Pokud by chtěl Sobotka postavit vládu čistě podle sebe, řekl by si pro ČSSD o post ministra spravedlnosti a dal ho Jiřímu Dienstbierovi. Ministerstvo práce by pak řídil bývalý eurokomisař a ministr práce Zemanovy vlády Vladimír Špidla. Kdysi si ho sám Zeman do vlády vybral, dnes patří do seznamu těch, které nemá rád. Špidla ze Sobotkova seznamu ministrů vypadl úplně, Jiří Dienstbier bude mít na vládě na starosti legislativu a lidská práva. Úkol je to sice záslužný, ale v porovnání s řízením chodu české justice je to přeci jen jiná liga.
Sobotka Špidlu a Dienstbiera obětoval a nyní věří, že mu prezident bez protestů ponechá ve vládě ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka a Jan Mládka na průmyslu a obchodu. Jde o další Zemanovy neoblíbené. Prezident by daleko raději viděl na průmyslu Milana Urbana a na zahraničí v podstatě kohokoliv jiného, kdo je schopen se uklonit a podepsat, protože Zaorálek je v jeho očích ta nejhorší možná volba.
Předseda ČSSD si ale neuvědomuje, že když ve výběru minstrů už dopředu prezidentovi ustoupil, bude Zeman požadovat další ústupky nebo si bude klást další a další podmínky. Sobotka má už teď tu nevýhodu, že není jmenován premiérem. Přitom premiér má navrhovat prezidentovi jména členů vlády. Když mu je navrhuje jen předseda jedné z koaličních stran, prezident ho vůbec nemusí brát vážně. A také nebere. Sobotka na své jmenování čeká od pondělního odpoledne a přes své spřízněnce, Jako je Alena Gajdůšková, vysílá směrem do Lán signály, které mají prezidenta popohnat.
Bohuslav Sobotka ale neustále zapomíná, koho před sebou má a snaží se o kompromisy a dohody. Prezident Zeman je ale jiná váha. Sobotkovo lavírování mu na jednu stranu lichotí, na druhou mu potvrzuje protivníkovu slabost. O to těžší bude mít Sobotka vládnutí v příštích čtyřech letech.
Čtěte další komentáře Petra Weikerta:
