Č i s t k y v e s t á t n í c h p o d n i c í c h
Odborníci na svá místa, volal ještě nedávno z opozičního křesla šéfa sněmovny Miloš Zeman. Odborníci jsou ti, kdo vyhovují politickým dohodám, říká dnes z okna Strakovy akademie. Pokračování v orientálním pojetí personální politiky se již nikdo nediví. Zahraniční pozorovatelé již vědí, že Česká republika je zkrátka Česká republika, tedy něco hodně na východ od ráje.
Zatímco dříve si lukrativní posty ve státem kontrolovaných firmách dělily strany pravicové koalice, dnes se o ně poměrně nevybíravě tahají jednotlivé mocenské skupiny v ČSSD. Veřejnost, zvyklá, že generální ředitele řadu desetiletí vybíralo předsednictvo ÚV KSČ podle zásluh, a nikoli podle schopností, to vnímá celkem flegmaticky. Přesto je jasné, že zde kdosi páchá zločin na bezbranné polotransformované ekonomice.
Ta potřebuje totiž jasná pravidla, přísné zákony a neodvratné tresty. Prolnutí ekonomické a politické sféry je v tomto případě jasným opakem těchto požadavků.
O poslancích ve statutárních orgánech netřeba dlouho diskutovat. Jde o jasný konflikt zájmů, kdy svým působením v Parlamentu ovlivňují podmínky pro podnikání a ziskovost firem, v nichž zasedají. Z druhé strany jejich rozhodování v akciových společnostech je zcela nepostižitelné. Zatímco ostatní členové dozorčích rad a představenstev riskují při poškození firmy a akcionářů svůj osobní majetek, poslance chrání jejich imunita.
Samozřejmě nelze tvrdit, že poslanci ČSSD a ODS vyslaní do státních firem hodlají tunelovat SPT Telecom či ČEZ. Lze však bezpochyby tvrdit, že tak mohou činit s velkou šancí na bez-trestnost.
To vše je ovšem relativní drobnost proti škodám, které hodlají politici napáchat ve svěřených firmách. Ministři Grégr a Peltrám se vyjádřili celkem jasně. Jejich lidé jsou tam od toho, aby zbrzdili růst cen elektrické energie či telefonních tarifů. V Transgasu se zase zasadí o levnější plyn. Takže nikoli zákonem určené ministerstvo financí a jeho odborníci, ale stranická nomenklatura má rozhodovat o tom, zda je zdražení vhodné, či nikoli. Preference zájmu politické strany před zájmem podniku, jehož existence může být stranickým měřením zdražení vážně poškozena, by měla vyvolávat hrůzu v očích všech, kdo do státních firem vložili své vlastní peníze. Ať už nákupem akcií, jako v případě drobných akcionářů, nebo úvěry, což se dotýká českých i zahraničních bank. Ty samozřejmě vědí, že o své peníze v ČEZ či Telecomu nepřijdou, jen si přirazí rizikové procentíčko k zápůjční sazbě. Že jde o obnovu pravomocí politbyra, je snad zbytečné se zmiňovat.
Je přinejmenším šokující, když předseda vlády veřejně vybízí svého smluvně opozičního partnera, aby si najmenoval svou vlastní hospodářskou nomenklaturu. Smluvně opoziční strana se poté začne přít, zda si může z nabízeného koláče také kousnout či nikoli, bez ohledu, že tak činila již řadu let, a bez jakýchkoli pochyb se tak přikrmuje i nadále. Dokonce ani média se nad touto zhůvěřilostí nepozastaví a jen cudně informují o autentických výrocích.
Dotčení se jistě mohou ohlížet do evropských socialistických států, kde také není ve státních podnicích příliš uklizeno. Rakouský zvyk odkládat ministry financí do rudé či černé polostátní banky podle odpovídající stranické příslušnosti však už také vychází z módy. Banky se privatizují a mají mimochodem trochu potíže. Většina jejich konkurentů se na ně i díky důsledkům politického řízení dívá pěkně svrchu.
My jsme v daleko horší pozici než stabilizovaná rakouská ekonomika, kde neefektivnost, vzniklá přesunem politiků do řídících orgánů společností, má pouze minimální vliv na hospodářskou výkonnost. U nás jeden zkušený ekonomický expert odhadl nedávno, že nekompetentní obsazování orgánů polostátních firem podle stranického klíče může mít dopad na růst hrubého domácího produktu v rozsahu jednoho až dvou procent.
Kde je v této souvislosti svědomí minis-tra průmyslu Miroslava Grégra, který tak rád odbývá kritiky tím, že do hospodářské politiky nemůže mluvit někdo, kdo neřídil ani ševcovskou dílnu? Ani s deseti lucernami nenajde mezi lidmi, které tlačí na nejvyšší posty těch největších a nestrategičtějších firem, někoho, kdo má odpovídající vzdělání doplněné zkušeností s řízením průmyslových kolosů. Nový Zéland, kde do státních podniků nastupují za lukrativních podmínek ti, kdo se osvědčili v soukromém byznysu, je zkrátka velmi daleko.
My budeme mít šéfy s politickými kontakty a životností odpovídající volebnímu období. Tomu budou odpovídat i jejich priority. Nejprve existenční zajištění formou legálních padáků v podobě milionových odstupných v případě odvolání, i těch méně legálních malých domů přes spřízněné firmy.
V druhé řadě bude na místě i odpovídající vděčnost politické straně a jejím představitelům, kteří ho na post dosadili. Metod projevení vděčnosti je mnoho a technik ještě více. Sponzoring sportovních turnajů a kulturních podniků přes marketingové firmy je sice dosti okoukaný, ale zároveň osvědčený. Sponzorské příspěvky lze totiž velmi snadno proměnit na honoráře za vydané knihy, platby za konzultantské služby či přednášková turné. Peníze pak poněkud přecezené přes zasloužilé straníky kapou do stranických pokladen v podobě darů, či ještě lépe půjček, které není třeba vykazovat, ale ani splácet.
Jak se potom nevyděsit nad představou státního holdingu, kde by stát napravoval chyby spáchané privatizací. Místopředseda vlády Pavel Mertlík, který předkládá sice diskutabilní, nicméně svým způsobem racionální myšlenku na revitalizaci průmyslu, musí být slepý a hluchý k projevům svých stranických kolegů, kteří státní majetek považují za kořist dobytou ve vítězných volbách a už cení chrup v naději, že bude k sápání další maso.
Naděje vkládané do změny vlády se rozplynuly. Klientský systém má pouze místo jedné dvě hlavy a vliv i peníze tečou jinými korýtky. Kdysi se říkalo, že Orient začíná u karlínského viaduktu. Dnes se lze celkem oprávněně domnívat, že hranice se stěhuje někam k Aši či Rozvadovu.
