Institut pro výzkum veřejného mínění (IVVM) dlouhou dobu prezentoval veřejnosti různé výsledky své činnosti, aniž by to vedlo k nějaké širší diskusi o tom, že je problematické, když tato citlivá data sbírá státní instituce začleněná do ČSÚ. A po pravdě řečeno, proč by se měla vést, když statistický úřad je také státní instituce, dodává data ještě citlivější a nikdo to neproblematizuje, protože je to normální.
Paradoxně teprve potom, kdy Nejvyšší kontrolní úřad zjistil, že pozice IVVM v rámci ČSÚ je nelegitimní, a vláda přišla s nápadem převést institut do Sociologického ústavu Akademie věd, začala mela. Chce–li ji někdo vnímat jako střet pravice a levice, budiž. Pavel Machonin, jeden z aktérů střetu a „šedá eminence Sociologického ústavu, patří mezi ideology ČSSD a jeho protivník, sociolog Petr Matějů, je poslancem za Unii svobody.
Chce to však nezůstat u tohoto prvního plánu. IVVM bude i nadále čelit konkurenci komerčních výzkumných agentur a výhrady vůči kvalitě jeho dat, které s Matějů sdílí i značná část odborníků, organizační opatření neodrazí. Mezi řádky kategorických výhrad Matějů proti stejně kategorickému Machoninovi je třeba víc než politické jiskření hledat hlubší spor o pojetí sociologie, kořeněný ještě osobní antipatií, jak už to v životě bývá.
Není divu, že Matějů špatně nese posilování pozice dnešního Sociologického ústavu, když byl počátkem devadesátých let jedním z aktérů snahy dát sociologickému výzkumu i ústavu modernější, západní střih. Porazila ho právě skupina lidí zastávající spíše tradiční, reálnému socialismu blízké pojetí sociologie včetně jejího metodického zázemí a disponující zkušenostmi z budování příslušného aparátního zázemí. V jejím čele stál Machonin, v šedesátých letech jeden z předních reformních komunistů a iniciátorů modernizace sociologie, za což byl v normalizačních dobách „po zásluze tvrdě profesně postižen.
Bohužel, výsledkem tohoto klání je nynější – až na čestné a víceméně soukromé výjimky – zakonzervovaná podoba české sociologie, reprezentovaná Sociologickým ústavem, a zjevná izolovanost od mezinárodního dění. To je situace špatná právě proto, že sociologie by měla být v současné fázi, kdy naše takzvaná tranzitivní společnost hledá sama sebe, velmi užitečná. A to nikoliv zdůvodňováním současného stavu, ale nastolováním možných, a to i hodně provokativních řešení.
Matějů může pro změnu učinit mnohé jako uznávaný vědec, ale podstatně méně jako politik. Jeho kritika toho, že se Machonin propůjčil k vědeckému zdůvodňování historické logiky opoziční smlouvy je oprávněná, ale – uznejte, pane doktore – málo přesvědčivá.
