Defilé pozoruhodných případů ministerstva zdravotnictví pod vedením Marie Součkové je nepřeberné. Mediálně nejznámější je asi otázka balených koblih. Už v tomto případě se ukázal další jev, tolik příznačný pro současnou paní ministryni. Tím je překrucování skutečnosti, ne-li dokonce prezentace nepravdivých údajů.
Ministerstvo zdravotnictví totiž obhajovalo svůj požadavek po balených koblihách požadavkem Evropské unie. Až posléze se ukázalo, že to není pravda a že EU nic podobného ve svých zemích neuplatňuje. Stejně nesmyslný je další z požadavků ministerstva zdravotnictví, a sice ten, aby se lékaři stali veřejnými činiteli. Vychází z problému vážného, kterým je fyzické napadání lékařů ze strany některých agresivních pacientů, avšak sám o sobě není jeho řešením. Z povahy věci není lékař poskytovatelem veřejného statku, tak jako například policista, ale určitého, byť specifického produktu soukromé služby. Nemluvě o konkrétní situaci, kdy těžko může útočníka zadržet samotný fakt případné vyšší sankce a určitého nimbu nedotknutelnosti. Oba příklady jsou spíše mediálně vděčné třešinky na dortu. Daleko závažnější jsou aktivity ministryně vůči zdravotním pojišťovnám, případně krajům. O hospodaření zdravotních pojišťoven, především VZP, je možné myslet si své. Veřejnoprávní instituce jsou z hlediska hospodaření vždycky problémové. Nicméně ministryně zdravotnictví dělá vše pro to, aby jejich závislost na státní moci co možná nejvíce zvýšila, a to i na úkor zájmů veřejnosti. Stačí vzpomenout vyhlášku, která stanovila direktivně způsob a hlavně termín proplácení úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Tu ministerstvo stanovilo na pět dní po fakturaci výkonů. VZP nemá pro tak krátký časový úsek prakticky možnost kontroly. Daleko horší je však neúcta k právu. Vyhlášku ministerstvo vydalo přes negativní stanovisko legislativní rady vlády a jejího předsedy Pavla Rychetského. Není proto divu, že VZP pak odpovídá například požadavkem po okamžitém vrácení zálohy na úhradu zdravotní péče. Ministerské paskvily tak zákonitě vedou k eskalaci napětí mezi VZP a nemocničními zařízeními. Zcela bezprecedentní je požadavek Součkové na to, aby zástupci státu v dozorčí radě měli na rozdíl od zástupců zaměstnavatelů a zaměstnanců právo veta. Zástupci zaměstnavatelů dokonce označili za nepravdivé tvrzení ministryně, že s podobným řešením vyslovili souhlas. V pozadí jejích aktivit je snaha po ovládnutí rezervního fondu či fondu prevence VZP a jeho rozpuštění v nenasytném chřtánu českého zdravotnictví. Proti těmto záměrům ostatně nedávno protestovala jak opoziční ODS, tak i zástupci pojišťoven a stavovských organizací lékařů. Zřejmě největší problémy rezortu zdravotnictví se týkají převodu nemocnic na kraje. Ty vláda převedla k 1. lednu letošního roku, ale i s šestimiliardovými dluhy. Kraje se logicky postavily proti tomu, že by měly platit za dluhy, které neučinily. Krajští zastupitelé poslali dokonce ústavní stížnost, která by měla být v nejbližší době rozhodnuta. Součková pobavila poslance při svém expozé před sněmovnou, když prohlásila, že ministerstvo má dva posudky, podle jednoho z nich za dluhy stát odpovídá, podle druhého ne. Méně ale již pobavila svým návrhem, že stát proplatí polovinu dluhů výměnou za restrikci zdravotnických lůžek. Jejich nadbytečné kapacity nezpochybňuje nikdo, ani samotné kraje, které se o redukci snaží samy od sebe, aby ušetřily. To, co nabízí Součková, však nemá daleko do vydírání. Nabízí totiž krajům odpovědnost za něco, za co nese odpovědnost ona sama, respektive její rezortní předchůdci. Přitom zatím poslední z výčtu ministryniných faux pas zpochybňuje její starostlivost o šetrnost v rezortu a spíše ukazuje na již naznačenou etatizační cestu. Kraje totiž samy začaly s restrukturalizací a současné nečitelné příspěvkové organizace chtějí změnit na akciové společnosti. Změnou organizační struktury by dosáhly lepší organizace práce a větší hospodárnosti. A o to zde jde. Ve zdravotnictví totiž není málo peněz, pouze se vyhazují z okna. Místo aby ministerstvo kraje podpořilo, hodlá jim změny zakázat. S odůvodněním, že by na to mohla doplatit zdravotnická péče. Větší nedůvěru v princip subsidiarity, který její strana neustále omílá jako dogma, už Součková vyjádřit nemohla.
