DRUŽBA - INTERNATIONAL - CROWNE PLAZANabídka hotelů v Praze má v porovnání s jinými metropolemi postkomunistických zemí jednu unikátní položku. Je jí dejvický hotel International, dnes Crowne Plaza - exemplární příklad české architektury období stalinismu. Právě to z něj ovšem dělá pro návštěvníky Prahy atraktivní cíl.
DRUŽBA - INTERNATIONAL - CROWNE PLAZA Nabídka hotelů v Praze má v porovnání s jinými metropolemi postkomunistických zemí jednu unikátní položku. Je jí dejvický hotel International, dnes Crowne Plaza - exemplární příklad české architektury období stalinismu. Právě to z něj ovšem dělá pro návštěvníky Prahy atraktivní cíl.
Budova hotelu Crowne Plaza má za sebou bohatou historii. Především se ještě v průběhu její výstavby - začala v roce 1952 - změnil její účel. Původně totiž byla koncipována jako exkluzivní ubytovna pro důstojnický sbor komunistické armády. V souvislosti s oslabením pozice tehdejšího ministra obrany Alexeje Čepičky, který se zasloužil o vznik celého projektu, se z ní stal hotel.
V něm se vystřídalo několik majitelů a v souvislosti s tím se obvykle měnilo i jeho jméno. Pro armádu to byla ubytovna Družba, pro Čedok hotel International, po roce 1989 ho v kuponové privatizaci získala společnost Epic. Ta ho zařadila do hotelového řetězce Holiday Inn. Hotel je řízen společností Austria Hotels International a majitelem je společnost Austria Oesterreichische Hotelbetriebs. Crowne Plaza přitom není pouze jedním z řady pražských hotelů. Jeho výjimečnost spočívá ve významu pro vývoj domácí architektury.
Jde totiž o velmi výrazný příklad socialistického realismu v architektuře - pro tento styl se dnes užívá označení sorela.
Podobných staveb v Česku není mnoho, vedle Internationalu je nejznámější havířovský soubor obytných budov, který byl také počátkem devadesátých let pojmenován přímo Sorela. Větší soubory jsou na několika dalších místech, například v Ostrově nad Ohří. Spjatost tohoto poměrně unikátního slohu s komunistickým režimem ovšem dodnes vyvolává negativní reakce. Pomalu ale začíná převládat názor, že i sorela je plnohodnotnou součástí kulturního dědictví - proto byl také hotel nedávno zařazen do seznamu památkově chráněných objektů.
LUXUS NA PERIFERII
Hotel vyrostl v letech 1952-1955 na okraji Prahy na pomezí Dejvic a Bubenče. Značnou pozornost veřejnosti poutal už v době své výstavby. Především šlo v tehdejších poměrech o projekt nebývalých rozměrů. Budova je tvořena centrální věží, k níž přiléhají dvě symetrická dvoustupňová křídla. Celá stavba měla šestnáct poschodí a byla vysoká 67 metrů. Kalich s rudou hvězdou, umístěný na jejím vrcholku, ji zvyšoval až na 85 metrů.
Dobový tisk se předháněl v uvádění statistických údajů. Například se spotřebovaly tři miliony cihel, k zasklení celkem 1200 oken bylo třeba 6500 metrů čtverečních skla. Podstatnější ovšem byla ubytovací kapacita. Ta se dodnes příliš nezměnila, International má zhruba 250 pokojů s pěti stovkami lůžek, v padesátých letech se tak řadil k největším hotelům v zemi.
International měl také představovat „nový vítr“ v domácí architektuře. Projekt Františka Jeřábka se nezastřeně hlásil k sovětským vzorům, konkrétně to byla budova Lomonosovovy univerzity v Moskvě. Hotel byl ovšem nejen její zmenšenou kopií. Výjimečná bylo v mnoha ohledech technická řešení, jako jedna z prvních budov u nás měl například podlahové vytápění, šlo také o první hotelovou budovu s železobetonovým skeletem, stejně tak poprvé se v tehdejším Československu objevily rychlovýtahy. „Sovětský“ styl, který zjevně hledal inspiraci v monumentálních antických stavbách, byl v našich poměrech obohacen o nové, především dekorativní prvky. To bylo patrné hlavně na detailech fasády, kde se objevily nejrůznější reliéfy či sgrafita s budovatelskými motivy. Unikátní byly i interiéry, vyzdobené mnoha obrazy, sochami, mozaikami a vitrážemi.
Na těch se podílela řada umělců, počínaje Maxem Švabinským, přes Aloise Fišárka až po Cyrila Boudu. Právě ten pro International navrhl unikátní gobelín Prahy, na němž je zobrazen i později zbouraný Stalinův pomník. Dílo je dodnes umístěno v hotelové lobby. Údajně existoval ve třech verzích, ovšem ze dvou byl Stalinův letenský monument odstraněn, takže skutečný originál je k vidění jenom v dejvickém hotelu.
Podobných historek je s Internationalem spojováno víc. Tak například se muselo přestavovat vstupní schodiště. Počet stupňů měl totiž odpovídat počtu generálů Československé lidové armády. Ministr Čepička doufal, že provoz zahájí samotný Stalin, přičemž ho budou vítat generálové - jejich počet ovšem neladil s počtem schodů podle původního návrhu.
Josif Vissarionovič do Internationalu ale nikdy nevstoupil, sám Čepička nedlouho po dokončení stavby zmizel v propadlišti dějin, nicméně hotel se na dlouho stal perlou v nevelké hotelové nabídce socialistické Prahy. Stal se také - přes negativní politické konotace - součástí koloritu hlavního města. „Byla to tak trochu Amerika, mrakodrap v Praze. Jakkoli to byl sporný symbol, vztah k Internationalu jsem měl,“ vyjádřil se nedávno hudebník Ondřej Hejma, který hotel zakomponoval i do textů svých skladeb.
REKONSTRUKCE TAKŘKA PIETNÍ International prožíval svůj zlatý věk v padesátých a šedesátých letech. Ještě počátkem osmdesátých let byl v jeho zahradě postaven nový restaurační objekt, celkově ale hotel v té době už především chátral. „Budovu jsme přebírali ve značně zuboženém stavu, navíc architektonicky znehodnocenou - několik předchozích rekonstrukcí se konalo ve stylu selská jizba, který tam rozhodně nepatří,“ vzpomíná dnes Ivan Chadima, který v devadesátých letech působil v investiční společnosti Epic. Ta se proto ihned poté, co hotel v kuponové privatizaci získala, rozhodla pro rekonstrukci. Jejím cílem bylo podle Chadimy nejen rekonstruovat a modernizovat zanedbanou budovu, ale i návrat k původnímu „sorelovému“ stylu. „Měli jsme k dispozici plány, leccos z původního vybavení se našlo ve skladištích a sklepech budovy, ale přesto to nebyla snadná práce,“ říká architekt Michal Šourek ze společnosti MS Architekti, která rekonstrukci projektově připravovala. „International je mistrovskou ukázkou uměleckých řemesel - zmíním jenom štukovou výzdobu, speciální sgrafita, pasířské a truhlářské práce. Řada řemeslných technik a postupů ovšem v dobách socialismu zcela vymizela. To pro nás představovalo velký problém,“ vzpomíná Michal Šourek. Podle něj se ale podařilo budovu vrátit zpět do podoby, jakou měla v roce 1955. S jedinou výjimkou, kterou představovaly vstupní partie hotelu. Ty byly rozparcelovány do malých prostor, právě tady bylo patrné, že původně mělo jít o ubytovnu. STARONOVÁ VSTUPNÍ HALA V rámci rekonstrukce byla vytvořena standardní vstupní hala, kde bylo bohatě využito původní vybavení. Za zmínku stojí okolnost, že v hotelu byla objevena řada kvalitních obrazů - pro všechny se ale uplatnění nenašlo a leckterý proto skončil v depozitáři. Do původního stavu nebyl navrácen ani vrcholový kalich o hmotnosti 15 tun. Jeho listy se mohly pohybovat, ovšem později byl kalich pravděpodobně kvůli nějaké poruše znehybněn. Na tom už rekonstrukce nic nezměnila. Určitě ale ovlivnila své protagonisty. „Já jsem zkušenosti sbíral v pražském hotelu Alcron, kde ještě i v šedesátých letech byly patrné tradice první republiky. International pro mne tehdy představoval černou můru a důkaz naprostého úpadku hotelnictví v komunistickém režimu. Shodou okolností jsem se po návratu z emigrace podílel na jeho obnově a přitom jsem změnil názor. Ony tam ty prvorepublikové tradice totiž také jsou, hlavně v řemeslném zpracování,“ tvrdí Ivan Chadima, dnes spolumajitel nedávno otevřeného hotelu Yasmin v Praze 1. V NOVÝCH ČASECH To, co podle některých estetickou hodnotu hotelu International devalvuje, tedy „komunistický“ duch, se v nových poměrech jeví spíše jako výhoda. Dnešní hotelová klientela je totiž značně zhýčkaná. Požaduje nejen vysoký standard služeb, ale i něco navíc: originální atmosféru. Proto po celém světě roste popularita ubytovacích zařízení umístěných v historických stavbách, a tou někdejší International nesporně je, zejména stylem. A hosté jeho svérázný půvab oceňují. „Lidé samozřejmě chtějí bydlet co nejblíže k centru města, ale zároveň touží po něčem nezvyklém,“ říká současný ředitel hotelu Anton Müller. To druhé Crowne Plaza nabízí jak svým exteriérem, tak interiéry, a díky tomu je hotel stálou součástí pražské hotelové „top ten“. Loni docílil obratu 223 milionů korun, obsazenost se pohybuje na pražském průměru, který pro hotely vyšších kategorií (Crowne Plaza má čtyři hvězdičky, cena za lůžko a noc činí zhruba 2000 korun) činí 65 procent. Současný majitel ovšem hodlá do budoucna podstatně větší měrou využívat kongresového zázemí hotelu - to představuje 18 sálů s celkovou kapacitou jeden tisíc osob. „V současnosti nám kolem 80 procent hostů ‘dodávají’ cestovní kanceláře orientované na individuální turistiku. Chtěli bychom se ale více zaměřit na lukrativní korporátní klientelu,“ vysvětluje Müller. Bez ohledu na to, zda se to podaří, mohou se v Crowne Plaza spolehnout i v následujících letech na slušnou poptávku. „Hotelové kapacity ve východoevropských zemích jsou nedostatečné, neboť tyto trhy se otevřely relativně nedávno,“ konstatuje čerstvě publikovaná studie společnosti Ernst & Young. V praxi to pro pražské hotelnictví znamená zvýšenou investiční aktivitu. Jeho kapacity budou v tomto a příštím roce rozšířeny o nejméně 1450 hotelových pokojů. Do provozu jsou neustále uváděny nové hotely, nedávno například smíchovský Angelo. Současná výstavba přitom sleduje už zmíněné soudobé trendy: nabízet hostům nadhodnotu v podobě unikátní architektury a lokality. Příkladem toho je hotel Mandarín Oriental, který zahajuje provoz právě nyní. Byl vybudován na Malé Straně v budově bývalého kláštera. Jeho součástí jsou také lázně situované do renesanční kaple, pod jejíž skleněnou podlahou jsou k vidění základy gotického kostela. Luxus a historie - to je kombinace, kterou lze v Praze s její starou zástavbou uplatnit poměrně často. Sází na ni také další Crowne Plaza, která se v metropoli objeví. V areálu Strahovského kláštera vyroste ještě letos -otevírat se má v prosinci. Zahálet nebude ale ani dejvická Crowne Plaza. „Po deseti letech provozu potřebují hlavně interiéry důkladnou rekonstrukci,“ říká Anton Müller. Přitom nepůjde jenom o opravy stávajícího zařízení. Do provozu bude opět uvedena nástavba na věži, kterou předchozí nájemce zanechal v dosti tristním stavu. Vojenský hoteliér
ALEXEJ ČEPIČKA „Čepičkova armáda dá reakci na záda“ - hřmělo na vojenských přehlídkách v padesátých letech. Alexej Čepička, tehdejší ministr obrany, patřil k nejbizarnějším postavám komunistického panoptika. Alexej Čepička za svůj raketový vzestup - stal se ministrem už ve svých sedmatřiceti letech - vděčil jak svému radikalismu a bezohlednosti, tak manželství s dcerou Klementa Gottwalda. Díky tomu se v komunistické hierarchii stal na nějakou dobu mužem číslo dvě a jediným Gottwaldovým důvěrníkem. Toho Čepička bezezbytku využil a záhy po svém jmenování v roce 1950 začal budovat vojensko-průmyslové impérium, které v mnoha ohledech přežívalo až do roku 1989. Pro armádu získal velmi záhy naprosto výsadní postavení, což se mimo jiné projevovalo na rostoucích výdajích a orientaci celé ekonomiky na vojenské potřeby. Právě za Čepičky se také mzdy v armádě zvedly vysoko nad jejich průměrnou úroveň. Armáda také zakládala vlastní podniky, například maloobchodní Armu, která měla na starosti zásobování 200 tisíc vojáků spolu s Vojenskými lesy a statky. Výstavbou vojenských zařízení a především bytů se zase zabývaly Vojenské stavby a Vojenský projektový ústav. Za Čepičky také vzniklo nakladatelství Naše vojsko a vojenské sportovní kluby, například Dukla Praha či Dukla Jihlava. Kariéra Alexeje Čepičky byla ovšem stejně závratná jako krátká -soumrakem jeho výjimečné pozice v komunistickém Československu byla Gottwaldova smrt v roce 1953. O dva roky později se sice ještě pod jeho vedením armáda stala součástí vojenského paktu sovětského bloku, Varšavské smlouvy, ale zakrátko byl zbaven všech funkcí a v roce 1963 ho komunistická strana ze svých řad dokonce vyloučila. V historii Československa jsou se jménem Alexeje Čepičky spjaty jak politické procesy padesátých let, tak hluboká militarizace celé ekonomiky a částečně i společnosti. V dějinách cestovního ruchu ovšem poněkud paradoxně zanechal pozitivní, byť nechtěnou stopu, právě v podobě hotelu International. Komunisté aktivnímu cestovnímu ruchu z mnoha důvodů nepřáli, hotelů se proto v období 19481989 vybudovalo poměrně málo. V Praze to byly v padesátých letech pouze Jalta a International, v následujících desetiletích pak ještě Intercontinental, Olympic a Parkhotel (hotel Praha nebyl určen veřejnosti, sloužil pouze potřebám KSČ). První dva jsou architektonicky nepochybně cennější. U zrodu hotelu International stál právě Čepička, který také prosadil, že budova je kopií sovětských mrakodrapů. Ve skutečnosti ovšem neměl v úmyslu posílit pražské hotelové kapacity. Stavba měla být jakousi exkluzivní vojenskou ubytovnou a stejný osud čekal na karlovarský hotel Pupp. Ten po jeho znárodnění Čepičkova armáda zabrala s tím, že ho bude využívat po celý rok a nikoli jen v době lázeňské sezony. Naštěstí pro oba hotely se v jejich historii jednalo jen o krátkou epizodu, která skončila Čepičkovým pádem. CROWNE PLAZA VERSUS KONKURENCE**
(pražské hotely podle obratu dosaženého v roce 2005)
Hotel Obrat (v mil. Kč) Počet pokojů Počet lůžek
Hilton 1314,4 788 1556
Marriott 601,0 293 404
Corinthia Towers 591,0 544 1088
Renaissance 516,0 310 439
Radisson 432,0 211 414
TOP Hotel 429,0 1070 2800
Diplomat 380,0 398 791
Andel’s Hotel & Suites 349,8 290 610
Corinthia Panorama 332,0 450 900
Crowne Plaza Praha 223,0 254 502
Pramen: Food Service 2005
