Vinu za dluhy svalit na minulé vlády nepůjde
Pokud zadával ministr financí Bohuslav Sobotka svým úředníkům zpracování Analýzy transformačních nákladů s úmyslem prokázat, že veřejný dluh dnes roste především kvůli nezvládnutým reformám v devadesátých letech, tak trefil kozla. Dokument, který zveřejnilo ministerstvo financí minulý týden, dokazuje pravý opak. Když se totiž od výsledné částky odečtou náklady na zarovnání systémových dluhů převzatých z minulého režimu, které by bylo nutné hradit i při té nejgeniálnější transformaci, je suma zaplacená za přechod od socialismu ke kapitalismu nižší, než jsou výnosy z privatizace získané ve stejném období. Tudíž je zcela zřejmé, že deficity veřejných rozpočtů a závodní tempo růstu dluhu jsou jen a pouze důsledkem nezvládnuté hospodářské politiky, a to zejména dvou posledních vlád.
To samozřejmě neznamená, že absolutní výše transformačních nákladů, oněch v analýze zveřejněných 692 miliard, nepřesahuje sumu nezbytně nutnou a že by neměla být hledána i politická odpovědnost za to, že pár desítek miliard vyletělo komínem. Z uvedené částky je 557 miliard jakási jistina a 135 miliard jsou finanční náklady a náklady na správu a vymáhání pohledávek. Náklady na dluhy komunismu činily 176 miliard a výnosy privatizace 472 miliard.
Možnosti, jak jednoduše ovlivnit transformační náklady, z velké části skončily na neschopnosti soudů a soudců rozhodovat obchodní spory v nějaké alespoň částečně rozumné lhůtě. Rozhodující pro váhu sekery zatnuté do privatizačních výnosů však byla politická neschopnost přijmout solidní konkurzní zákon, který by donutil dlužníky platit dluhy a znesnadnil by jim a spřízněným soudcům rozkrádání zkrachovalých firem. Kdyby bankrotový zákon platil alespoň v roce 2000 v té podobě, v jaké ho nyní připravuje tým vicepremiéra Jahna, byly by transformační náklady nižší minimálně o desítky, spíše však o stovky miliard korun. Nakonec ne nadarmo říká nejmenovaný znalec konkurzní praxe, že bankrot je v Česku nejlepším způsobem převodu majetku z jednoho subjektu na druhý, na účet třetího. Zbývá jen dodat, že tím třetím byl v naprosté většině český stát.
Tradiční argument, že by všechno bylo lepší, kdyby byly včas privatizovány banky, v tomto kontextu neobstojí. Bez dobrého konkurzního zákona by došlo v případě privatizace bank byť třeba v polovině devadesátých let jen ke kolapsu financování českého průmyslu a následně by vláda stejně musela platit. Dnes je zřejmé, že podcenění úpadku jako nástroje, který uvolňuje zdroje kapitálu i pracovní síly, bylo chybou už pravicových vlád v devadesátých letech a tragickým omylem sociální demokracie po roce 1998. Bohužel omylem dodnes nepochopeným, byť při kvalifikaci našich čelných politiků pochopitelným, protože jejich ekonomická kvalifikace je fakticky nulová.
A tak například „rozpočtový expert“ ČSSD Michal Kraus v parlamentní diskusi neváhá napadat ODS, že její vinou stála záchrana bank v Česku čtyři biliony korun, ačkoli i současná souhrnná bilanční suma všech bank v zemi operujících, včetně poboček zahraničních ústavů, dosáhla i s celým objemem státních dluhopisů a pokladničních poukázek k počátku letošního roku zhruba jen 2,6 bilionu.
Nyní mu jeho stranický přítel Sobotka konečně vysvětlil, že se spletl více než o jednu desetinou čárku. Dluží mu ještě vysvětlit, že i tak by měli být sociální demokraté s kritikou nákladů na záchranu bank poměrně opatrní. Očištění velkých bank před privatizací stálo zhruba 220 miliard korun, což odpovídá výpočtu, který provedl týdeník EURO před několika týdny. Z této částky však činí 123 miliard náklady na operaci převodu IPB do majetku ČSOB. Z existujících posudků renomovaných auditorských firem vyplývá, že tato transakce provedená vládou Miloše Zemana mohla být minimálně o padesát miliard levnější. Podobně mohl stát ušetřit na sanaci České spořitelny a Komerční banky, kdyby postupoval dle metod uplatněných v té samé době třeba v Koreji a navržených experty kolem jeho vlastního vicepremiéra Mertlíka. Sociální demokraté se tak nyní v předvolebním záchvatu boje s ODS honí za vlastním ohonem a Sobotkovi se v tomto případě podařilo se do něj docela bolestivě zakousnout.
