Z českého trhu se loni do zahraničí vyvezlo za 16,5 miliardy korun léků. Čeští pacienti je pak marně shánějí v lékárnách
Je to pohádkový kšeft: nakupte v tuzemsku levné léky a vyvezte je do kterékoliv evropské země, kde se prodávají dráž. Téměř bez práce dosáhnete marže v násobcích původní hodnoty léčiva. Jak uvádí studie Rozdíly v nákladech a přístupu k farmaceutickým produktům, zpracovaná v Evropském parlamentu v loňském roce, nejnižší a nejvyšší cena originálního léčiva se v zemích EU liší až čtyřikrát. U generik může být tento rozdíl dokonce šestnáctinásobný. A to už je pádný argument, proč ignorovat potřeby českých pacientů a lék výhodně prodat v jiné zemi. Podnikatelský záměr má jen jeden drobný háček – vývozce musí požádat o povolení k distribuci léků.
Však také počet firem, které žádají o tuto licenci, rychle roste. Ročně jde o desítky nových zájemců. Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) odhaduje, že loni bylo vyvezeno léků v českých cenách za 16,5 miliardy korun. „Rozdíl mezi cenou léčiva v Česku a jeho cenou v jiné evropské zemi může být násobný a stejně velký je i zisk distributorů,“ potvrzuje šéf lékového úřadu Martin Beneš. Medikamenty původně určené českým pacientům nejčastěji mizí v Německu, Rakousku, severských státech či v Pobaltí. Největším dovozcem léků z uvedeného paralelního obchodu je v Evropě Velká Británie.
Poslední změny v zákoně o veřejném zdravotním pojištění, který novelizuje i paragrafy týkající se cen a úhrad léčiv, vyvolávají u odborníků obavy, že ještě více posílí tendence distributorů vyvážet léky z českého trhu.
Panadol vývozním hitem
V paralelním obchodě nyní končí až pětina léků distribuovaných v tuzemsku. Vyplývá to z rozporu mezi hodnotou léčiv celkově v Česku distribuovaných a tržbami lékáren za jejich prodej. Trefně se tomuto jevu říká distribuční paradox (viz Léky do zahraničí). Tento rozdíl, který, jak už bylo řečeno, loni dosáhl 16,5 miliardy korun, znamená jediné – někteří čeští pacienti v lékárnách neseženou lék, který obvykle na svou nemoc užívají. V lepším případě si mohou vyzvednout jinou variantu téže účinné látky, za níž ovšem většinou doplatí vyšší částku. „Pravidelně ke konci měsíce chybí na pultech například lék Sortis, který snižuje hladinu cholesterolu. I u řady dalších léků se výpadky cyklicky opakují,“ potvrzuje šéf Grémia majitelů lékáren Marek Hampel. V lékárnách často nejsou k dispozici například spreje pro astmatiky Berodual a Symbicort, léky Micardis proti vysokému krevnímu tlaku, Bonviva na léčbu osteoporózy či prostředky na deprese. „V těchto případech přitom není jednoduché převést pacienta na jiný lék,“ konstatuje Hampel. Ale nejde jen o léky na předpis. Vývozní hvězdou je například lék proti bolesti Panadol, jehož se do zahraničí v prvním letošním čtvrtletí prodala dokonce téměř polovina množství v tuzemsku distribuovaného a oblíbená je mezi překupníky i dezinfekce Betadine (viz Vývozní hity). Bohužel se ale z českých lékáren ztrácejí i léky na takzvaná vzácná onemocnění, jimž se ve farmaceutické hantýrce říká příznačně orphans neboli sirotci, a vysoce inovativní léčivé přípravky. Tyto medikamenty za sebe obvykle nemají vůbec žádnou náhradu. SÚKL spočítal, že například léčiv z kategorie orphans bylo mezi roky 2007 až 2010 vyvezeno za více než tři sta milionů korun. Problém spočívá v tom, že pacienti bez svého léku mohou i zemřít. Jde například o preparáty určené k léčbě různých typů zhoubných nádorů. V některých případech chyběla na domácím trhu v uvedeném období až polovina konkrétního přípravku, jako v případě léku Exjade, který se užívá v hematoonkologii (viz Chybějící sirotci). S nedostatkem se podobně potýkají i pacienti s Parkinsonovou chorobou, kteří jsou životně závislí na přípravku Duodopa.
Trh bez léků
Farmaceutičtí výrobci, i když by se zdálo, že jim může být jedno, kde se jejich zboží prodá, nejsou z paralelního exportu vůbec nadšeni. Vývoz léků distribuovaných v tuzemsku jim totiž kazí ceny na cílovém trhu. Nehledě na to, že přicházejí o veliké marže. Mateřské společnosti proto uvažují o tom, zda budou příslušný lék na malý český trh vůbec dodávat, čímž zase snižují obraty, a tím i zisky domácích dceřinek. Paralelnímu exportu v podmínkách unijního volného pohybu zboží a služeb ovšem nelze klást téměř žádné reálné překážky vyjma několika administrativních. „Bránit se dá jen těžko. Nelze blokovat odběratele, protože by si mohli stěžovat antimonopolnímu úřadu,“ vysvětluje Petr Honěk z české pobočky farmaceutického výrobce Amgen. Zásadní problém pro pacienty vyvstává především u originálních léčiv, která ještě nemají generické kopie. Výroba se totiž plánuje dlouho dopředu a farmaceutičtí producenti dodávají své zboží na základě dopředu stanovených kvót, jež vycházejí z odhadů domácí spotřeby. Pokud se přípravek z konkrétního trhu vyveze, výroba neumí rychle reagovat na vyšší poptávku. Většinou se tak děje až s půlročním zpožděním, přičemž přednost mívají trhy s větším obratem i rabatem. Čeští pacienti se pak ke svému léku nedostanou. Problémům s paralelním exportem se nevyhnou ani centra specializovaná na závažné choroby. Některé české farmaceutické firmy si proto pořídily distribuční licenci a léky dodávají samy přímo nemocnicím. To ale stojí další peníze. Jejich centrály jsou proto leckdy v pokušení takový lék na trh už vůbec nevozit. „Výrobci léků se chovají pragmaticky. Pokud by zjistili, že trhy velké evropské pětky jsou ohroženy situací v ČR, stáhnou je z české nabídky,“ zdůrazňuje farmakoekonom Josef Suchopár ze společnosti Inphofarm. Již nyní se šušká o tom, že výrobci originálních léčiv nedodají příští rok do Česka řadu přípravků. Oficiálně však o tom informovat nechtějí.
Buď nic, nebo za draho
Někteří farmaceuti volí i další cesty, jak paralelnímu obchodu zamezit. Žádají lékový úřad o zrušení úhrady od zdravotní pojišťovny. Pak se totiž nemusejí řídit stanovenou maximální cenou a lék i v tuzemsku prodávat dráž. Stalo se tak například u přípravku Arlevert, který slouží k léčbě takzvaného Menierova syndromu. Jde o hučení a pískání v uších spojené s nevolnostmi a závratěmi, záchvaty se přitom opakují velmi často a postižení se jen těžko soustředí na práci a běžný život. Společnost Ewopharma ještě před pár lety prodávala na českém trhu patnáct až šestnáct tisíc balení ročně. Na jednu krabičku si pacienti připláceli zhruba devadesát korun. Výrobce, německá firma Hennig Arzneimittel, si ovšem všiml, že se mu balení určená pro český trh vracejí do Německa, kde se přípravek obchodoval za desetinásobně vyšší cenu. „Hledali, jak tomu zamezit. Nakonec vymysleli, že na export udělají jiná balení po 24, 48 a 96 tabletách, aby blistry již na první pohled vypadaly odlišně. Jenže překupníky tím nezastavili. Ti jednoduše český text na krabičce přelepili německou samolepkou a do každé přistřihli jednu, dvě či čtyři tablety, aby počty odpovídaly tamním zvyklostem. Sice jsme jim přidělali trochu práce, ale rozhodně jsme je nezastavili. Arlevert i nadále na českém trhu sinusoidně nebyl. V lékárnách byl k dostání, jen když se zrovna dovezl, a po týdnu už zase ne,“ popisuje Josef Šír ze společnosti Ewopharma. Výrobce se tedy rozhodl, že tyto ztráty nebude dále trpět a český trh v podstatě obětoval. Od letošního dubna lék pojišťovny nehradí. Cena jednoho balení se 48 tabletami se vyšplhala na 450 korun. Nyní se na trhu prodává jen šedesát až osmdesát krabiček měsíčně. Pro pacienta jde o efekt téměř totožný, jako kdyby se přípravek stáhl z trhu zcela.
Zisk na hraně zákona
Paralelní export se v tuzemsku prudce začal rozvíjet poté, co lékový úřad po změně zákona revidoval ceny a úhrady léků. „Vývoz léků distribuovaných v Česku ukazuje na to, že jejich ceny nejsou ani na světové, ani na evropské úrovni, ale jsou nižší. Podle analýzy, kterou jsme připravovali, jsou české léky v průměru páté až šesté nejlevnější v Evropě,“ vysvětluje Suchopár. Upozorňuje, že právě přijatá novela zákona, která začne platit od 1. prosince, cenovou hladinu léků ještě dále sníží. Zatímco dosud se ceny medikamentů stanovují jako průměr osmi v zákoně vyjmenovaných zemí, napříště budou vycházet z průměru tří nejnižších cen v jednadvaceti zemích Evropské unie. „Již teď podprůměrná cenová hladina ještě poklesne. Léky sice budou pro pacienty levnější, ale v lékárnách nebudou. Buď je distributoři vyvezou, nebo je výrobci na trh nedodají vůbec,“ varuje farmakoekonom. A uvádí příklad Řecka, které pod tlakem krize z moci úřední o pětinu srazilo cenu léčiv. Farmaceutické firmy reagovaly tak, že některé léky do země přestaly dodávat úplně. Podobně mohou spirálu paralelního obchodu roztočit i plánované elektronické aukce, v nichž mají výrobci soutěžit o výši úhrady ze zdravotního pojištění, a tedy i o jeho ceny. Jejím výsledkem sice má být prudce levnější vítězný lék, ale ten opět může místo v domácích lékárnách končit v zemi, kde stojí nepoměrně více. Dosažený cenový diferenciál bude pro překupníky obrovským lákadlem. Některé z firem, které se již nyní točí okolo výhodného a poměrně bezpracného obchodu s pohádkovým ziskem, neváhají balancovat na hraně zákona. Stojí jim to za to. Narazit mohou hlavně ty, které exportují léky, jež nakoupily do lékárny. „Nyní je zhruba osmdesát provozovatelů lékáren zároveň i držiteli povolení k distribuci. Lékárna jako taková ale distribuci provozovat nesmí, k tomu musí mít zřízeny nezávislé skladové prostory,“ vysvětluje šéf lékového úřadu Beneš. A že se tak děje, potvrzuje nejenom pokuta, již letos v květnu udělil SÚKL společnosti Devětsil JST. Existují ale i další signály. Co si myslet o lékárně, která nakupuje speciální přípravky určené pouze hospitalizovaným pacientům, když sama nemá ani přípravnu léků? A jak konstatuje v úvodu citovaná studie evropského parlamentu, na paralelním obchodě nevydělávají ani pojišťovny, ani pacienti, ale jen a pouze jeho zprostředkovatelé.
