Myšlenka soběstačnosti není nová. V Česku ji však neživí ani tak četba
Robinsona Crusoea jako spíše dlouhé socialistické roky, kdy se komunistický
režim snažil prezentovat „soběstačnost“ jako nejvyšší metu své politiky.
Česko se však po dlouhé socialistické éře, kdy obchodovalo převážně v rámci
Rady vzájemné hospodářské pomoci, velmi rychle a výrazně začlenilo do
mezinárodního obchodu i do evropských a světových dodavatelských řetězců.
Mnoho firem v Česku od 90. let zainvestovalo a realokovalo svou výrobu,
zejména kvůli levné a kvalifikované pracovní síle. Je to i případ Německa, kam
dlouhodobě putuje zhruba třetina tuzemského vývozu. Do Německa tuzemské firmy
vyvezou čtyřikrát více než na Slovensko a šestnáctkrát více než do Spojených
států. Jsme tak ekonomicky čímsi jako sedmnáctou spolkovou zemí.
Hodně, ale za nízkou cenu
Příklad obchodní spolupráce se západními sousedy však zároveň ukazuje na
největší slabinu české ekonomiky. V případě automobilového průmyslu jsou české
firmy převážně dodavateli částí do výsledného automobilu, případně montéry jeho
částí, a výsledná přidaná hodnota exportu je slabá. Podle nedávné studie
Deloitte činí v autoprůmyslu podíl domácí přidané hodnoty na českém vývozu jen
41 procent, což je v mezinárodním srovnání výrazný podprůměr. Jinými slovy, z
výsledné marže za prodej automobilu si Češi sáhnou jen na velmi malou část.
Produkujeme hodně, ale za nízkou cenu.
Markantně je to vidět i v zemědělství a potravinářství. Do Německa vyvážíme hlavně živá zvířata, Němci je zpracují a zpátky si do tuzemska dovezeme čerstvé maso. Takže zatímco v roce 2019 do Německa putovalo 10 106 tun vepřů za 392 milionů korun, dovoz čerstvého i zmraženého vepřového masa dosáhl 91 511 tun za 6,1 miliardy korun. Směr je přitom jasně dán - z Německa k nám putuje minimum hospodářských zvířat a do Německa vyvážíme zlomek zpracovaného masa.
Subdodavatelskou pozici Česka dokládají i makroekonomické obchodní
statistiky (viz grafika Obchodní propletenec). Společně s dalšími středo- a
východoevropskými státy jako Maďarsko či Bulharsko je naše pozice v rámci
evropských hodnotových řetězců charakterizovaná v downstream části, což
znamená, že se specializujeme na výrobu a montáž a že náš export charakterizuje
obecně nízká domácí přidaná hodnota a intenzivní využití mezivstupů ze
zahraničí.
Své o tom ví i ministr zemědělství Miroslav Toman, který kromě populistické
rétoriky o zajišťování vlastních potravin v „krizi, jako je ta současná“, mluví
občas i o tom, že „musíme také zvýšit zpracování potravin v tuzemsku, aby se od
nás nevyvážely základní suroviny a nedovážely produkty s vyšší přidanou
hodnotou“. Miliardové dotace z minulých let se však minuly účinkem a struktura
ekonomiky zůstává stejná.
Komplex Česko
Česko přitom má tu obrovskou výhodu, že patří k nejsofistikovanějším
ekonomikám vůbec. Podle Atlasu hospodářské komplexity, který sestavil tým
Ricarda Hausmanna na Harvardově univerzitě, vystoupalo až na šesté místo na
světě.
Index měří míru know-how ve společnosti vyjádřenou v produkci, kterou
vyrábí. Země, které mají diverzifikovanější produkci a komplexnější exportní
paletu výrobků, mají podle Hausmannových předpokladů také rychlejší šanci, že
budou v budoucnu růst. Mohou svou bázi know-how rozšiřovat do vedlejších oborů,
aniž by se musely všechno učit složitě znova, jako například africká Guinea,
která nevyrábí prakticky nic.
Mluvit o soběstačnosti je proto naprosto scestné. Co se týče potravin,
spotřebitelé by najednou museli přijmout mnohem vyšší ceny, jelikož Češi
neumějí zmíněné maso zpracovat tak efektivně (a levně) jako Němci. Přitom právě
spotřebitelé mají klíč k tomu, aby vznikalo více lokálních zemědělců, kteří
budou vyrábět čerstvé produkty - budou-li je preferovat před levnými dovozy
nekvalitních (ale levných) výrobků, lokální zemědělci budou více prodávat
vlastní produkci mléka, sýrů či masa a na trhu vznikne konkurence, podpoří se
rozmanitost a bude i tlak na nižší ceny.
Kruh (či smyčka?) se tím uzavírá.
