Hodně rozčíleni byli lidé v tísícihlavém davu před ředitelstvím ČKD. Také kdo by se nerozčílil, když nedostane výplatu, která mu právem náleží. Je však otázkou, zda je mohl prázdný výplatní sáček překvapit, když za sebou mají již pár let zkušeností, že ve firmě je pomalu hlavní pracovní náplní zametání dvora. Již dlouho rovněž vědí, že provozní výsledky i po odečtení dusících úroků jsou záporné, tedy že šroubek koupený za korunu a vmontovaný do tatrovácké tramvaje má hodnotu osmdesát haléřů.
Podobné rozčílení prožívá podle odhadů kolem třiceti tisíc lidí v této zemi a mohou ho zanedlouho prožít i zaměstnanci dalších podniků, dokonce i státních železnic. Ti si vymohli bohatýrské navýšení mezd, na něž si zdaleka nevydělali, a nyní se diví, že penízky došly. Sociální neklid roste a podle odborářů dokonce hrozí v některých regionech výbuch nespokojenosti.
Po pravdě, ti všichni se rozčilují nad tím, že již dávno nejsou nezaměstnaní. V ČKD Dopravní systémy vedení firmy zaměstnávalo lidi, přestože hodnota majetku firmy byla už loni v prosinci záporná ve výši 2,5 miliardy korun. Podle zákona měli zavřít bránu a vyhlásit bankrot. Podobně je to se zaměstnanci Českých drah, kde jejich počet zcela evidentně neodpovídá výkonu podniku.
První samozřejmě přijdou na řadu argumenty o poctivé práci a zlých tunelářích. Komu z vysočanských demonstrantů by neležel v žaludku Jiří Maroušek vystupující v televizi v obleku od Hugo Bosse, když on nemá na činži.
To vše má jedno podstatné úskalí. Peníze, které tito rozčilující se zaměstnanci pobírali až do smutného konce jako mzdu, pocházely z velké části z kapes jejich produktivnějších spoluobčanů zrovna tak, jako peníze vytunelované třeba z malých zkrachovalých bank. Za platy vyplácenými v bankrotujících firmách jsou totiž úvěry polostátních peněžních ústavů. Nedobytné úvěry. Díry v bankovních bilancích bude řešit stát z peněz vybraných na daních. Připravuje se sice zřízení fondu insolvence, z něhož mají být vypláceny pohledávky zaměstnanců zkrachovalých firem, ale vzhledem k tomu, jak má být naplňován, jde vlastně jen o totéž. Úspěšní budou platit zkrachovalé.
Kapsa je však dnes příliš prázdná a to velmi těžké břímě zvané odpovědnost za vlastní osud by měli zdraví a práceschopní konečně vzít na vlastní bedra. I v jiných fabrikách musí být všem zaměstnancům jasné, že když se nevyrábí a bere se plat, tak jenom do času. Pak neodvratitelně přijde konec. Stávky ani nátlakové akce na tom nic nezmění. Jenom mohou přimět stát, aby zase někomu vzal poctivě vydělané peníze a dal je jinému, který zametal dvůr a teď se spravedlivě rozhořčuje. Je otázkou, zda odbory skutečně chtějí jít touto cestou, nebo připustí, že platit lze pouze za produktivní práci.
Nastala doba, kdy by konečně mělo být každému jasné, že vlastní pracovní sílu lze prodat stejně špatně jako ojeté auto nebo chalupu. Chtít náhradu od spoluobčanů je pak velmi sobecké. Možná by bylo dobré, kdyby se ti všichni křičící zašli podívat, jaká pracovní síla se platí v mladoboleslavské automobilce nebo za pásem Čokoládoven. Možná by pak při dopolední procházce pražskými hostinci nebylo možné sestavit z nápisů na montérkách opilců celkem kompletní adresář českých stavebních firem a v některých významných úřadech by se podařilo sehnat odpovědného úředníka v pracovní dobu.
Jenže zavést takové poměry bolí. Chirurgové nejsou v Čechách oblíbení. Ti, kdo jsou fakticky odpovědni za současný stav ve velké části průmyslových podniků před krachem, sbírají další volební preference. ODS a ČSSD tak spolu mohou vládnout ještě léta. Lidé úspěšní a schopní postarat se o své osudy jsou, zdá se, v menšině, a tak musí platit. Jak dlouho je to ještě bude bavit?
