Snížení důvěryhodnosti Paktu stability a růstu vytváří špatný precedens
Ministři financí zemí Evropské unie před několika měsíci zahájili jednání o změnách Paktu stability a růstu. Ten je základním kamenem koordinace fiskálních politik a jeho fungování je důležitou podmínkou existence evropské měnové unie. Jednání bylo 20. března 2005 završeno dohodou ministrů financí zemí Evropské unie, které schválila Evropská rada. Ačkoliv úvodní slova schváleného dokumentu hovoří o „posílení“ a „zpřesnění“ paktu, mám zato, že jde buď o značnou nepřesnost, nebo dokonce o projev určité arogance tvůrců těchto změn vůči schopnosti čtenářů pochopit, jakým směrem změny jdou. Navíc soudím, že změny samotné jsou dokonce méně škodlivé než to, co reforma paktu říká o fungování evropské politiky.
Vyrovnanost vyrovnaného.
Načasování schválených změn Paktu stability a růstu vyvolává značnou nedůvěru. Pakt se v loňském roce stal předmětem masivní kritiky politiků i čelných zástupců Evropské komise zejména poté, co ho některé velké země, zejména pak Francie a Německo, zásadním způsobem porušily. Změny paktu vedoucí k jeho změkčení se týkají právě takzvané korektivní části paktu, která by měla vynucovat fiskální disciplínu zemí a s níž měly zmíněné státy největší problémy. Nutně se tedy nabízí úvaha, do jaké míry lze tento vývoj považovat za počátek politiky, kdy se pravidla hry budou měnit v jejím průběhu na základě toho, jak to silným“ hráčům momentálně vyhovuje . Je pravdou, že odsouhlasené změny jsou „vyvážené“ ve smyslu zpřísnění některých částí a rozvolnění částí dalších. Význam těchto změn však není porovnatelný, neboť význam zmíněného zmírnění významně překračuje dosah ostatních úprav. Určité - a svým způsobem žádoucí - zpřesnění nastalo v takzvané preventivní části. Ta určuje pravidla pro „správné chování“ fiskálních politik poté, co se vyřeší současný problém s nadměrnými schodky. Ovšem i na toto „vylepšení“ paktu lze pohlížet spíše skepticky. I předcházející znění tuto oblast dostatečně upravovalo. Nabízí se proto otázka, zda pro ministry financí, kteří se potýkají se schodky nad tři procenta a neochotou provádět nepopulární reformy, není zpřesnění toho „jak vyrovnaný“ má být „vyrovnaný“ rozpočet, problémem zcela mimo horizont jejich úvah. Proto určité zpřesnění paktu nemá vliv na současné fiskální politiky a nelze se zbavit dojmu, že tato část reformy má pro veřejnost vyvážit celý balíček změn.
Střední a menší.
Samotný proces přípravy změn paktu byl velmi vzdálen od objektivního hledání „lepších pravidel“. Při jednání se střetávaly velmi pragmatické, individuální zájmy některý zemí se zoufalou snahou o jiných zemí zachránit z pravidel pro koordinaci fiskálních politik co nejvíce. Je pochopitelné, že největší tlak na rozvolnění pravidel přicházel od států, které mají velký problém se do současných limitů vejít. Sekundovali jim aktivně nebo mlčením i ministři zemí, kteří takovéto problémy očekávají nebo kteří reprezentují státy, jejichž ochota reformami snížit deficity rozpočtů je velmi malá. Je proto až překvapivé, že i v této atmosféře existoval tábor zemí, bránících velmi razantně původní pravidla, a tím i myšlenku na stabilní fiskální prostředí nefederalizované Evropy. Postup Rakouska, Nizozemska, Lucemburska či zemí severu Evropy si zaslouží respekt. Přesto však jejich odvaha nešla tak daleko, aby změny blokovaly a zabránily táboru velkých nebo poměrně netečných zemí prosadit dohodnutý „kompromis“. Nedávnými slovy francouzského prezidenta, která padla ovšem v poněkud jiné souvislosti, „byla promarněna dobrá šance“ si uvědomit, že Evropská unie již není unií několika politických a ekonomických supervelmocí a zemí malých, ale unií států středních a menších. Proto by bylo třeba, mnohdy i koalicí menších zemí, se postavit proti prosazování krátkodobých politik v zájmu jednotlivých členů, ač početně významných.
Definitivně špatná zpráva.
Zdá se, že tyto názory podporují vize euroskeptiků, kteří argumentují oslabováním národní autonomie. Mezi tuto skupinu se nepočítám, a mám dokonce zato, že vzniklý „špatný kompromis“ je naopak výsledkem toho, že jednotlivé země byly schopné v národním systému rozhodování unie významně prosadit své úzké národní zájmy bez ohledu na zájem Evropy jako celku. Nepovažuji možnost užší federalizace unie za krátkodobě možnou, či dokonce vysoce žádoucí, ale je třeba si uvědomit důsledky značného prostoru pro jednotlivé státy prosazovat své individuální zájmy. Tytu důsledky mohou být nepříznivé nejen pro unii a její věrohodnost (jako v případě reforem paktu), ale i pro členy ostatní (jako v případě jednotné zemědělské politiky nebo snah o zpomalení liberalizace evropského trhu v oblasti služeb).
Snížení důvěryhodnosti paktu a tím oslabení koordinace fiskálních politik v eurozóně nepovede ke kolapsu eura, bankrotu zemí či ekonomické krizi. Je ale definitivně špatnou zprávou. Spolu s dalšími obdobnými rozhodnutími začíná vytvářet velmi špatný precedens, že hledání budoucího směřování unie spíše než pečlivou analýzou a hledáním „správných řešení“ bude probíhat při jednáních ne zcela nepodobných obchodování na koňském trhu. A to je to poslední, co Evropa, čelící potřebě reforem a posílení své konkurenční schopnosti, potřebuje.
