Evropa ještě pořád může omezit veřejné výdaje, aniž by podkopala svůj sociální model
Proč některé vlády utrácejí více než jiné? Odpověď se může zdát zřejmá, porovnámeli třeba Dánsko (kde veřejné výdaje bez úrokových plateb z dluhu dosáhly v roce 2012 výše 58 procent HDP) a Spojené státy (kde stejný ukazatel činil 35 procent).
Na první pohled nepopiratelným vysvětlením jsou rozsáhlé veřejné služby a rozvinutý sociální stát. Data jako by potvrzovala proslulý výrok německé kancléřky Angely Merkelové, podle něhož tkví problém Evropy v tom, že představuje sedm procent světové populace, 25 procent světového HDP a 50 procent světových sociálních výdajů.
Z tohoto hlediska čelí evropské vlády nepříjemné volbě. Většina se jich snaží hledat cesty, jak udržet na uzdě veřejný dluh, snížit schodky a seškrtat výdaje, aniž tím zhorší situaci chudších občanů. Soudě podle zkušeností z USA a dalších neevropských zemí se však možná budou muset rozhodnout mezi insolvencí a nerovností. Protože tyto vlády dospěly do fáze, kdy už daně prakticky nelze zvyšovat, nemohou splatit své dluhy a zároveň ponechat sociální výdaje na současné úrovni.
Tato odpověď je však méně zjevná, pokud porovnáme evropské země mezi sebou. Většina jich dává přednost rozložení rizika ve společnosti a má averzi vůči nerovnosti – obě tyto charakteristiky jsou pilířem „evropského sociálního modelu“. Úroveň jejich veřejných výdajů se však značně liší.
Nejvíce utrácí Dánsko, které se svými 58 procenty HDP stojí o závratných 13 procentních bodů výše než Španělsko. Ještě pozoruhodnější možná je, že francouzské veřejné instituce utrácejí o 12 procentních bodů HDP více než instituce německé, aniž se mezi oběma zeměmi projevuje podstatný rozdíl v oblasti zdravotnictví, školství či chudoby. To naznačuje, že některé státy si v sociální oblasti počínají efektivněji než jiné.
Navíc se některým zemím podařilo značně omezit veřejné výdaje, aniž jakkoli změnily svůj sociální model. Veřejné výdaje Švédska jsou dnes o devět procentních bodů nižší než v roce 1995. Během tohoto poklesu došlo i k seškrtání některých sociálních výdajů, avšak ve většině ukazatelů rozvoje se země stále řadí na nejvyšší nebo téměř nejvyšší příčky a nadále je vnímána jako model sociálnědemokratické politiky.
Tím není řečeno, že všechny evropské země mají stejnou sociální záchrannou síť.
Podpora v nezaměstnanosti či státní penze nejsou například v Irsku a Finsku totožné.
Rozdíly v úrovni veřejných výdajů však nekopírují rozdíly ve výsledcích v oblasti sociální politiky.
Existuje pro to několik vysvětlení. Jedním z nich je ryzí efektivita veřejných programů. Některé zdravotnické systémy jsou jednoduše řízené lépe než jiné, protože se v nich intenzivněji využívá dražší vybavení, pacienti dostávají generické léky namísto prémiových a včasná prevence pomáhá snižovat výlohy na pozdější léčbu. Efektivnější zdravotnictví nepředpokládá vyšší nerovnost; naopak může nerovnost snižovat.
Druhým odůvodněním značných rozdílů v úrovni výdajů evropských zemí je skutečnost, že veřejné a soukromé výdaje lze ve vysoké míře vzájemně nahrazovat. Příspěvky do průběžného penzijního systému se silně podobají těm, které občané platí v systému povinného soukromého pojištění. Jedním z důvodů, proč Francie hodně utrácí za státní penze, je například skutečnost, že v této zemi prakticky neexistují soukromé penzijní systémy. Kdyby byli zaměstnanci povinni odvádět příspěvky některé společnosti či průmyslovému fondu, veřejné výdaje by automaticky klesly, ale přitom by se nic zásadního nezměnilo.
Pravdou je, že veřejné penzijní systémy obecně obsahují určitý stupeň přerozdělování. V převážné míře však vybírají příspěvky od zaměstnanců v době, kdy jsou ekonomicky aktivní, a vracejí jim je po odchodu do důchodu. Je složitou otázkou, zda zaměstnanci skutečně chápou tyto příspěvky jako vlastní úspory, anebo pouze jako daně – přičemž ve druhém případě může tento systém odrazovat od práce nebo podněcovat k práci v černé ekonomice. Každopádně platí, že případné nahrazení veřejných penzijních systémů soukromými může napomoci ke snížení státních výdajů bez velkých dopadů na přerozdělování. Třetí příčinou disparit v úrovni veřejných výdajů evropských zemí je skutečnost, že se vlády často snaží zmírnit důsledky tržních neefektivit – a nedaří se jim to.
Vezměme si například bydlení. Veřejné programy jsou nezbytnou podmínkou zajištění dostupného bydlení chudým a mladým lidem a podpory energetických úspor. Ve skutečnosti však dělají mnohem víc: zbytečně poskytují podporu středněpříjmovým domácnostem – nebo v horším případě nepřímo dotují majitele domů, když přispívají nájemníkům na nájemné. A totéž platí pro některé politické přístupy k trhu práce či podnikové sféře.
Veřejné výdaje v těchto případech neslouží vytčeným cílům, ale financují spíše sociální dávky pro střední střídu, či dokonce sociální dávky pro držitele kapitálu. Seškrtání těchto výdajů může být krátkodobě obtížné, ale ve střednědobém výhledu ho lze uskutečnit bez nepříznivých sociálních důsledků.
Z toho vyplývá, že všechny evropské vlády bez rozdílu mohou zlepšit efektivitu veřejných výdajů a omezovat je, aniž by podkopopaly evropský sociální model.
O autorovi| JEAN PISANI-FERRY, Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka vyučuje v berlínské Škole státní správy Hertie a v současnosti působí jako generální komisař pro politické plánování v Paříži
