Snaha o zafixování ceny elektřiny, byť jen na měsíc, je absurdní
Sbírka Kosti sépie italského básníka Eugenia Montaleho vyšla před více než osmdesáti lety a v České republice na něho půvabnými překlady několika básní upozornil před pár roky sociolog Václav Bělohradský. Od té doby s potěšením vyhledávám a používám oxymórony, protimluvná, paradoxní slovní spojení. Jejich imaginární hitparádu dlouho vedlo „humanitární bombardování“, jak označovali letecký útok na Srbsko jeho zastánci a propagandisté. Minulý týden je však trumflo vyjádření generálního sekretáře pražské burzy.
Burzovní šéf Petr Koblic při vysvětlování důvodů zafixování ceny elektřiny pro rok 2008 během prvního měsíce jejího obchodování uvedl, že burza tak plní sociální funkci a že tím chce omezit i vliv spekulantů. Burziáni jako sociální pracovníci a šéf burzy vyhánějící z parketu spekulanty, to už je námět pro film Woodyho Allena.
Na přímou otázkou ohledně absurdity argumentu o sociální funkci burzy sice Petr Koblic své vyjádření zlehčoval, že šlo o vtípek, ale pochvalný komentář mluvčího ministerstva průmyslu k zafixování ceny odkazuje nazpět k podstatě problému. Část politické reprezentace se lekla, že začátek obchodování na pražské energetické burze přinese skokové zdražení ceny elektřiny, a snažila se tomu zabránit. Výsledek slovenské aukce elektrické energie z minulého měsíce je totiž velmi přesvědčivý. Cena elektřiny tam vyskočila na 62 eur za megawatthodinu, což je o čtyřicet procent více než v České republice. Není moc důvodů, proč by bylo rozumné předpokládat, že elektřina zůstane v České republice dramaticky levnější nejen než na Slovensku, ale i v Německu a Rakousku.
Za sociální politiku je zodpovědný stát, burza by se naopak měla snažit přitáhnout co nejvíce spekulantů. Aby účastníků trhu bylo co nejvíce a objemy obchodů co možná největší. Vymýšlení složitých konstrukcí, jak zabránit skokovému zvýšení ceny a omezit přístup spekulantů, kteří budou chtít tady levně nakupovat a v zahraničí draze prodávat, není perspektivní cestou pro nově vznikající trh. Čím bude obchodovaný produkt komplikovanější (v tomto případě půjde o dvouleté kontrakty s fixovanou cenou pro dodávky na rok 2008), tím více nakonec ti chytřejší ze spekulantů vydělají. Jakékoli zafixování ceny na jednom trhu u zboží či komodity, kterou lze zároveň obchodovat i na jiném s nezafixovanou cenou, je oázou jistých zisků v jinak nejisté poušti burzovních spekulací.
Problematický je totiž už mechanismus, jakým k fixní ceně elektřiny na rok 2008 pražská burza dospěla. Vychází z ceny na německé burze, od níž odečetla průměrné ceny za přenosové kapacity mezi Českou republika a Německem. Je ale správné předpokládat, že cena elektřiny bude v Německu i nadále vyšší než v České republice? Nebude tomu brzy spíše naopak?
Největší nedostatek elektrického proudu a jeho nejvyšší cena je v Evropě na Balkáně a i na Slovensku je nyní elektřina dražší než v Německu. Neměla burza tedy spíše k ceně z lipské burzy přičíst tu přenosových kapacit mezi oběma zeměmi? Producenti elektřiny se ji budou snažit prodávat za nejvyšší možnou cenu a vzhledem k omezeným přenosovým kapacitám je tak možné očekávat odstupňování ceny. Nejnižší bude v Německu, vyšší v Česku, ještě vyšší na Slovensku a v Maďarsku a nejvyšší na energeticky nejvíce poddimenzovaném Balkáně.
Cenu nakonec určí střet nabídky a poptávky na jednotlivých trzích. Snažit se ji fixovat, byť jen na jeden měsíc, je absurdní počínání. Poteče-li elektrický proud v příštích letech přes střední Evropu směrem na Balkán, nebo naopak do Německa, a jaká bude cenová mapa, se ukáže.
Zřejmé je však jedno. Elektřinu zdražuje její relativní nedostatek a očekávání jeho prohlubování. Až když se začnou stavět nové a výrobními kapacitami významné zdroje (nemá smysl se utěšovat půlmegawattovými slunečními či dvoumegawattovými větrnými elektrárnami), pak teprve cena přestane růst a může začít klesat. Pro Českou republiku to konkrétně znamená, že musí buď prolomit limity na těžbu hnědého uhlí, nebo začít stavět nové bloky Jaderné elektrárny Temelín. Případně oboje. Dobrovolná skromnost, na kterou v energetice sázejí zelení a s nimi, bohužel, i současná vláda, je z hlediska většiny jen další oxymóron.
