PODZIM BUDE V POSLANECKÉ SNĚMOVNĚ BOJEM O PODOBU REFORMY VEŘEJNÝCH FINANCÍ. ODBORY I NĚKTERÉ ZÁJMOVÉ SKUPINY JIŽ DALY JASNĚ NAJEVO, ŽE DOPADY REFORMY ODMÍTAJÍ.
říká předseda rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Miroslav Kalousek
NAOPAK ZA PŘÍLIŠ MĚKKÝ POVAŽUJE NÁVRH REFORMY PŘEDSEDA ROZPOČTOVÉHO VÝBORU POSLANECKÉ SNĚMOVNY A FAVORIT V NEJBLIŽŠÍCH VOLBÁCH NA PŘEDSEDU KDU-ČSL MIROSLAV KALOUSEK.
* Od koho očekáváte největší odpor vůči vládou navržené reformě veřejných rozpočtů? V Parlamentu od opozice, nebo v protestech odborářů?
Především je nesporný fakt, že s reformou musíme začít, pokud nechceme za pár let skončit v dluhové pasti s mnohem horšími a bolestivějšími dopady na všechny. To ostatně svým způsobem uznávají i obě vámi zmiňované skupiny jejích odpůrců. Největší hrozbu ale vidím jinde. Nejde jen o to reformu schválit, ale také ji důsledně uskutečnit.
* V čem vidíte hrozbu ?
Největší hrozbou je nenápadný odpor úředníků. Aby reforma byla úspěšná, nemůže být jen o změně daňového systému či o snížení státních výdajů. Ve svém konečném důsledku nesmí především zvyšovat finanční zátěž státu. Patrné je to v souvislosti s přesunem kompetencí a také majetku ze státu na kraje. Týká se to například zdravotnictví, regionálního školství, dopravní infrastruktury atd. Na kraje také přešla příslušná správní agenda. Krajské úřady pochopitelně posílily svůj úřednický aparát. V této situaci by byla logická adekvátní odezva na druhé straně - tedy s tím, jak na ministerstvech a centrálních úřadech ubylo správní agendy, by mělo odpovídajícím způsobem ubýt i úředníků. K tomu nedošlo. Příčinou je dobře organizovaná, sofistikovaná úřednická lobby. Na kraje totiž nepřešly společně s kompetencemi a správní agendou i odpovídající příslušné finanční zdroje. Kdyby úřednická lobby přišla o rozhodování o penězích, přišla by také o vliv i důvod své existence.
* Nejsou podobnou hrozbou reformy i jednotliví ministři, žádající pro svůj rezort víc peněz?
Postoj ministrů je naprosto legitimní, chtějí být vnímáni jako úspěšní. Trochu víc mě mrzí vědomí daňových poplatníků, které považuje za dobrého toho ministra, který dokáže získat pro svůj rezort co nejvíce peněz. To je naprosto nelogické a scestné hodnocení. Daňový poplatník by měl hodnotit svého ministra podle toho, že dokáže zajistit bezchybné fungování svého rezortu za co nejméně peněz. To znamená, že v okamžiku, kdy ministr chce víc a víc peněz, tak automaticky by si daňový poplatník měl říkat: Á, tak to asi bude špatný ministr, protože ten to bez přídavků neumí.
Jste tedy pro to dát ministrům méně peněz?
Všichni dobře víme, že s hodně penězi umí řídit každý idiot, na to nemusíte být velká osobnost. To je stejné jako v kuchyni. Když máte hodně peněz a špičkové suroviny, tak uvaříte dobré jídlo a nemusíte umět vařit. Když ale máte málo peněz a málo surovin, tak dobrý oběd umí jen dobrá kuchařka, jako například moje žena… A přesto existuje mýtus, že úspěšný ministr je ten, který sežene co nejvíc peněz. Tomu moc nerozumím, pro mne ministři, kteří vyžadují výrazně víc peněz, jsou automaticky špatní ministři, když vlastně říkají: my jsme neschopní restrukturalizovat, my jsme neschopní najít vlastní rezervy a my pro svůj vlastní individuální úspěch chceme utratit miliardy z kapes našich spoluobčanů.
* Takže například rezort práce a sociálních věcí bude úspěšný tehdy, když co nejvíce omezí podpory v nezaměstnanosti a další sociální dávky? Jak to jde dohromady s tím, že KDU-ČSL se označuje za stranu se silným sociálním cítěním?
Víme, že je zde prosperita, existuje u nás volný trh a volná soutěž v rámci přísných pravidel. Uvědomujeme si ale, že ne všichni mohou být v soutěži úspěšní. Proto říkáme, že ne jen schopní, ale všichni jsou hodni dobrých životních podmínek. Proto také mluvíme o individuální odpovědnosti a motivaci - člověka sama za sebe, za svoji rodinu, za své okolí. To je přímým protikladem socialistické politiky, která přemýšlí jak co nejvíce od jedněch zkasírovat, aby to těm druhým mohla dávat, a demotivovala k tomu, aby se lidé snažili. Proto chceme místo sítě trampolínu, kdy nechceme lidi houpat v sociální síti, zbavovat je zodpovědnosti a nabízet jim alternativu, že vedle poctivé práce se mohou nechat celý život podporovat a občas si střihnout nějaký melouch. Tahle alternativa nesmí vzniknout.
* Proto nezaměstnaným vezmete podpory?
Vám by skutečně nevadilo, kdybyste dřel za dvanáct tisíc a vedle soused nepracuje a ani to nikdy nemá v úmyslu, ale na sociálních dávkách má devatenáct tisíc a jezdí si pro ně autem? Nezačal byste uvažovat o tom, zda nebude i pro vás výhodnější nedělat a chodit si jen pro podporu? Samozřejmě, existují postižení lidé, kteří si zaslouží naši podporu celý život. Ale pro zdravé a práce schopné musí fungovat zmíněná zásada „místo sítě trampolína“ - pomoci, když je potřeba a také pomoci odrazit se k návratu do normálního pracovního života.
* To, co říkáte, zní hezky, ale jaká konkrétní opatření tedy navrhujete?
Jenom přesvědčování samozřejmě nestačí a konkrétní opatření budou bolestivá. Vůli postupně se postavit na vlastní nohy musí motivovat postupné snižování podpory v nezaměstnanosti. Podpora v nezaměstnanosti musí být regresivní. Pokud se člověk vyhýbá tomu, aby nalezl práci, stejně jako možnosti rekvalifikace pro získání uplatnění, tak regresivní musí být i podpora. Všichni známe případy tisíců lidí, kteří nechtějí pracovat. A někdy jim to radí i na pracáku: Dojděte si za Lojzou, že vás nechce zaměstnat, ať vám můžeme vyplácet podporu. Pro tyto lidí musí podle mého názoru existovat povinnost vykonávat veřejně prospěšné práce. Práce je dost.
* Neměly by se změnit předpisy? Proč by si nemohl nezaměstnaný vydělat k podpoře třeba tisíc korun ?
Ale buďme realisti. Málokdo - nebo možná skoro nikdo - by takovýto výdělek přiznal. Podívejte, já jsem z oblasti hraničící s Rakouskem a Německem. Jsou zde ti, kteří jsou nezaměstnaní a jezdí do Rakouska nebo Německa za prací. Kdyby se museli každý den v sedm hlásit na pracovním nebo obecním úřadě a vzít do rukou koště, tak by to nemohli dělat. Systém, jak je dnes nastavený, činí privilegovanou vrstvu těch, kteří se hlásí o pomoc. Chtěl bych, aby privilegovanou vrstvou byli ti, kteří se chtějí postarat sami o sebe.
Miroslav Kalousek (1960) - Studium na VŠCHT, od roku 1990 působil ve státní správě. V letech 1993-1998 náměstkem ministra obrany, poslancem od roku 1998. Je předsedou rozpočtového výboru PS.
