Jsem atraktivní tmavovláska VŠ/28 let/IQ 152 s prestižním zaměstnáním pedagoga na nejlepší české univerzitě. Od ledna jezdím městskou hromadnou dopravou načerno. Po třinácti letech s tramvajenkou je to nezvyk. Nastupuji zásadně do zadních dveří vozu, lustruji spolucestující, zda nejsou revizory, v jedné ruce svírám mobil s připravenou zprávou DPT a v druhé neštípnutý lístek za osmnáct. Když mě chytí, budu si nejdřív snažit rychle štípnout lístek (ušetřím osm korun proti SMS), když to nepůjde, tak snad rychle odešlu esemesku a pokusím se vše omluvit svou roztržitostí nastávající matky v devátém měsíci.
Šetřím totiž na pobyt v porodnici. Pan prezident mi v televizní debatě vysvětlil, že poplatek u lékaře je totéž co lístek do tramvaje. Jen pozapomněl, že děti jezdí zadarmo stejně jako důchodci nad 70 let, ti ostatní důchod pobírající za polovic a že všichni platíme tento v porovnání s automobilovou dopravou ekologičtější a solidární způsob dopravy z daní.
Možná by ale nebylo špatné zavést ještě nějaké povinné dopravní pojištění, něco jako zdravotní, a k tomu platit za lístky. Asi to napíšu řediteli dopravního podniku. Ostatně jeho odměna ve výši pouhých sta tisíc vyznívá v porovnání se stovkami milionů pro šéfa dalšího polostátního podniku ČEZ jako almužna.
Nejsem profesorkou ekonomie, nemůžu tedy posoudit efektivitu vybírání šestadvaceti, respektive třicetikorunového dluhu. Jsem doktorkou filosofie a můj hrubý plat se z nástupních 13 500 korun po půl roce zvedl na 18 500 korun.
Bohužel jsem ale přišla o porodné zhruba ve výši poplatku za roční kupon na tramvajenku a krátkodobější už se mi nevyplatí. Naštěstí mám na půl roku zajištěnou mateřskou (68 procent platu), a zda budu zaměstnaná i potom, to se uvidí. Univerzita totiž dle výjimky ze zákona zaměstnává pouze na opakované smlouvy na dobu určitou. Jisté je, že na limit minimálního výdělku, abych mohla pobírat kratší, zato vyšší rodičovský příspěvek, nedosáhnu. A tak jsem zřejmě sociální případ.
