Z eurokomisaře Vladimíra Špidly není cítit sebejistota a nepůsobí přesvědčivě
Někdy je vám Vladimíra Špidly skoro až líto. Je evidentně inteligentní, sociální problematice a otázkám zaměstnanosti rozumí opravdu do hloubky, fakta a argumenty sype při rozhovoru doslova z rukávu. A ještě to všechno stačí prokládat citáty klasiků. Přitom nepůsobí nijak přemoudřele, nafoukaně nebo povýšenecky jako třeba svého času jeho spolustraník Miloš Zeman - ani se o to nesnaží. Vystupuje spíše jako pro svou věc zapálený vědec. Který však, jak už to u vědců bývá, moc nestíhá sledovat okolní realitu.
Ale jinak je Špidla, proč to neříct, až nečekaně a nebezpečně roztomilý. V honosné centrále Evropské komise Berlaymont zdraví novináře ve své prostorné kanceláři slovy: „Nazdar, nazdar, posaďte se a pojďme na to.“ Jeho úsměv by se dal asi nejpřesněji popsat výrazem „culit se“. Jenže u Špidly to spíš vypadá jako takový „škleb ze slušnosti nebo ze zvyku“, musí si na něj pamatovat každý, kdo jej viděl párkrát v televizi. Nasadí jej ve chvílích, když usoudí, že se to patří. Pokud s ním však mluvíte delší dobu, zjistíte, že i ten úsměv myslí upřímně. Jen to neumí tak podat.
Je evidentní, že lidé z jeho kabinetu na něm v posledních letech hodně zapracovali. Má velmi slušně vypadající oblek a na ruce obstojné hodinky. Jen jeho brýle mají trochu naštípnuté sklo - zřejmě pozůstatek z nějakého běhu do vrchu či maratónu. Otázky si vyžádal předem, přečetl si je a byl připraven odpovídat i na ty nepříjemné. To není u vrcholných politiků úplně obvyklé. Dokonalost sama.
A k tomu všemu si představte, jak se o víkendech prochází úplně sám, jen s chlebníkem a svačinou, po Bruselu a dopodrobna zkoumá čtverce, které si vyznačuje na mapě. V čem je tedy vlastně problém, říkáte si.
Celá potíž spočívá v tom, že Špidla je momentálně členem Evropské komise odpovědným za sociální problematiku. Komisařem nominovaným Českou republikou. Expremiérem. A možná budoucím lídrem sociálnědemokratické kandidátky pro volby do Evropského parlamentu.
Znáte už jeho „expertní tvář“. Ale zajděte si na jednu jedinou jeho tiskovku. Nebo na konferenci, na níž má přednést projev. Začne ve francouzštině nebo němčině, ale svou předpřipravenou řeč pouze předčítá z papíru, otrocky a nudně. Přijde-li na otázky, mate přítomné přechody z jazyka do jazyka a nutí je nasazovat si sluchátka s překladem. Není z něho cítit sebejistota, nedokáže působit přesvědčivě. „Samorost“. „Introvert“. „Ufon“. To o Špidlovi říkají znalci bruselských poměrů.
Mezi Špidlou expertem a Špidlou politikem je takový propastný rozdíl, že ho mnoho zahraničních novinářů a euroúředníků mylně považuje za „intelektuála“, „nudného introverta“ nebo za „podivínského mudrlanta“. Nechce se jim totiž věřit, že by se takový vzdělaný a zkušený člověk tak zoufalým způsobem nedokázal „prodat“.
Jenže Špidla nežije pro kariéru a fakt, že je tam, kde je, prostě jen názorně ilustruje absurditu polistopadové české politiky. Na Špidlovi je vlastně nejzajímavější a nejabsurdnější, že je tam, kde je, že dělá to, co dělá.
Vladimíra Špidlu do Bruselu kdysi vyslal železničář a tenkrát čerstvě jmenovaný premiér Stanislav Gross. Nejspíš jen proto, aby se zbavil potenciálního protivníka ve vlastní politické straně. To se mu povedlo. Špidla z Bruselu do českého politického dění vůbec nezasahoval.
Za několik měsíců uvidíme, je-li Špidla v Česku dosud někomu nebezpečný. Pokud ano - nebo pokud si to alespoň myslí šéf ČSSD Jiří Paroubek -, skončí Špidla jako levicový europoslanec pendlující mezi Bruselem a Štrasburkem. Pokud však už Špidlu nikdo za nebezpečného nepovažuje, nabídku stát se lídrem kandidátky nedostane (a kandidovat jako řadový poslanec třeba odmítne). Pak možná začne pracovat pro některou západní univerzitu nebo v nějakém prestižním think tanku. A v Česku se na něho úplně zapomene. Někdy je vám Vladimíra Špidly skoro až líto.
