Z médií často slyšíme rozhodné protesty proti zvyšování nájemného. "Máme malé děti, musíme platit kroužky a lyžařský zájezd, víc peněz na nájemné rozhodně nezbývá," argumentují odpůrci deregulace. Většina z milionu rodin, žijících v nájemných bytech, s nimi zřejmě souhlasí.
Na bydlení se ani čtrnáct let po změně režimu nepohlíží jako na ekonomický statek, o nějž se člověk musí zasloužit. V části populace je stále vnímáno jako právo, které nám financuje kdosi jiný - majitel domu. Odpůrci deregulace by si jistě neodvažovali požadovat, aby jejich dítě platilo za lyžařský zájezd pouze symbolickou cenu. Přesto jim takový požadavek v případě nájemného připadá samozřejmý. Bohužel, všechny vládní garnitury občany v této iluzi podporovaly a podporují. S nájemným zatím nepohnul nikdo. Lidovci a unionisté se sice nyní tváří, jakoby si vynutili na sociálních demokratech ústupek. Při bližším pohledu ale vyjde najevo, že jde o několik bezzubých opatření, která ke zmírnění rozdílu mezi nájemným tržním a regulovaným vůbec nepřispějí. Nemohou přece vážně tvrdit, že úspěchem je posunutí úpravy nájemného z 1. září na 1. červenec či skutečnost, že se po dvou letech zmrazení zvedne nájemné o deset procent. Boj o nájemné místně obvyklé lidovci a unionisté prohráli. Je to smutné o to více, vzpomeneme-li si, že „narovnání trhu s byty“ bylo po léta hlavním hitem Unie svobody, zejména její bývalé předsedkyně Hany Marvanové. Stále máme nájemníky dvojí kategorie. Jedni, a to jsou bohužel většinou mladí lidé, platí deset tisíc za dvougarsonku, za niž ti šťastnější dávají dvanáct stovek. A vládní úředníci odmítají pochopit, že díky deregulaci by to postupem času byly jen tři čtyři tisíce pro každého. Varující je skutečnost, kdy vysoký úředník ministerstva financí beztrestně oznámí, že na desetiprocentní zvýšení nájmu by měl mít právo pouze majitel, který prokáže, že mu nájemné nepokrývá náklady na údržbu bytů. Jeho výrok svědčí o nechuti ministerstva vůči podnikatelské sféře. Nehledě na to, že je v rozporu s nálezy Ústavního soudu, který majitelům domu přiřkl právo na přiměřený zisk. Lidé, žijící po generace v nájemných bytech, si již ani neuvědomují, jak zanedbaný je v průměru bytový fond v České republice. Prošlapané podlahy, oprýskaná okna a nevábné fasády jsou tím nejmenším zlem. Časovanou bombou jsou staré stoupačky, nevyhovující rozvody elektřiny, karmy a kamna WAW, které již dávno měly být vyřazeny z provozu. Důkladná rekonstrukce třípokojového bytu přijde obvykle na 300 tisíc korun. Majitel na ně ze současných nájmů nevydělá, nájemník se na zvyšování kultury bydlení podílet nemíní. Koalice se tváří, že se dohodla. I laikovi, sledujícímu domácí politickou scénu, musí být jasné jedno: Problém se odkládá na bedra příští vlády.
