Různé země, stejná situace. Zoufalí funkcionáři sociálnědemokratických stran nevěřícně zírají na volební výsledek a v duchu si říkají: „Co jsme komu udělali? Proč už nás lidé nemají rádi?" Více či méně tristní výsledek zaznamenala tato tradiční politická síla nejen v Česku, ale také v Německu, Rakousku, Nizozemsku či teď naposledy v krajských volbách na Slovensku. Proč lidé přestali volit stranu, která jim slibuje vyšší platy a sociální jistoty?
Po celé dvacáté století patřily sociálnědemokratické strany k hlavním silám na politické scéně napříč Evropou; ve východním bloku s vynucenou přestávkou během let 1948 až 1989. Právě tato strana byla hlavním tahounem, který vyvedl společnost z drsného kapitalismu 19. století k současnému modelu sociálně-tržní ekonomiky. Jenže žít jen z minulých zásluh není možné ani v politice.
Zkusme tedy zapátrat, kde sociálnědemokratičtí soudruzi udělali chybu, že se jim voliči rozprchli ke konkurenci. Začneme menší inventurou toho, kde sociální demokraté v posledním roce prohráli volby a jak výrazně. První na řadu půjde Česko.
Velký volební masakr
Říjnové volby do Poslanecké sněmovny přinesly celou řadu překvapení - pozitivních i negativních (jejich zaškatulkování nechme na úvaze každého jednotlivého čtenáře). Drtivý náskok hnutí ANO, druhé místo pro ODS, nečekaný úspěch Pirátů i populistické SPD či napínavá reality show s názvem Přeleze Topka pět procent?
V záplavě četných překvapení tak trochu zaniklo zhroucení tradiční levice. Sociální demokraté dostali trapných 7,3 procenta hlasů, oproti volbám před čtyřmi lety přišli o dvě třetiny voličů. Podobně špatně dopadli také komunisté, na které zbylo necelých 7,8 procenta hlasů; v minulých volbách to byl skoro dvojnásobek.
Není to tak dávno, co se mapa Česka -nebo aspoň její významná část - po volbách barvila do oranžové. Dnes už je problém najít aspoň malé město či mikroregion, kde se ČSSD umístila aspoň na druhém místě. Existují vlastně jen tři - Pelhřimov, Čáslav a Bystřice pod Pernštejnem. Podobně jsou na tom komunisté, kteří skončili druzí například ve Světlé nad Sázavou, Nepomuku a Moravské Třebové.
Běhounek uvažuje o kandidatuře na šéfa ČSSD. Čtěte více
S těmito empirickými důkazy v ruce to lze napsat jednoznačně: Obě jmenované strany si udržely určitou podporu v chudších venkovských oblastech a v několika konzervativních maloměstech. Naopak hlavní průmyslová centra, která historicky zajišťovala těmto hlavním levicovým stranám většinu hlasů, téměř kompletně „přeběhla“ k Andreji Babišovi a z menší části též k Tomiu Okamurovi. Stačí se podívat na volební výsledky v Ústeckém a Moravskoslezském kraji.
V případě komunistické strany se můžeme z volebního debaklu jen radovat. Stále platí, že se jedná o odporný relikt komunistického režimu, který už měl dávno skončit na smetišti dějin. Poněkud jiná je situace v případě sociální demokracie, kde lze cítit jistou lítost. Hlavně proto, že rozkládající se ČSSD vytváří hnojivo, z něhož roste hnutí ANO do závratných výšek.
Fico, Schulz a další poražení
Levicový slovenský premiér Robert Fico byl zvyklý volby vyhrávat. Porážku v těch prezidentských v březnu 2014 si ještě mohl vysvětlovat tím, že jej voliči chtějí ponechat v premiérském křesle. Zato drtivou porážku v regionálních volbách na počátku listopadu už nelze nijak „okecat“. Získat jen dva z osmi krajských županů, to je skutečný debakl.
Také slavná Sozialdemokratische Partei Deutschlands (SPD, ta „pravá“ SPD) s více než stoletou historií dopadla neslavně. Získala s bídou 20 procent hlasů, což představuje nejhorší volební výsledek od založení Spolkové republiky Německo v roce 1949. Šéf SPD Martin Schulz, výřečný politik zocelený (někdo by snad spíše řekl zpitomělý) dlouhým působením v europarlamentu, přitom šel do voleb s ambicí porazit Angelu Merkelovou. V dalších čtyřech letech strana zřejmě skončí v opozici a bude mít dost času na přemýšlení o neatraktivnosti stranického programu.
Z vládnoucí koalice bude vytěsněna také rakouská sociální demokracie SPO, která ve volbách získala necelých 27 procent hlasů. Oproti jiným zemím to není takový trapas, nicméně před rokem 1990 byla tato strana zvyklá na výsledek převyšující 40 procent.
Rekordní porážku zaznamenala strana sociálnědemokratického typu v Nizozemsku. Tamní Strana práce získala v březnových volbách do parlamentu jen 5,7 procenta hlasů, přitom o pouhé čtyři roky dříve jí připadlo skoro 25 procent. Partaj, která od roku 1946 patřila mezi dvě nejsilnější v zemi, byla odsouzena k bezvýznamnosti.
Vyčpělý program
Proč sociálnědemokratické myšlenky ztratily na atraktivitě? Možná je problém hlavně v tom, že se změnila doba. První sociálnědemokratické strany vznikly v druhé polovině 19. století a reagovaly na realitu tehdejšího světa. Hájily zájmy dělníků v době, kdy vyplácené mzdy stačily lidem sotva k přežití, práce v továrnách byla dlouhá a úmorná a sociální rozdíly ve společnosti propastné.
Nyní se socialisté stali obětí svého vlastního úspěchu. Tradiční volební program - všeobecné volební právo, osmihodinová pracovní doba, dávky pro nemocné a nezaměstnané a tak dále - byl splněn. Sociální demokraté se začali ztrácet vtom, co dál mají požadovat. Jak ukazuje příklad Francie, další zkracování pracovní doby už není efektivní a vede ke ztrátě konkurenceschopnosti.
Klíčový směr evropské levice se pokusil ulovit další voliče úkrokem do politického středu. Jako první s tím přišel v 90. letech minulého století Tony Blair a dočasně to fungovalo. Jenže sociální demokraté tím pouze vyklidili prostor na levici, kam se během pár let nastěhovali populističtí radikálové. Tedy strany typu řecké Syrizy a španělského hnutí Podemos.
Z dějin „normální evropské strany“. Čtěte esej Lubomíra Hegera
Sociální demokraté se naopak pokoušejí procpat do prostoru, pro který se někdy používá termín „kavárna“. Cílí tedy na bohatší a úspěšnější obyvatele velkých měst, kteří nejsou vyhraněni doprava ani doleva. Jenže tato skupina lidí má jiné favority, volí proevropské liberální strany, zelené a v poslední době též Piráty. Nemluvě o tom, že na rozdíl od tradiční voličské základny socialistů je tento elektorát extrémně náročný, vybíravý a nedostatečně stádní.
V posledních letech je program sociálních demokratů - řeč je teď hlavně o západní Evropě - umělý a krajně nezajímavý. Kvóty pro zastoupení žen v politice a vedení firem, manželství osob stejného pohlaví, vstřícný postoj k imigraci z muslimského světa a další podobná témata mohou jen stěží někomu vyhrávat volby. Stručně řečeno lze tedy říci: Sociální demokraté opustili své tradiční voliče (dělníky, učitele a penzisty) a ti naopak houfně opouštějí tuto stranu.
Trefné, ale opožděné
Jednu chybu za druhou napáchala v posledním roce také Česká strana sociálně demokratická. Jít do voleb s heslem „Konec levné práce“ mohl být dobrý nápad, pokud by nebyl opožděný. Teoreticky mohl fungovat v letech, kdy šla ekonomika nahoru, ale firmy jen neochotně zvyšovaly mzdy svým zaměstnancům. To platilo v letech 2015 a 2016.
Dnes je vše jinak. Podle aktuální prognózy Hospodářské komory dosáhl letošní růst mezd 7,4 procenta a v příštím roce ještě zrychlí. Životní úrovni u nás pomohlo také uvolnění kurzu české koruny; devizové intervence České národní banky udělaly z Čechů po dobu tři a půl roku levnější pracovní sílu, než by odpovídalo tržní realitě. V prostředí ekonomického boomu a všeobecného nedostatku pracovní síly jsou zaměstnanci v luxusní pozici. Mohou si vybírat, k am půjdou pracovat, a státní asistenci v tuto chvíli nepotřebují.
Volební kampaň ČSSD před říjnovými volbami se opravdu nepovedla. Rozvěsit po hlavním městě plakáty s heslem „Férové mzdy i pro Pražany“ je příznak politického neumětelství. Obyvatele Prahy trápí řada věcí, ale mizerné platy to zpravidla nejsou. To spíš dostupnost bydlení, kterou omezuje nedostatečná bytová výstavba, či beznadějně ucpané silnice vinou nedostavěných okruhů a radiál. Velký podíl na zmíněných problémech má právě ČSSD, jejíž představitelé zasedají v magistrátní koalici téměř nepřetržitě od roku 1998. Pokud strana na volební plakáty přidá tvář Petra Dolínka, kterého většina Pražanů nezná a ostatní o n ěm většinou nemají valné mínění, je na průšvih zaděláno. Proto se nedivme, že ČSSD získala v Praze ubohých 5,6 procenta hlasů.
Ještě větším překvapením však byl volební debakl v tradičních volebních baštách - tedy v průmyslových městech napříč republikou od Aše po Karvinou. Stala se věc těžko uvěřitelná. Lidé dali přednost hnutí ANO, jehož šéf Andrej Babiš v řadě podniků svého Agrofertu platí zaměstnance dosti mizerně, před ČSSD, která zaměstnancům slibovala doslova modré z nebe. Co naplat, když sociální demokraté nedokázali voliče oslovit; Babiš to zvládl na jedničku.
Plyšový čáp pro Andreje
Velký vliv na úpadek sympatií pro sociálnědemokratickou politiku má také omezený zájem většiny lidí o dění na domácí i mezinárodní scéně. Bohužel stále více Čechů čerpá informace ze zpráv komerčních televizí, případně z obskurních webů typu Parlamentní listy. Naopak sociální demokraté jsou od chvíle, kdy se vzdali stranického tisku, slabí a zranitelní.
Povrchní zájem o dění bohužel vede k chybným úvahám a zkratkovitým závěrům, když tito lidé něco málo o politice zaslechnou mezi přívalem zpráv o dopravních nehodách a vině či nevině Petra Kramného. Jako příklad mohu uvést úvahu vzdálených příbuzných ze severu Čech, konkrétně z Litvínova. Ti si myslí zhruba toto: „Za pravicových vlád jsme měli rozpočtový deficit, protože politici kradli jak straky. Dnes máme přebytek, protože Babiš a jeho lidé nekradou.“
Němečtí sociální demokraté účast ve vládě stále odmítají. Čtěte více
Lze si z toho dělat legraci a hovořit o „litvínovské škole veřejných financí“, ale právě podobný myšlenkový svět stojí za mohutným úspěchem hnutí ANO a jeho 30 procenty hlasů; v Ústeckém kraji a na Ostravsku to bylo bezmála 40 procent. Svůj podíl na tom bezesporu má pozitivní styl, s nímž o Andreji Babišovi i prezidentovi Miloši Zemanovi informují mnohé komerční televizní stanice. Premiér Bohuslav Sobotka a další čelní představitelé ČSSD zde naopak působí jako parta mimoňů, kterým pořádná práce nevoní.
Pokud vystoupíme z pražské mediálněpolitické bubliny, zjistíme, že s rostoucí vzdáleností od Prahy se setkáme - hlavně u starších lidí - skoro až s nábožnou úctou k „našemu Miloškovi“ a „našemu Andrejovi“; vrcholem pomyslného ledovce může být starší dáma, která Babišovi upletla plyšového čápa. Volební výsledek ČSSD je tedy odrazem jak širších evropských trendů, tak i těchto specifických nálad v české společnosti.
Přečtěte si další eseje:
Bez bulharských bot
Malí a bohatí to mají těžké
Korejská hra na kuřátko
Stará skvělá Evropa
