Ministr financí vystavil předběžný účet za transformaci české ekonomiky. Až letos na konci roku naposledy zhasnou na Fondu národního majetku a za dva roky na to i v České konsolidační agentuře, bude moci vystavit i účet konečný.
Ten se ale nakonec od současných Sobotkových výpočtů lišit o moc nebude. Suma 577,5 miliardy korun, kterou nás cesta ze socialistického „ráje“ do kapitalistické džungle stála, vypadá na první pohled impozantně.
Vždyť před pár lety s tak vysokou částkou vystačil státní rozpočet.
S hodnocením, zda to je příliš a zda jsme naše poznání nemohli pořídit nějak levněji, však musíme být opatrnější. Z dnešního pohledu je snadné být generálem po bitvě. Je však laciné a populistické zpětně rekonstruovat těch nekonečně mnoho kroků, a říkat, že se mělo postupovat jinak. Vtip byl v tom, že cesta z liberálního ekonomického a politického systému do totality byla, bohužel i kvůli naší bolestné osobní zkušenosti, známá a nespočetně popsaná i do těch nejmenších podrobností. Návrat celé společnosti k normálu však nikdy nemůže být automatickou cestou zpět a před rokem 1989 si ho ještě nikdo nevyzkoušel. I obecně platné ekonomické zákonitosti platí v období transformující se ekonomiky pouze podmíněně. Veškerá rozhodnutí a z nich vyplývající dopad změn se dal pouze odhadovat, ale ne zcela precisně vykalkulovat. O kolik bychom například ušetřili, kdyby byl ve známé „bitvě ekonomů s právníky“ o tom, za jakých podmínek se měly provádět rozhodující transformační kroky, přijat ten či onen zákon, ten či onen paragraf o týden či o měsíc dříve. A ušetřili bychom vůbec, anebo by se jeden typ nákladů (například za beztrestně vytunelované podniky) přesunul pouze jinam? Kolik by stát nacpal do neodstátněných molochů z nepovedené kuponové privatizace, kdyby nepřišel Viktor Kožený se svým desetinásobkem, který pak klientům opět vyfoukl?
Nálepku „černé ovce českého bankovnictví“ si do hrobu odnesla IPB. Byla se svou riskantní úvěrovou politikou skutečně pro celou ekonomiku větším problémem než ty „hodné“ banky, z nichž však naopak nevypadl za celé roky úvěr prakticky žádný?
Srovnání ekonomického vývoje okolních postsocialistických zemí jasně ukázalo, že ani jedna nevybočovala nijak výrazně z řady, byť každá (dnes jako poslední, po desetiletí vysmívané Slovensko) si zažila svých pět minut slávy, kdy byla místním tygrem. Dlouhodobý ekonomický cyklus je však neúprosný a konečné vyúčtování by se nakonec, až na rozdíl v jednotlivých položkách daných místními specifiky, příliš nelišilo. Sobotkových téměř 600 miliard je ostatně stejně pouhé striktně účetnické hausnumero. Onen historický proces, jehož jsme byli každodenními svědky, stejně spočítat nelze. Berme je tedy jako jakýkoli jiný, pouhý statistický údaj - nic víc nevypovídá. *
Je laciné a populistické zpětně rekonstruovat těch nekonečně mnoho kroků.
