v Zaječí na Moravě provozuje jedno z největších českých center na zpracování plechů především pro výrobu aut. Ocelové svitky, ze kterých se posléze vyrábějí části karoserií, dodává Rosso Steel automobilkám Škoda Auto, Ford nebo Toyota Peugeot Citroën Automobile. Před rokem a půl navíc firma koupila Kovohutě Rokycany, podnik se stoletou tradicí. Ten tradičně vyrábí ušlechtilé slitiny z mědi, niklu a dalších barevných kovů, které slouží třeba jako materiál na euromince. „Kovohutě byly podinvestované a dlouhodobě hospodařily se ztrátou. Kdybychom se rozhodovali čistě podle ekonomických ukazatelů, nikdy bychom do toho nešli. My jsme ale k podniku měli silný vztah. Desetiletí se tam věnují vysoce specializované a nesmírně zajímavé hutní výrobě, kromě toho je to v našem okrese,“ vysvětluje Josef Šmíd, že se v podnikání někdy řídí více srdcem než rozumem.
Letos jste otevřeli nový výrobní areál na Moravě, postupně vytahujete ze dna Kovohutě Rokycany. Už jste úplně překonali krizi, která před třemi lety postihla pro vás zásadní automobilový průmysl? Ano, dá se říci, že překonali. Samozřejmě nás to také postihlo. Automobilový průmysl se dostával do problémů hned zpočátku, už na podzim 2008. Byli jsme v tom prakticky první, ale zase jsme z toho pak byli jako první venku. Na rozdíl třeba od stavebnictví, které se z problémů nedostalo dodnes. Musím ale říct, že ani rok 2009 pro nás nebyl nijak tragický. Nakonec jsme skončili v zisku a ta zkušenost nás spíše posílila. Dokázali jsme najít rezervy v oblastech, kde bychom je za normálních okolností vůbec nehledali. A vyplatilo se to. Také jsme byli rozumní v těch předchozích dobrých letech. Naštěstí jsme si na vrcholu uvědomili, že je dobré dělat úspory na horší časy. Díky tomu nás pak recese nezasáhla tak tvrdě.
Nynější ekonomická situace také není zrovna nejrůžovější. Obáváte se budoucnosti? Do té situace nás bohužel zase dostaly finanční ústavy, jako před třemi roky. Jestliže někdo investuje s velkým rizikem a potenciálně vysokým ziskem do dluhopisů a teď o ně má přijít, ať o ně přijde. To vytváří všeobecnou negativní náladu, kterou ještě zesilují novináři svými katastrofickými předpověďmi. Na můj vkus je toho pesimismu příliš, snažím se myslet spíše pozitivně. Jistě, můžeme zaznamenat nějaký pokles, může to být trochu horší. Ale máme v živé paměti situaci před třemi lety, takže jsme lépe připraveni. Nechci se nechat nakazit typicky českým negativismem, to se totiž potom špatně pracuje. Včera jsem se vrátil z Itálie a snažím se spíše myslet po italsku. Jsou tam na tom daleko hůř než my, ale přitom z nich pořád sálá pohoda. Mým přáním je, aby podobná atmosféra vládla i u nás ve firmě.
A jak to děláte? Daří se vám motivovat zaměstnance, aby nemysleli „po česku“? Někdy to jde těžko, ale nějaké výsledky určitě jsou. Ve firmě může být dobrá nálada, když pak ale na vás křičí do telefonu klient, nesete si to dál a někde se to projeví. Obecně u nás dáváme zaměstnancům větší volnost, důvěřujeme jim a možná je méně kontrolujeme. Ale když je něco opravdu potřeba udělat, vyžaduji, aby tu práci odvedli i nad rámec svých běžných povinností. A zatím to velmi dobře funguje. Máme 160 zaměstnanců ve firmě Rosso Steel a 140 v Kovohutích, přičemž fluktuace pracovníků je u nás velmi nízká.
Zatím působíte hlavně ve střední Evropě. Máte ambice dostat se i na vzdálenější trhy? Mimo středoevropský region se vydáváme spíše s produkty Kovohutí Rokycany. Cena ušlechtilých slitin je v porovnání s náklady na dopravu vysoká a cena logistiky u nich nehraje takovou roli. Dodáváme třeba i do Indie nebo do Ruska. Co se ale týče naší hlavní činnosti, tedy přípravy polotovarů pro automobilový průmysl, tam je materiál levnější a už se nevyplatí dodávat na vzdálenost větší než 1000 kilometrů. Mimo region střední Evropy plánujeme jedinou akvizici, a to v Rumunsku. Jdeme tam za našimi partnery, například Renaultem. Náš region nám zatím stačí a věříme, že ještě nějaké to desetiletí se tu automobilkám povede dobře. I když právě teď se projevuje v celé nahotě, že Evropa je stará, drahá a nepružná.
