Češi jsou buď nekriticky nadšeni, nebo přehánějí hrozby
Optimisté věřili, že díky členství Česka v Evropské unii přijdou do země další investoři z jiných částí světa. Měla je přilákat evropská zakotvenost a zároveň místní výhody včetně nižších nákladů práce než na západě. Většina takových představ však počítala s příchodem amerických či japonských investorů. Během návštěvy premiéra Wen Ťia-paa však byla mimo jiné podepsána dohoda o významné čínské investici, historicky první na zelené louce. Firma Changhong hodlá vybudovat továrnu na montáž televizorů v Nymburku.
Jak se v této souvislosti jeví sen premiéra Jiřího Paroubka o Česku jako o základně pro čínské investory v Evropě? Kdybychom soudili na základě slov šéfa čínské vlády, tak nadějně. Wen Ťia-pao mluví o výhodné geografické poloze Česka, místní průmyslové základně a rozvojovém potenciálu. Takže Peking by snad měl o přednostech českého trhu vědět. Na druhé straně je nutné počítat s tím, že jazyk čínského premiéra je hodně diplomatický. Někdy dokonce připomíná fráze, které známe z bývalého Československa před rokem 1989. I když dnešní čínská realita je v mnohém velmi odlišná.
Kritici Paroubkovy vize říkají, že Čína bude mít vždy zájem hlavně o velké evropské země. Tento argument má logiku. Peking mezi své hlavní partnery v Evropské unii řadí Německo, Francii, Británii a Španělsko. Není to ale černobílé. Číňané označili za důležitou zemi také Portugalsko, které je velikostí srovnatelné s Českem. Jsou rovněž aktivní v Maďarsku a z tohoto pohledu je logické, když chce Paroubek soutěžit o přízeň čínských podniků s Budapeští.
O něco silnější je další argument kritiků, kteří říkají, že čínskou vstřícnost si nezískáme, když budeme stále ustupovat. Ministr zahraničí Cyril Svoboda stejně jako šéf ODS Mirek Topolánek upozorňují, že nová investiční dohoda s Čínou není v souladu s pravidly Evropské unie. Ustoupila česká vláda Pekingu až příliš? Mluví se o tom, jak Paroubek často přijímá čínského velvyslance v Praze, což není zcela v souladu s diplomatickými zvyklostmi. Výsledkem údajně je, že Číňané dobře vědí o české ochotě dohodnout se za každou cenu a dokážou toho využít.
Pražské ministerstvo financí však argumentuje tím, že Česko nedělá nic jiného než jiné státy unie, a má v tom také kus pravdy, byť jednotlivé investiční smlouvy evropských zemí s Čínou by si zasloužily hlubší analýzu. Problémem je, že mnozí Češi se ve vztahu k Číně uchylují ke dvěma extrémům: buď k nekritickému nadšení z tamních hospodářských příležitostí, nebo naopak k přehánění hrozeb, jež z Číny přicházejí. Zastánci druhého názoru se navíc mohou oprávněně odvolat na pokračující porušování lidských práv v říši středu. Pokud by však Praha byla ve svém postoji vůči Číně papežštější než papež, kritičtější než velké evropské země nebo třeba vláda Spojených států, asi by nikomu příliš nepomohla. Hospodářsky by na tom Česko jistě nevydělalo. Zatímco poukazování na porušování lidských práv může mít někdy smysl, nepřátelství Západu ve vztazích s Čínou by bylo z hlediska žádoucího vývoje v největší asijské zemi kontraproduktivní.
Proslulý americký politik Henry Kissinger před více než třiceti lety, v roce 1971, prolomil tabu a tajně navštívil Čínu. Tedy v době, kdy by čínští komunisté považovali jakékoliv úvahy o přijímání podnikatelů do strany za povedený vtip. Kissinger ukázal jinou cestu pro vztahy s Pekingem a nedá se říci, že by vývoj v Číně od té doby do dneška jeho tehdejší krok nějak zpochybňoval.
Dnes je Čína členem Světové obchodní organizace a musí začít respektovat její pravidla. A to i v oblasti zákonodárství či ochrany duševního vlastnictví. Jistě, pokrok je relativně pomalý, takže čeští podnikatelé si nadále budou na podnikatelské prostředí v Číně stěžovat. Přesto se šance na férový byznys v největší zemi světa zvyšují. Je spíše otázkou diplomatické taktiky a strategie, jak s Čínou vyjednávat a zda je možné připustit, že v investiční dohodě není dostatečně zaručena možnost převádět zisky ze země. Poměry v Číně se mění, a tak bude také nutné sledovat, jaký je vlastně aktuální stav. Bude výhodné se v té či oné záležitosti obracet na centrální vládu v Pekingu, regionální autority, nebo spíše přímo na šéfy podniků? Jisté je jedno: Čína je obrovský trh, v této zemi žije čtvrtina obyvatel světa, bude hrát stále významnější roli ve světové ekonomice a z hospodářského hlediska ji prostě není možné ignorovat. Politici mohou přispět, pokud nebudou vůči Pekingu defenzivní, ale ani zbytečně agresivní.
