Ital Alessandro Alagia míří do Senátu. Nechce, aby se z Česka stala Itálie
Slyším z venkovních reproduktorů libé tóny Mozarta, nebo Vivaldiho? „Nevím. Mám mix klasické hudby v iPhonu, hraju takhle každý den od devíti ráno do devíti večer,“ usmívá se Alessandro Alagia, zatímco mě sluncem rozpáleným nádvořím s kašnou vede do budovy zámku Ořechov u Uherského Hradiště. Zchátralý jej koupil za 1,5 milionu v roce 2007 a od té doby v něm bydlí se svou českou manželkou Janou a dvěma dcerami.
Ptám se, co veřejné komorní diskotéce říkají obyvatelé přilehlé vesnice; náš venkov nebývá místem, kde by lidé holdovali podobné hudbě. To spíš televizi Šlágr. „Víte, jak to je: půlka z nich mě má ráda a půlka ne. Říkají si, přijde si sem nějaký Ital…,“ vysvětluje Alagia.
Na čelní stěně zámku vlají česká a italská vlajka i prapor Evropské unie, dost neobvyklá kombinace: málokterý Evropan ozdobí svůj dům modrožlutým praporem, symbolem stále nesrozumitelnější, zato však dražší bruselské byrokracie. Jestli dnes EU v lidech vzbuzuje vůbec nějakou emoci, pak téměř totální lhostejnost. Oslavuje Alagia unijní vlajkou fakt, že se dnes Ital může s českou manželkou a dětmi bez problémů usadit na zámku v Česku a podnikat zde? Nebo vlajkou děkuje za případné evropské dotace na česko-italskou turistiku, v níž se rodák z Milána s rozsáhlými tuzemskými politickými konexemi angažuje?
„V EU můžou být fantastické věci, často ale špatně fungují. Vezměte si třeba euro. Jediné možné řešení, aby euro fungovalo, je federální uspořádání Evropy. Jenže to je politická utopie. Vím, že něco takového je nerealizovatelné,“ říká mi Alagia dobrou češtinou s italským přízvukem, v níž často používá obrat „rozumíme si?“. Načež vezme telefon a dává do něj italsky instrukce ohledně oběda. Drží si italského kuchaře, ptám se. Když totiž na svém zámku nedávno pořádal koncert operních árií, jehož se účastnili i čeští politici a podnikatelé, připravil italský kuchař skvělou hostinu. „Ne, to jsem mluvil s manželkou. Ona je nejlepší kuchařka,“ usměje se Alagia.
Honza by byl nejlepší Alagia už zrekonstruoval zhruba dvě třetiny zámku a oprava ho zatím stála asi deset milionů korun. Část zaplatil z vlastních peněz, půjčil si ale i od banky. Rekonstrukce zámku, v němž se za komunistů školili traktoristé a sloužil i jako sklad civilní ochrany, takže po letech skončil bez mnoha oken, podle Alagii nemusí stát moc, když si člověk udělá spoustu věcí sám. Osobně proto nakupuje na slovenských i italských burzách či v antikvariátech starožitný nábytek a obrazy; něco jsou pouhé repliky. Se stavebními pracemi mu pomáhá italský kamarád, nemá ani architekta. „Já jsem architekt, aspoň je to pak podle mého gusta. Problém je, že neexistují žádné dobové plány, jak zámek vypadal, takže není, čím se řídit,“ vysvětluje Alagia.
Občas však svým gustem vystraší památkáře. Jako když krátce po koupi zámku z 16. století osadil jeho zdi plastovými okny. „Problém s okny jsem měl. Některá okna tady vůbec nebyla, a proto mi kamarád udělal provizorní plastová. Hned mi volali, tak jsem je vyměnil. Památkáři vybrali i barvu venkovní omítky,“ popisuje Alagia a současně mi ukazuje fotky stavby bez oken a oprýskané zdi, když zámek koupil. A taky prohlížíme spoustu artefaktů a vitrín s fotkami, na ty si potrpí.
Na některých je s prezidentem Milošem Zemanem, na jiných s jeho předchůdcem Václavem Klausem. Nebo s Janem Fischerem, jenž se hlavou státu nikdy nestal. Pro kandidáty první přímé prezidentské volby prý zajišťoval místní propagaci včetně setkání s lidmi. „Oběma jsem pomáhal ve volbách, nejdřív Fischerovi a potom Zemanovi. Na něm se mi líbí, že říká věci, jak si je upřímně myslí. Nelíbí se mi ale jeho tým. Nejlepší volba by ovšem podle mě byl Fischer,“ míní Alagia.
Někdejší nehonorovaný poradce exministra pro místní rozvoj Františka Lukla, v současnosti starosty Kyjova a místopředsedy Svazu měst a obcí, není ohledně politického marketingu žádný zelenáč. Jako mladý dělal PR pro italského expremiéra Silvia Berlusconiho – jenž o sebepropagaci věděl své –, několikrát se s ním také setkal. „Můj osobní dojem z něj byl velmi dobrý. Jenže pak jsem v něj ztratil důvěru, protože se vymkl jakékoli kontrole,“ vzpomíná Alagia.
Vtom se otevřou dveře a do vstupní haly zámku vejde trenér české fotbalové reprezentace Pavel Vrba, jenž sem přijel s rodinou na výstavu obrazů. Když kolem nás po chvíli zase odchází a pozdraví nás, ptám se majitele zámku a pořadatele výstavy, jestli ví, kdo to byl. „Ne, někdo důležitý?“ ptá se Alagia.
„Ježíšmarjá!“ vykřikne, když mu to řeknu, vstane z dřevěné lavice a rychle za Vrbou vyběhne. „Už je pryč,“ vrací se Alagia po chvíli zklamaně.
Na zámku je dobře Alagia vyhlásil kandidaturu do Senátu jakoby mimoděk, při uvedení koncertu operních árií. Šlo samozřejmě jen o zdání. Každý host koncertu našel na své židli leták s Alagiovým snímkem a politickým programem s babišovsko-okamurovským mottem „Vraťme stát slušným lidem“. V něm Ital, jenž letos získal české občanství, lidem slibuje lepší dopravní infrastrukturu a bezpečnost v obcích a více zahraničních investorů i politické transparentnosti. A také omezení moci exekutorů, s nimiž má jako podnikatel vlastní zkušenosti, když mu obstavili majetek údajně kvůli malichernostem. Podle něj exekutoři jednají svévolně a není nad nimi dostatečný dohled.
Alagia poprvé přijel do Česka s italským kamarádem v roce 1991, konkrétně do Luhačovic.
Hledal tehdy „modelky“ pro noční pořad Berlusconiho televize Tutti Frutti, v jehož finále se dívky obnažovaly. Místo modelek ovšem našel svou budoucí manželku, jež mu nyní pomáhá s pořádáním kulturně-společenských akcí na zámku. A s níž také podniká. V Uherském Hradišti vlastní deset bytovek a další spravují pro jejich majitele, za což si berou pět procent z nájmu. Podnikat se Alagia ale snaží i na zámku. Koupil ojetý rolls-royce a mercedes a pořádá tady svatby. Velký byznys to však prý není.
„Lidi nemají peníze,“ komentuje to Alagia. „Taky je problém, že jsme ve vinném kraji. Lidé si na svatbu přivezou vlastní víno a slivovici, takže my pak vyděláme jen na pronájmu zámku,“ dodává jeho manželka.
K zámku Ořechov se dostal víceméně náhodou. Pro jiného Itala prý zařizoval koupi jiného zámku ve Zlínském kraji, za který dotyčný už složil i kauci. „Tři měsíce jsem od něj měl klíče, bylo to fantastické! Jenže pak jsem je musel vrátit,“ usmívá se Alagia. Zájemce se dostal v Itálii do potíží, zablokovali mu majetek a z koupě sešlo. Protože si však Alagia na život na zámku už zvykl, koupil si svůj vlastní.
Nyní 46letý Ital chce kandidovat do Senátu pouze sám za sebe a sám si také hodlá platit i předvolební kampaň. „Bohužel, protože nereprezentuju žádnou významnou finanční skupinu. Ale nekandiduju sám za sebe, kandiduju za lidi,“ vysvětluje mi. Utratit za volby plánuje asi půl milionu korun. „Volební letáky si vytisknu na kopírce a web i Facebook si dělám sám. Dobrý marketingový prostředek je samozřejmě i zámek, můžu sem pozvat spoustu lidí,“ dodává častý bloger.
Nejsem žádný Okamura A proč vlastně Alagia kandiduje ve volbách a proč právě do Senátu, pohodlného odkladiště druhořadých nebo vysloužilých politiků? A nebojí se smutného osudu jiného podnikatelesenátora Václava Fischera? Do něj lidé kdysi také vkládali velké naděje, jeho senátorská kariéra však nakonec byla spíš fiaskem. Osamocený podnikatel bez silné partajní podpory v parlamentu nic moc nedokázal a spíš jen zanedbával podnikání, které skončilo slavným krachem. „Mě to baví. Navíc senátor je nezávislý i na pádu vlády a může dělat víc věcí pro svůj volební obvod. Václav Fischer měl moc vysoké cíle, mířil moc vysoko. To byla jeho chyba, a proto taky skončil fiaskem,“ myslí si Alagia.
Současně odmítá srovnání také s jiným podnikatelem a nyní poslancem, jenž předtím do Senátu úspěšně kandidoval rovněž na Zlínsku – Tomiem Okamurou. „Okamura je obchodník, ne politik. Podle průzkumů si zjistil, co lidi zajímá, a podle toho si napsal politický program. To já nedělám,“ dodává Ital.
A komentuje ještě dalšího českého podnikatelepolitika: vicepremiéra, ministra financí a šéfa ANO Andreje Babiše. Ten je podle něj nebezpečnější než Berlusconi.
„Česká republika je menší než Itálie. Má méně novin a televizí, takže ji člověk jako Babiš snadněji ovládne. Jdu do politiky i proto, že se bojím, co se tady stane. Že to dopadne jako v Itálii před dvaceti lety,“ tvrdí Alagia. Tehdy italská protikorupční ofenziva zvaná Čisté ruce, již si u nás před lety přivlastnil Miloš Zeman, zapomněl při tom ovšem na mýdlo, vedla k pádu celé jedné politické garnitury a naopak ke zrodu 20letého politicko-podnikatelského impéria Berlusconiho, jenž z modelek rád dělal političky. Ostatně své o tom ví i náš expremiér Mirek Topolánek.
„Jsem socialista,“ vysvětluje mi Alagia v jídelně u oběda – těstovin, melounu, prosciutta a mozzarelly. Zámecký pán zaměstnávající uklízečku a posluhovačku, a socialista? Alagia, nosící košile s vyšitými iniciálami, nesouhlasně gestikuluje rukou. „Nemyslím samozřejmě to, aby bohatí platili vysoké daně a chudí měli dávky, rozumíme si? Myslím hlavně to, aby se stát staral o určité věci,“ dodává. Rozumíme si.
Alagia vyhlásil kandidaturu do Senátu jakoby mimoděk, při uvedení koncertu operních árií. Každý host našel na své židli leták s jeho snímkem a politickým programem s babišovsko-okamurovským mottem „Vraťme stát slušným lidem“. Nyní 46letý Ital chce kandidovat do Senátu pouze sám za sebe a sám si také hodlá platit i předvolební kampaň.
O autorovi| Petr Holec • holec@mf.cz
