SOCIÁLNÍ SÍŤ ZE ZLATÝCH PADÁKŮ

O d m ě ň o v á n í     m a n a ž e r ů

Český polostátní byznys prožívá období mimořádných valných hromad. Padají hlavy členů správních rad a manažerů, kteří byli do svých funkcí dosazeni většinou na základě výsledků handrkování vlád Václava Klause a Josefa Tošovského. Manažeři léta plnili politické úkoly, mnohdy bez ohledu na jejich odraz v hospodaření banky či průmyslového podniku. Aby odchod nebolel, největší vlastník těchto podniků vykopnutým manažerům nachystal dárek: takzvaný zlatý padák, přímo či nepřímo vyplácený ze státní kasy.

Výši tohoto bolestného ovšem zástupci státu a příslušných podniků před veřejností tají. Proto některé vysoké odstupné čas od času vyvolá hněv malých soukromých akcionářů i zaměstnanců. Vrcholní manažeři firem, které rok co rok vykazují miliardové ztráty, dostanou při odchodu z funkcí (ať vynuceném či dobrovolném) většinou odstupné ve výši několika desítek svých měsíčních platů. Jde tedy často o několik milionů korun. V manažerské hantýrce se tomu říká zlatý padák. Nejde ale pouze o neúměrnou velikost sumy, ale hlavně o nemorální přístup státu, který svým neschopným manažerům připravil luxusní sociální síť.

Minimální mzda v České republice je v současnosti 2650 korun. Hrubé příjmy poslance a senátora činí 36 tisíc korun, ministra bezmála 70 tisíc, premiéra zhruba 98 tisíc a prezidenta republiky 121 tisíc korun. Plat Václava Havla však zdaleka nepředstavuje nejvyšší plat ve státním či polostátním sektoru v České republice.

Pro lidi, kteří z různých důvodů přijdou o svoji obživu, byla ve vyspělých sociálních státech vytvořena záchranná síť. Paradoxně nejměkčí podmínky v drsném světě pozdního kapitalismu neplatí ani pro matky samoživitelky, ani pro handicapované, ani pro důchodce, ale ani pro politiky. Vyvolenou skupinou jsou takzvaní top manažeři.

Pokud český generální ředitel či předseda představenstva nevede podnik, který je kontrolován státem, ke spokojenosti vlastníků a ti se ho pod tlakem ve- řejnosti nakonec přece jen rozhodnou propustit, přicházejí ke slovu zvláštní klauzule manažerských smluv.

Parazitní prvky ve smlouvách

Zatímco průměrná měsíční mzda v České republice za loňská první tři čtvrtletí činila 11 241 korun, příjmy špičkového manažera převýšily 300 tisíc korun. „Ze zprávy, kterou připravilo ministerstvo práce a sociálních věcí, vyšly dva závěry. Zaprvé, že lidé, kteří jsou dole, nadále ztrácejí. Zhruba 70 procentům všech domácností výrazně klesl reálný příjem. Zadruhé, platy manažerů stále rostou: například u ředitelů se zvýšily o třicet procent. Rozhodně neodpovídá žádné etice zmrazit mzdu zaměstnancům a sobě zvýšit plat, který už tak dělal 300 tisíc korun, řekl v rozhovoru pro týdeník EURO místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla a dodal, že bude usilovat o změnu.

Ministr přitom ocenil počínání Českých drah (ČD), které loni po nástupu kabinetu Miloše Zemana snížily měsíční plat generálního ředitele o 70 tisíc a plat generální inspektorky ČD o 30 tisíc korun. Špidla chce pozastavit rozevírání nůžek mezi průměrnou mzdou a platem finanční elity: „Tento podstatný rozdíl je pociťován i ve Spojených státech, kde byl v roce 1970 plat špičkového manažera zhruba sedmdesátkrát vyšší než plat průměrného dělníka. V současnosti je to ale již stošedesátkrát více. Přitom reálné mzdy v USA klesly pod úroveň roku 1969. Obecně si myslím, že je správné podobný vývoj zabrzdit, říká Špidla.

Ve smlouvách manažerské elity se podle Špidly objevují vysloveně parazitní prvky. „Ty by tam být rozhodně neměly. A například tříleté odstupné je přesně tímto případem, řekl místopředseda a dodal, že v řadě podniků, zejména se státní účastí, které nemají dobré výsledky, je takový přístup ke špičkovým manažerům nepřijatelný.

Tichá dohoda s ředitelem

Místopředseda vlády Špidla, který se účastnil tripartitního projednávání zprávy o vývoji peněžních příjmů domácností v České republice, řekl, že v jednom velkém podniku vedení prosazovalo do svých smluv odstupné dokonce ve výši šestiletého příjmu. Tak veliký zlatý padák by byl zatím u nás raritou. Dva až tři roky ale začínají být běžným standardem.

„Zlatý padák má zajistit manažerovi klid, říká náměstek ředitele Investiční kapitálové společnosti Komerční banky Jiří Chroustovský. „V tak vysoké a nejisté pozici je potřebné, aby se manažer neměl potřebu začít zabezpečovat na úkor firmy. A aby potom nezačal poškozovat podnik v touze být vyhozen a inkasovat zlatý padák, je mu přiznáno odchodné, i pokud odejde na vlastní žádost. Další důležitý aspekt je i sociální. Jestliže pracujete v takové pozici, tak je velký problém přijít ze dne na den doslova o všechny příjmy a vystavit se riziku, že budete půl roku nezaměstnaný. A práce se v těchto pozicích opravdu klidně shání půl roku, proto je odstupné ve výši ročního platu v našich podnicích považováno za normální záležitost, říká náměstek Chroustovský. Jiří Hurych, vrchní ředitel divize finančních trhů Komerční banky, exkluzivní odchodné hájí také a považuje je za normální. „Zlaté padáky považuji za standardní nástroj odměny a ochrany špičkového managementu. V České republice bude podle mého názoru stále častějším jevem, že manažeři budou mít ve svých smlouvách podobnou klauzuli.

Právníci tvrdí, že zlaté padáky by měli být nástrojem pro tiché dohody s odcházejícím manažerem. Jestliže takto propuštěný řídící pracovník má například ještě daleko k důchodu, zlatý padák ho přesvědčí, aby ze společnosti odešel po přátelské dohodě. Firmy se totiž obávají, aby odcházející manažer nezneužil u konkurence firemní tajemství, které má k dispozici. Proto jsou některé podniky s významnými manažery ochotny uzavřít smlouvu se zárukou několikaročního zlatého padáku, ovšem pod podmínkou, že po jistou dobu nezačnou pracovat u konkurence či podnikat ve stejném oboru.

Ředitelé při vymýšlení forem, jak se zajistit proti ztrátě lukrativního postu, meze fantazii rozhodně nekladou. A zvláště pokud jde o podniky s výraznou státní účastí. Úředníci, kteří sedí ve statutárních orgánech a smlouvy s manažery podepisují, totiž často jako by neviděli, jak neslušná privilegia jim poskytují. A to bez ohledu na jejich výkony.

První je již zmíněný samotný vývoj manažerských platů. O konkrétní výši zlatých padáků vyplácených podle smlouvy ve fixní částce se zmiňujeme níže.

Manažeři ale zjistili, že jim mateřský podnik také může kromě drobností ve formě mobilního telefonu, služebního vozu a osobního počítače pro soukromé využití zaplatit i vysokou životní pojistku. „V poslední době se zajímavým způsobem rozšiřují zlaté padáky, kdy podnik ze svých prostředků pojišťuje manažera na velké peníze pro případ ztráty funkce. Tuto výhodu považuji za nekorektní, uvedl ministr Špidla.

Alžběta Drtilová, ředitelka Jenewein - management consulting, firmy vyhledávající manažery, říká: „Vím, že tato exkluzivní odstupná mají často podobu životní pojistky a vyskytují se u velkých českých bank. Peněžní dům složí svému řediteli dva miliony korun například u pojišťovny Nationale Nederlanden, a když potom šéf odchází, vyzvedne si třeba deset milionů.

Podpora v nezaměstnanosti

Jak úvodem vysvětlil náměstek Chroustovský, špičkoví ředitelé si obtížně hledají nové vysoké funkce, a tak je vlastně zlatý padák jistou podporou v manažerské nezaměstnanosti. Na jak dlouho má tedy manažer od bývalého chlebodárce v batůžku na chleba?

Jako odstupné dostávají ředitelé nejčastěji jeden až tři roční platy. To znamená, že jde přibližně o částku v rozmezí čtyř až deseti milionů korun.

Ředitel sekce majetkových účastí FNM Jaroslav Borák v rozhovoru pro týdeník EURO konkrétní výši odstupných, jakou mají manažeři státem kontrolovaných společností zakotvenu ve svých smlouvách, prozradit odmítl: „Na jaká odstupná mají nárok manažeři z podniků, kde má stát své zastoupení, vám nemohu sdělit, protože by s tímto zveřejněním museli souhlasit všichni akcionáři.

Radomír Sabela, bývalý ředitel SPT Telecom, oblast Praha, byl k odchodu donucen ministrem dopravy a spojů Peltrámem. Zlatý padák obdržel, ale jeho výši firma tají. „Nemohu vám říci o odstupném pana Sabely, protože jsem se s ním domluvila, že to nebudeme sdělovat. Je to součástí manažerské smlouvy uzavřené s panem Sabelou a my nemáme ve zvyku zveřejňovat tyto informace, sdělila týdeníku Euro tisková mluvčí SPT Telecom Dana Dvořáková.

Náměstek ředitele IKS KB Jiří Chroustovský přehnané české utajování kritizuje: „Věřím, že je neodvratné, aby takovéto údaje u firem kótovaných na burze, tedy veřejně obchodovaných, byly veřejné. Investorská veřejnost má přece právo na co největší množství informací, které firmu nepoškozují.

Například ve Velké Británii jsou detailní informace o platech a dalších požitcích managementu povinnou sou- částí výročních zpráv veřejně obchodovaných společností.

Místopředseda vlády Špidla by se spokojil s tím, kdyby k manažerským smlouvám měli přístup odboráři. „Kontrola odměňování vedení by mohla probíhat v rámci kolektivního vyjednávání, řekl Špidla.

Kvalitní lidé něco stojí

Komerční banka, která loni prodělala zhruba deset miliard korun a předloni měla pouze symbolický zisk 260 milionů korun, je ke svým manažerům a členům představenstva velice štědrá. Na valné hromadě tohoto peněžního domu loni v červnu se podle svědectví týdeníku Respekt jeden z akcionářů ptal, proč vzrostla celková suma odměny pro sedmičlenné představenstvo z předloňských čtrnácti milionů korun na osmnáct. „To víte, kvalitní lidé něco stojí, uklidňoval malého akcionáře tehdejší předseda dozorčí rady Komerční banky Tomáš Procházka.

Situace kolem podobných odměn se na mimořádné valné hromadě Komerční banky loni v listopadu na vlas opakovala. Jeden z přítomných minoritních akcionářů se zajímal o zlaté padáky pro odstupující členy vedení. Bývalý federální premiér Marián Čalfa, který valnou hromadu moderoval, mu odpověděl, že na tuto otázku vlastně nemá nárok, protože její obsah není na programu valné hromady.

Informace o takzvaných zlatých padácích či o platech v největší státem kontrolované české bance se veřejnosti jednoduše nepodávají. Tiskový mluvčí Komerční banky Ivo Polišenský v rozhovoru pro týdeník EURO řekl, že výši odstupného, které obdržel bývalý generální ředitel banky Richard Salzmann po své loňské rezignaci, nezná, „protože je to věcí akcionářů a nikoliv samotné banky .

Podle informací týdeníku EURO členům představenstva Komerční banky přísluší roční zlatý padák, což znamená dvanáct měsíčních platů. Loni těsně před volbami však posty v představenstvu opustilo několik lidí a na jejich místo přišel současný generální ředitel banky Jan Kollert a jeho náměstek Vladimír Šulc. Podle týdeníku Prague Business Journal se výše zlatého padáku mezi starými a novými členy představenstva Komerčky výrazně změnila. Zdroje dokonce mluví o čtyřletém odstupném pro nově příchozí členy.

„Částečně zprivatizované banky, ve kterých si stát ponechal podíl, jsou hybrid, který nemůže fungovat. V takové společnosti manažeři půjčují jako stát, ale platy si přiznávají jako v soukromé bance, prohlásil loni v prosinci generální ředitel Živnostenské banky Jiří Kunert.

Ve společnosti ČEZ, v níž se minulý týden odehrála totální čistka v představenstvu a dozorčí radě, byl stát mnohem skoupější. Přestože ČEZ, na rozdíl od Komerční banky, loni vydělal více než pět miliard korun, jeho vedení dostává podle odstupujícího šéfa představenstva Petra Karase pouze dva měsíční platy. Podle informací týdeníku EURO se plat členů představenstva pod- niku ČEZ pohybuje od 50 do 80 tisíc korun měsíčně. Avšak i dvouměsíční zlatý padák je v podniku ČEZ novinkou. „Odstupné ve formě dvouměsíčního průměrného výdělku se dříve týkalo pouze zaměstnanců. Začátkem roku 1996, kdy jsem z podniku odcházel, jsem jako člen představenstva nic takového nedostal, uvedl v rozhovoru pro týdeník EURO bývalý člen představenstva a personální ředitel společnosti Dalibor Matějů. „Po pětadvaceti letech, které jsem strávil ve firmě, to nebylo nic slavného, dodal. Podle něj smlouvy s členy představenstva v jednotlivých podnicích obvykle uzavírá dozorčí rada, někdy je však rozhodování v kompetenci valné hromady. Bývalý předseda dozorčí rady ČEZ Jiří Marek v rozhovoru pro týdeník EURO řekl, že členové dozorčí rady nedostávali žádné odchodné.

Neúnosná nemravnost

Neúměrně vysoké odměny některých ředitelů státních nemocnic kritizuje i Lékařský odborový klub (LOK). Ministerstvo zdravotnictví v roce 1997 za vedení Jana Stráského rozhodlo, že ředitelé státních nemocnic, pokud bude jejich hospodaření alespoň vyrovnané, mohou dostat roční odměnu až 500 tisíc korun. Podle odborářů dostala nově zvolená senátorka za čtyřkoalici Zuzana Roithová jako ředitelka pražské Nemocnice Královské Vinohrady za rok 1997 odměnu 420 tisíc korun.

„Někteří ředitelé nemocnic se spíše než jako státní úředníci a správci svěřeného majetku chovají, jako by byli majiteli nemocnic, prohlásil úřadující předseda LOK Milan Kubek. Podle něj s tím souvisejí statisícové odměny členů managementu na straně jedné a nedůstojné mzdy lékařů na straně druhé.

Předseda největší odborové centrály a senátor Richard Falbr také upozornil na „neúnosně nemravné příjmy manažerů mnoha podniků . Tento problém Falbr otevřel na setkání premiéra Miloše Zemana, předsedy Parlamentu a ODS Václava Klause a guvernéra ČNB Josefa Tošovského loni v prosinci, které se týkalo hlavních problémů české ekonomiky: „Z dokumentu, který mám k dispozici a který projednávala jakási rada ředitelů Unipetrolu (stát v něm vlastní 63 procent akcií - pozn. red.) 9. října 1998, vyplývá, že jejich management si na již velmi vysoké platy plánuje růst 27, 28 i 32 procent a že se dokonce dohadují o tom, že by měli mít tříleté odstupné, prohlásil zjevně rozhořčený Falbr. „To jsou nehoráznosti, se kterými se nehodláme smířit. Pokud se říká, že si budeme muset znovu utáhnout opasky, pak si je budou muset především utáhnout manažeři, kteří na to zřejmě vůbec nepomýšlejí, dodal za odboráře senátor Falbr.

Materiál z Unipetrolu, o kterém se Falbr zmiňuje, má k dispozici i týdeník EURO. Podle tohoto dokumentu si vedení Unipetrolu pro letošní rok skutečně navrhovalo zvýšení základního platu zhruba o třetinu a odchodné ve výši až trojnásobku roční mzdy. To by například u generálního ředitele činilo téměř sedm milionů korun. Cílem tohoto pokusu bylo podle materiálu Unipetrolu především „zajištění stabilizace vrcholného vedení holdingu poskytováním dostatečných příjmů a snížení politických důvodů k odvolání manažerů . Představenstvo Unipetrolu však tento návrh loni v listopadu nepřijalo.

Poslanec, ekonomický expert KDU-ČSL a bývalý náměstek ministra obrany Miroslav Kalousek se již se zlatými padáky také setkal. „Jeden můj kamarád dostal jako odstupné tříletý plat. Byly to veliké peníze, protože šlo o firmu s mezinárodní účastí. Musel se ale zavázat, že celé ty tři roky nebude pracovat v oboru. Firma se zkrátka obávala, aby nevyužil získané obchodní znalosti toho konkrétního trhu.

Velmi slušně i velmi hnusně

Obecně platí, že na dobré zacházení má nárok jenom ten, s kým již dobře zacházeno je. Pokud někdo již dostává plat vrcholného manažera a mívá ve své smlouvě zajištěno i právo na exkluzivní odchodné, pak toto své privilegium ztrácí velmi těžko. Záchranná sociální síť funguje dobře.

Smutné a neslušné je, že tyto odměny nemají žádný vztah k tomu, jak manažer svěřenou společnost vedl. Příkladem mohou být šéfové Komerční banky a České spořitelny, kteří sice tyto peněžní ústavy přivedli do bezútěšné ekonomické situace, ale svoji životní úroveň si přitom výrazně zvedli. Nad tím se pozastavuje i analytik Baader Securities Jan Sůsa: „Výše odchodného je v České republice zcela bez jakékoli vazby na hospodářské výsledky firmy.

Chroustovský se Špidlou ale upozorňují na některá úskalí vázanosti odměny manažerů pouze na účetní zisk podniku. „Manažerské programy založené na zisku společnosti jsou sice hezké a každý jim rozumí, ale z hlediska akcionářů nic moc pozitivního nepřinášejí. Firma tvoří třeba dva roky účetní zisk, manažeři inkasují tučné odměny a potom podnik najednou klekne v hlubokých ztrátách. České účetnictví nezobrazuje vždy věrně situaci podniku a dává jeho vedení velmi volnou ruku. Naše banky jsou toho příkladem, říká Chroustovský. „Striktní vazba na hospodářský výsledek je těžká věc. Manažerovo rozhodování má rysy umění a velké umění poznáte až s velkým časovým odstupem. Manažerská smlouva by neměla být vázána na hospodářský výsledek firmy, ale na manažerský výkon. Některé situace jsou v podnikání velice složité - například manažer může úspěšně, a to nemyslím pejorativně, dovést podnik k bankrotu, a tím otevřít nové příležitosti. On totiž bankrot a bankrot je velký rozdíl - může se udělat velmi slušně i velmi hnusně, říká Špidla.

Naopak nárok získat zlatý padák většinou nemá člověk, který nikdy ve vysoké funkci nebyl a vyžaduje ho hned při první schůzce s lovcem mozků, který ho láká pro nové místo. Ředitelka Jenewein - management consulting Alžběta Drtilová, která pracuje v tomto oboru, říká: „Občas se objeví člověk, který sám vyžaduje, aby dostal do manažerské smlouvy klauzuli o odstupném, protože ví, že ji tam má jeho šéf. Ale když o tom někdo takto začne mluvit, je to již jistý signál, že většinou nemá nárok. Zažila jsem konkrétní případ, kdy jeden z uchazečů, který nebyl na úplně nejvyšší manažerské úrovni, vyžadoval odchodné ve výši dvanácti měsíčních platů, a právě proto místo nedostal.

Podle ředitelky Drtilové nemá v pobočkách zahraničních firem jejich vedení zdaleka tak na růžích ustláno jako v českých, zvláště státem vlastněných podnicích. „Šéfové zastoupení zahraničních firem v České republice ve smlouvách zlaté padáky většinou nemají, pár výjimek tvoří jen nejúspěšnější firmy. Snad pouze u francouzských společností je zvykem nabídnout do smlouvy exkluzivní odstupné člověku, který již něco dokázal. Navrátivší se emigranti z Kanady či USA, kteří u nás nastoupili do vysokých manažerských pozic zahraničních filiálek, tuto výhodu většinou získali, protože věděli, že jejich vyjednávací pozice je velmi dobrá a že si to mohou vydupat. Ale jejich nástupci již většinou na zlatý padák nárok neměli, dodává Alžběta Drtilová z Jenewein - management consulting.

Drsný život politiků

Oproti české manažerské elitě pojídají politici tvrdou kůrku. Kam se hrabou jejich platy a odstupné na podnikové šéfy. Nepřibližují se jim totiž ani v řádu.

Platy politiků i výše jejich odchodného se řídí podle zákona o odměňování představitelů státní moci a některých dalších státních orgánů a soudců (zákon 138/1996 Sb.). Mají tak nárok na odstupné ve výši jednoho až pěti platů, podle celých let strávených v úřadě, pokud jim v době tří měsíců po skončení funkce nepřísluší plat za výkon jiné obdobné funkce odměňované dle tohoto zákona. „Odstupné náleží ve výši měsíční částky platu, který příslušel představiteli v posledním kalendářním měsíci skutečného výkonu funkce, k níž se přičte násobek této částky a počtu celých ukončených let výkonu této funkce představitele, nejvýše však čtyř ukončených let, říká druhý odstavec sedmého paragrafu příslušného zákona.

Podle něj tedy například lidé z Tošovského vlády dostali na rozloučenou po jednom měsíčním platu. O odstupných samotného premiéra-guvernéra tiskový mluvčí České národní banky (ČNB) Martin Švehla pro týdeník EURO sdělil: „Guvernér Josef Tošovský od ČNB nedostal při přechodu do funkce předsedy vlády žádné odstupné. „Při návratu pak - jako každý člen odstupující vlády - jeden měsíční plat. Užívání ostatních výhod spojených s odchodem z vládní funkce se guvernér Tošovský zřekl, dodal Švehla.

Klausovo usnesení provede Špidla

Společenskou neslušnost vývoje v odměňování vrcholového managementu státních podniků si uvědomila již Klausova vláda. V usnesení k informaci o vývoji peněžních příjmů domácností a životních nákladů za první pololetí 1997 z 5. listopadu 1997 totiž uložila členům vlády, jejichž ministerstva jsou zakladateli státních podniků, aby na odměňování manažerů dohlédli. Konkrétně měli ministři „požadovat, ověřovat a vyhodnocovat informace o odměňování pracovníků vrcholového managementu státních podniků s cílem zajistit vazby tohoto odměňování na dosažený hospodářský výsledek podniku a formulovat do 31. prosince 1997 obecná kritéria pro stanovení smluvních platů pracovníků vrcholového managementu. V případě nedodržení těchto kritérií využít možnosti odvolání ředitele státního podniku . A dále dostali členové kabinetu spolu s vedoucími ostatních ústředních orgánů státní správy za úkol prosazovat ve statutárních orgánech těchto společností kritéria odměňování jako ve státních podnicích „včetně případného navrhování personálních změn .

Jenže brzy po schválení tohoto usnesení Klausova vláda padla a Tošovského kabinet již na toto usnesení nijak nereagoval. A tak zapadlo kdesi ve Strakově akademii.

Nyní se bude místopředseda vlády Vladimír Špidla podle svých slov snažit usnesení splnit. Na program jednání Zemanovy vlády by se tak Klausovo usnesení doplněné Špidlovým návrhem mohlo dostat již za čtrnáct dnů.

„Revize stávajících manažerských smluv se budou dělat velice obtížně. Smlouva je totiž zdrojem práva, takže se do ní nedá moc zasahovat. Zde tedy velký prostor pro změnu nevidím, ale u nových smluv můžeme prosazovat uzavírání jiných, lidštějších a neparazitních podmínek, řekl Špidla.

Změna vlády jako nepřátelské převzetí

Není padák jako padák, ani ve zlaté formě. Termín „zlatý padák je totiž v zahraničí svázán s takzvanou otrávenou pilulkou, kterou se stávající akcionářská struktura, zvláště pokud jsou v ní i členové vedení podniku, brání před nájezdníky, kteří usilují o divoké převzetí společnosti.

Stávající akcionáři mají před nájezdníky mnoho různých obranných taktik rozličné etické úrovně. Zlatý padák znamená, že manažer dostane do své smlouvy doložku, že v případě změny vlastníka společnosti má automaticky nárok na astronomické odchodné. Zde jde potom ještě o mnohem vyšší částky než u zlaté sociální sítě.

„V osmdesátých letech v USA skupovalo vedení firmy RJR Nabisco majoritní balík svého podniku. Společnost RJR Nabisco byla v té době sedmnáctou největší ve Spojených státech. Vzápětí však byla napadena proslulými nájezdníky KKR - Kohlberg, Kravis, Roberts & Co. a proběhl velký souboj a největší násilné převzetí té doby. Transakce dosáhla objemu 26 miliard dolarů. Management RJR Nabisco souboj s KKR prohrál a byl donucen odejít. Generální ředitel se svým náměstkem sice byli ihned vykopnuti, ale s krásným zlatým padákem. Šéf podniku F. Ross Johnson dostal 53,8 milionu dolarů, jeho zástupce o osm milionů méně. Jde zřejmě o dosud největší zlatý padák v historii, připomíná tento slavný případ Jiří Hurych, vrchní ředitel Komerční banky.

I v Čechách se prý podobné pokusy objevily. A to v době, kdy vrcholila takzvaná třetí vlna privatizace, odstartovaná v roce 1995 finanční skupinou Motoinvest. Potvrdil nám to i Jiří Chroustovský z IKS KB, ale na konkrétní případy si již nevzpomněl. Jím vedené investiční společnosti se to prý netýkalo.

Co vysoce postaveným manažerům hrozí v Americe, nehrozí u nás. A naopak. V USA zřejmě těžko najdeme generálního ředitele či předsedu představenstva, který by prohlásil: „Vyrazili mě republikáni! Zato v České republice by zcela legitimní „oběti Zemanovy politiky pomalu mohly založit klub. Proto někteří manažeři uvažují, jak se smluvně pojistit proti případné změně vlády.

Například v již citovaném materiálu z porady petrochemického holdingu Unipetrol je jako důvod pro exkluzivní odstupné uvedeno: „Snížení politických a obdobných nerelevantních pohnutek k odvolání manažerů. Eventuální nový vlastník si vzhledem k vysokým osobním nákladům spojeným s přiznáním částky bude více rozmýšlet, zda přistoupí k takovému kroku.

Podle náměstka Chroustovského jde o to „nevystavit manažera obavám, že nesežene půl roku nové místo . V materiálu projednávaném na radě ředitelů Unipetrolu to bylo vyjádřeno podobně: „Větší jistoty manažerům. Je vidět, že i v kapitalistických časech rozumíme potřebám explicitně formulovaným v éře reálného socialismu.