Rozhodnutí Evropské unie a bruselských byrokratů o tom, že se evropské ekonomiky vzdají do roku 2050 (téměř) úplně fosilních zdrojů, bude mít hluboké geopolitické dopady. Zejména pro země, jež do EU zemní plyn a ropu vyvážejí. Výrazně se to dotkne Ruska, Alžírska a Libye, uvedl Evropský univerzitní institut a think-tanky Bruegel a Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR) ve společné analýze.
Dovoz ropy se má podle samotné EU za třicet let snížit o 79 procent oproti úrovni v roce 2015, aby byl naplněn cíl uhlíkové neutrality v polovině století. Import plynu se má propadnout o 67 procent. To by samozřejmě citelně finančně poškodilo exportéry těchto surovin.
Jen v roce 2019, před rozšířením pandemie covidu-19 a ekonomickým zpomalením, země EU dovezly energetické produkty v hodnotě 320 miliard eur (8,2 bilionu korun). Kromě Ruska by tak o největší trh přišlo i Alžírsko a Norsko.
Nicméně i další země by byly výrazně dotčeny. Státy jako Irák, Libye, Nigérie nebo Ázerbájdžán vyvážejí z více než 90 procent právě ropu a plyn. Z pohledu geopolitiky by to řadu států – včetně Ruska – mohlo výrazně politicky destabilizovat. Propad poptávky by mohl mít vliv i na celosvětovou jedničku exportu ropy, Saúdskou Arábii. Evropa totiž tvoří pětinu světové spotřeby ropy.
Cena těžby ropy se výrazně liší
Klíčovým ukazatelem je i to, jak by pád ceny ropy ovlivnil ekonomiku v daných zemích. Náklady na těžbu se výrazně liší podle jednotlivých států. Zatímco v případě Saúdské Arábie je cena, za kterou se vyplatí ropu prodávat, pod dvaceti dolary za barel, v Rusku to je víc než 50 dolarů, v případě Nigérie téměř 80 dolarů.
Saúdové sice mohou vydržet delší dobu s nižšími cenami ropy na světových trzích, ale i přesto se bude zadlužení jejich země zvyšovat, pokud bude ropa dlouhodobě levná. I při loňské ceně 40 dolarů za barel se rozpočtový deficit země dostal na úroveň 12 procent HDP.
Autoři studie upozorňují na to, že se zástupci EU musí „probudit“ a vzít také v úvahu dopady svých rozhodnutí na obchodní partnery. I proto by měl Brusel vyčlenit prostředky na to, aby nejvíce postiženým zemím pomohl diverzifikovat závislost na vývozu fosilních zdrojů.
Z toho by mohly profitovat i evropské firmy, jež by se na těchto trzích mohly uplatnit se zaváděním nových udržitelných technologií. Nabízí se výroba zeleného vodíku z obnovitelných zdrojů energie.
Bezpečnostní rizika porostou
Sázka pouze na klimatické cíle ale zvýší bezpečnostní rizika pro celou EU, dodává zpráva. A při masivním zavádění elektromobilů do provozu to znamená i závislost na dalších surovinách, jako je lithium a další drahé kovy.
V případě takzvaných kritických surovin, jež jsou nutné pro výrobu vysoce specializovaných technologií, je EU závislá z 60 procent na Číně a zhruba z deseti procent na Rusku. Přitom je pravděpodobné, že závislost na Číně v tomto ohledu poroste.
Dalším rizikem pro země sedmadvacítky může být i to, že Evropská komise uvažuje o uvalení uhlíkových cel pro zboží, s jehož výrobou či přepravou jsou spjaty vysoké emise skleníkových plynů. To platí například pro ocel z Ruska a Číny nebo cement z Turecka. Mohlo by to odstartovat globální celní válku.
Bez ostatních to nepůjde
Evropská unie by naopak měla co nejtěsněji spolupracovat se Spojenými státy a koordinovat politiku Zelené dohody (Green Deal). Měla by také podporovat zapojení ostatní států do klubu zemí, jež snižují emise skleníkových plynů až na nulu, a to včetně geopolitického rivala Číny, tvrdí autoři zprávy.
Samotné prosazování uhlíkové neutrality v Evropě podle něj problém globálního oteplování nevyřeší, protože Evropa nyní produkuje méně než desetinu celosvětové produkce skleníkových plynů. Pokud se „uhlíkové břemeno“ přesune na regiony mimo Evropu, celá bruselská ambiciózní politika klimatických cílů bude postrádat smysl.
