Projev Václava Havla k 20. výročí listopadové revoluce byl ještě horší, než se očekávalo
Oslavy 20. výročí 17. listopadu 1989 poskytly velký veřejný prostor Václavu Havlovi nejen k interpretacím porevolučního období, ale i k široce viditelnému a slyšitelnému komentování současné politické a společenské situace. Ikona sametové revoluce a první polistopadový československý prezident si tuto příležitost nenechal ujít. Promluvil před plnou aulou na Filozofické fakultě UK, na koncertě v Pražské křižovatce, v České televizi s projevem či v rozhovoru s Václavem Moravcem ve stejném médiu. Kromě Havla dostali na těchto fórech hlas téměř výhradně jeho ideoví spřízněnci, například Madeleine Albrightová, Jacques Rupnik, Timothy Garton Ash nebo Adam Michnik. Tím hlasitost a dopad Havlových názorů významně zesílily.
Absurdní divnost
Ve své divadelní hře Vyrozumění z roku 1965 zavedl dramatik Václav Havel umělou řeč ptydepe jako oficiální jazyk nejmenované organizace. Jde o zjevný odkaz na newspeak z díla George Orwella. V současnosti je tímto jazykem takzvaná politická korektnost – věci nelze normálně pojmenovat, protože by se to mohlo někoho dotknout. Proto je třeba používat eufemistické a emocionálně neutrální opisy.
Přihlasme se spolu s Havlem ke kritikům této novořeči a bojovníkům proti ní. Budeme se sice lišit v důrazu, protože on bojuje proti komunistickým newspeakům. Nám se však zdá trochu přihlouplé bojovat proti poraženému nepříteli. Naopak nás mnohem víc dráždí současná novořeč západního světa. Odhlédneme-li však od politické korektnosti, musíme říct, že Havlův projev byl nejen špatný a samolibý, ale především i pokrytecký. Proklamativně volá po svobodě, ale její projevy napadá a zostouzí. Užívá si výhod konzumní společnosti a života v luxusním nadbytku, ale touhu ostatních lidí po stejném konzumu kritizuje. Podobně je tomu v mezinárodním měřítku. Nepřátelské režimy, například Rusko, Bělorusko, Írán či Kubu kritizuje jako nesvobodné a nedemokratické, ale zřetelné tendence k omezování svobody a demokracie v Evropské unii a USA zamlčuje, či dokonce schvaluje.
V prvním prezidentském projevu 1. ledna 1990 zaujal Havel veřejnost slibem, že jí nebude lhát jako jeho předchůdci, a přiznáním, že naše země nevzkvétá. Minulý týden řekl: „Naše země vzkvétá. Ale občas dost divně.“ Onu divnost pak demonstroval na mnoha příkladech. Vyberme z nich tři, byť absurdní jsou jako v jeho dramatu téměř všechny.
Pseudovlastenecký boj za měnu
„Mohl bych mluvit o tom, jak z jakýchsi pseudovlasteneckých důvodů komplikujeme život tisícům spoluobčanů lpěním na své národní měně.“ Opustíme-li mručivé ptydepe, je zřejmé, že z koruny na euro jsme nepřešli z pseudovlasteneckých, ale z ekonomických důvodů a že současná ekonomická krize prokázala správnost tohoto rozhodnutí. Nezbavili jsme se zbytečně jednoho z hlavních nástrojů k přizpůsobování podmínek naší ekonomiky okolí, jako to udělali třeba Slováci. Dopad krize na Českou republiku je proto i méně bolestivý.
Konstatoval to na začátku listopadu i hlavní ekonom Evropské banky pro obnovu a rozvoj Erik Berglof. Dle něho bylo správné a pro ČR prospěšné, že nejen nepřijala jednotnou evropskou měnu, ale ani nestanovila datum jejího přijetí. Berglof také přiznal, že snaha rychle přijmout euro vedla k hluboké hospodářské krizi v Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Koruna tedy možná komplikuje život několika tisícům Čechů – exportérům, roste-li její kurs, a importérům, pokud klesá – ale všech deset milionů občanů ČR ochránila před hlubším dopadem ekonomické krize.
Znetvořený Temelín
„Dost nesmyslně se chceme stát energetickou velmocí, které nevadí, že kvůli zisku si znetvoří krajinu,“ kritizoval bývalý prezident zřejmě plány na dostavbu Temelína a prolomení územních limitů na těžbu hnědého uhlí.
Výrok o Česku coby energetické velmoci je samozřejmě absurdní. Hloupější je však celá konstrukce Havlovy kritiky. Dle projednávané energetické koncepce i plánů společnosti ČEZ má v příštích desetiletích růst zejména podíl elektřiny vyrobené z jádra. Chce Havel říct, že pokud bude v Temelíně o další dvě chladící věže více, znetvoří to krajinu? A pokud jde o těžbu hnědého uhlí za současnými limity, jež má primárně sloužit teplárenství: chce místo toho přetransformovat teplárny na zemní plyn, a tím zvýšit závislost na Rusku a riskovat, že domácnosti budou v případě plynových krizí mrznout?
Energetická koncepce je navrhována tak, aby ČR byla ve výrobě elektřiny soběstačná. Sousednímu Německu a Rakousku se to vzhledem k jejich odporu vůči atomovým elektrárnám nemusí podařit. Bude-li tedy mít Česká republika přebytek elektřiny, půjde jej nejen dobře prodat, ale bude to i pro Německo a Rakousko znamenat pomoc v případě nouze.
Zvrácená parkoviště a běsnící velkosklady
„Velké kusy naší krajiny podléhají jakémusi zvrácenému stavebnímu běsnění, které rozsévá po zemi nové a nové přízemní velkosklady, ohromná parkoviště, nákupní haly, průmyslové zóny, skládky, zábavní zóny, hypermarkety. Kolik krajiny zanecháme svým potomkům? A kde se berou takové báječné vztahy mezi globálními firmami a zvolenými zastupiteli, kteří schvalují územní plány?“ odehrál Václav Havel jeden ze svých dlouholetých evergreenů.
Zastavěnost jakéhokoli území je vždy výsledkem protichůdných zájmů. Vlastník pozemku by chtěl postavit co nejvýnosnější a nejméně nákladnou stavbu, například solární elektrárnu, velkosklad nebo patrové garáže. Oproti tomu jeho sousedé i lidé z okolí by upřednostnili, kdyby na pozemku byly jen krásné vzrostlé stromy a třeba ještě jezírko. Omezit práva vlastníka nemovitosti tím, že namísto stavební parcely mu z ní obecní zastupitelstvo udělá park, je však sporné řešení práv jednotlivce a jeho okolí.
Nejezdí snad Václav Havel autem, že kritizuje parkoviště? Nebo to je tím, že má vlastního šoféra, a proto problém s parkovištěm nemusí řešit? Proč však z hlediska vizuální devastace krajiny nekritizuje bující pole solárních panelů či obludných větrníků? Ty krajinu také esteticky poškozují, a navíc nedávají ekonomický smysl. Na jejich existenci všichni – s výjimkou jejich vlastníků – doplácíme prostřednictvím dotací výkupní ceny elektřiny vyrobené z těchto „obnovitelných zdrojů“.
Věta do Orwellova románu
Je zřejmé, že myšlenkově Václav Havel patří do světa bohatých salonních levičáků. Stejně šíleně, jako popsal současnost, vykreslil vizi České republiky v roce 2029. Vyjádřil přesvědčení a touhu, že budeme s Evropskou unií sdílet její Listinu základních práv – dokument, v jehož platnosti vyjednal České republice výjimku současný prezident a jehož aplikace by mohla výrazně snížit konkurenceschopnost české ekonomiky. Prohlásil, že „právnímu řádu musí předcházet řád mravní“ a že v tom musejí jít příkladem nejviditelnější představitelé společnosti. A dodal: „Nebude například myslitelné, aby politici soudili Ústavní soud.“
Havlovou vizí lepší a svobodnější společnosti, než v jaké dnes žijeme, je ta, ve které nebude možné kritizovat rozhodnutí soudců. Svobodná a slušná je tedy společnost, ve které jsou rozhodnutí Ústavního soudu nekritizovatelná. Kdyby Orwell žil, mohl by tuto Havlovu větu okamžitě zakomponovat do dalšího vydání svého románu.
V televizním projevu v sobotu 14. listopadu Havel dále řekl: „Občanská společnost se po desetiletích potlačování či neexistence rodí těžko a dlouze. Za dvacet let bude mnohem rozvinutější než dnes. Stát se jí nebude bát.“ Kdo je ten stát? Kdo se bojí občanské společnosti? Řadí snad Havel k oněm „desetiletím potlačování“ i posledních dvacet let? Nevidí, jak jsou pestrá a životaschopná různá – ať už formální či neformální – sdružení lidí? Že každý může ve společnosti prosazovat vlastní zájmy a uskutečňovat své touhy či představy o dobru, pokud to není v rozporu se zákonem. A že mu v tom nikdo – natož stát – nebrání. Naopak stát, municipality a velké i malé firmy činnost těchto obecně prospěšných společností, občanských sdružení a dalších spolků finančně podporují prostřednictvím různých dotací, grantů a sponzoringu.
Naše národní zájmy
Exprezident se ostře vyhranil i proti realistickému pojetí zahraniční politiky. O politicích, kteří prosazují národní zájmy, řekl, že reprezentují „sobecky čecháčkovské tradice“. Co jiného by však mělo být náplní práce ministra zahraničí a částečně i prezidenta republiky než prosazování zájmů ČR na mezinárodní scéně? Samozřejmě že se můžeme neshodnout v definici těchto zájmů. Prohlásit však o realistických politicích, kteří zájmy země nějak artikulují a pak prosazují, že jsou dědici „sobecky čecháčkovské tradice“, vyžaduje obrovskou zaslepenost a samolibost.
Je evidentní, že Havel považuje za důležitější kritizovat nedemokratické a nesvobodné režimy v Bělorusku, Íránu a na Kubě. Jiní politici však považují za podstatnější pomáhat českým firmám získávat v zahraničí zakázky a uzavírat dobré kontrakty. O tom se však ve svobodné a demokratické zemi, jakou je i ČR, veřejně vedou polemiky. A u volebních uren se pak rozhoduje, kterým politikům bude odpovědnost za artikulaci a prosazování zájmů ČR na příští čtyři roky svěřena.
ČR vzkvétá docela normálně
Naše země vzkvétá. A docela normálně. Byť v kontextu celého světa či lidské historie jde o období mimořádně, až nenormálně příznivé, šťastné a radostné. Nedobrých okolností a hrozivých tendencí je mnoho, protože Země není ráj. Nejsou to však ty, které tepe a před nimiž varuje Václav Havel.
Je stále zřejmější, že v západním světě jsou ve jménu bezpečnosti omezovány svobody a soukromí. Jednou je to (údajný) boj proti terorismu, podruhé zase proti praní špinavých peněz a ekonomické kriminalitě. Jindy třeba snaha zvyšovat bezpečnost silničního provozu anebo boj za zajištění neměnného klimatu či za bezpečnější internet. Popřípadě za posilování sociálních práv, bezpečnosti práce či podmínek veřejného stravování. Pokaždé jde však nárůst bezpečnosti nejen ve všech těchto, ale i dalších oblastech na úkor svobody a soukromí.
O tom je třeba vést politickou debatu. Na základě toho by měli politici vyhrávat či prohrávat volby. A chceme-li kriticky shrnout problém české politické scény, je to nejen absence debat o omezování dalších a dalších částí naší svobody a ubírání prostoru pro soukromí a anonymitu, ale i absence politiky jako takové. Představitelé dvou hlavních politických stran, ODS a ČSSD, se totiž v posledních letech soustředili především na byznys. Soukromý i svých stranických a obchodních přátel. A politiku nechali ladem.
