Sodoma a Gomora ve velkoruském převleku

Nejsem a nikdy jsem nebyl příliš zaměřený na vybrané cíle. Myslím, že když se na nějaké cíle člověk příliš zaměří, může se s nimi snadno minout. To je názor Antonína Kratochvíla, významného světového fotografa českého původu, jenž letos v dubnu oslaví šedesáté narozeniny. Rodák z Lovosic emigroval záhy po sovětské invazi v roce 1968. Žije ve Spojených státech, kde se prosadil mezi absolutní fotografickou špičku. Je držitelem významných světových ocenění, například I. ceny World Press Foto za rok 1998.

Které období bylo nejdůležitější pro to, abyste se dostal tam, kde jste dnes?
Důležité byly okamžiky znechucení z toho, že by člověk jenom přežíval, okamžiky, kdy musel sebrat odvahu a rozhodnout se . Opustit zabydlené a jít do neznáma, riskovat. Začátkem 80. let jsem dělal portréty pro časopis Fortune a jednoho dne jsem si řekl dost ! Já a můj kamarád jsme sbalili krám a rok nás nikdo nenajal na práci. Je to věčné téma – odvaha opustit něco, co tě živí, ale neuspokojuje. Když ten krok člověk napoprvé zvládne, pak už pořád hledá svoji komfortní zónu, místo, kde může být šťastný a spokojený. Dosáhnout na to, je velké privilegium, ne všem je přáno. Většina lidí o tom jenom sní. Nemají odvahu to změnit, něco s tím udělat. Někomu schází kuráž, někoho omezují možnosti a limity, jako je odpovědnost za rodinu, děti a podobně. Já tahle omezení neměl.

Když jste šel při práci na místa, která nebyla právě bezpečná, zvažoval jste rizika?:
Když jsem šel do války, tak ano, jinak ne. Ovšem člověk nikdy dopředu neví, jak velká rizika to budou. Existuje jen všeobecná představa. Po zkušenostech lze rizika zmenšovat.

Váš tematický záběr je notně široký: emigrace, válečné konflikty, monitorování devastace přírody, lidská práva, terorismus versus demokracie, svět módy, dekadence. Letos v září bude mít výstavu v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci. Jaký bude její motiv?
Expozice se jmenuje Moskevské noci. Jde o projekt, na kterém jsem pracoval před více než rokem. Byla to zakázka od časopisu Vanity Fair. Fotografoval jsem v klubech, kam se normálně člověk nedostane. Je to jiný svět, svět pro vybrané. Je to všechno o penězích, o tom, jak se s nimi dá zacházet. Zábava zlaté mládeže, peníze, moc, mafie, bodyguardi, přisluhovači. Je to svět, kde jsou peníze vedlejší produkt a samozřejmost. Vanity Fair je zřejmě pro majitele těchto exkluzivních klubů zajímavý časopis, proto ho do nich vpustili. Mohl pak Západu ukázat, jak se v Moskvě dovedou bavit.

Takže jste v moskevských klubech zažil něco dosud nepoznaného?
V něčem mi to připomínalo poměry v Čechách šedesátých let. Tehdy to samozřejmě nemělo ten opulentní rozměr ruské smetánky. A samozřejmě propast mezi bohatstvím a chudobou byla nesrovnatelně jiná. Po proměnách 90. let Rusko nechalo mafie - zejména ekonomické - vstoupit do společnosti. Šlo o obrovské bohatství, které je v zemi. V Moskevských nocích je to všechno cítit, je-li člověk trochu vnímavý. Bývalá Stalinova jachta, prostopášnosti, které se odehrávají na jeho stole, busta dvorního spisovatele Gorkého, která na to kouká a které to není cizí … Je to starořímská dekadence, Sodoma a Gomora ve velkoruském převleku, apokalyptické scény jako vystřižené z Pasoliniho. Všechno je možné. Velcí bossové nahoře a jejich zlaté děti. A pak ráno za úsvitu do zábavou unavené společnosti vstupuje komparz uklizečů s košťaty. Lidé, které potkáváte na ulici. Šediví, bezbarví, zachumlaní, bez života. Tyhle věci jsem tam chtěl mít. Západní kultura a její dekadence byly velkou inspirací v dobách carského Ruska a svým způsobem skrytě i v době vlády bolševiků a komunistické epochy. Teď nic nebrání dávat způsob své zábavy okázale najevo. Ukázat, že se Rusko umí bohatýrsky bavit a nezůstává v tom vůbec pozadu. Tady jsou peníze a dejte mi za ně to nejlepší, co je k mání. A ve velkém. V tomhle ten ruský duch stále přežívá.

Moskevské noci se představí jen v Jindřichově Hradci?
Ještě před touto výstavou bude pár fotografií k vidění v galerii Pecka pod Vyšehradem.

Dospěl jste do stadia, kdy svoje zkušenosti, ať už vědomě či mimochodem, předáváte. Pořádáte workshopy, semináře, přednášky. Jak se cítíte v roli mentora?
Zodpovědně a skromně. Je to jakýsi dárek navíc. Někdy se cítím tak, že si ten dárek úplně nezasloužím. Jsem v tomhle ohledu dost skromný. Cítím zodpovědnost, když ke mně mladí lidé vzhlížejí jako na možný vzor. Mám obavu, abych mezi ně nevypustil něco nepatřičného. Existovat a dělat to, co děláš a co máš rád, je jedna věc a velká svoboda, ale když to máš začít předávat, musíš hodně přemýšlet co a jak, aby to mělo smysl.
Byl jsem například pozván na americkou vojenskou akademii ve West Pointu, abych povídal kadetům, kteří končili školu. Zajímal je můj pohled na válku, pohled člověka, který tam byl a nebyl součástí armády. Zajímal je pohled zvenčí, pohled dokumentaristy. Měli hodně otázek. Jedna z věcí, které jsem považoval za důležité jim povědět, byla, jak důležité je rozumět místní kultuře, místnímu civilizačnímu obrazci. Když kvůli ničemu jinému, tak proto, aby přežili.

V dokumentu BBC, který byl natočen o válečném zpravodajství, se objevila kritika způsobu novinářské práce a zpravodajství, jež se odehrává pod ochranou a patronací vojenských jednotek v Iráku. Ta kritika říká, že takový novinář – zpravodaj ( tzv. embeded ) nemůže podat tak nezávislý a reálný obraz situace, jako kdyby působil bez této ochrany a patronace. Co o tom soudíte?
Je to pravda jenom do určité míry. Působil jsem jako nezávislý i jako „embeded“, pod ochranou vojáků. Myslím si, že lze udělat objektivní reportáž i jako „embeded“, někdy se člověk ani jinak do akce nedostane. Všechno závisí na osobě zpravodaje. Znám řadu novinářů, kteří podávají velmi ostrý a objektivní obraz a přitom jdou do akce pod vojenskou ochranou. Většinou jsou to novináři ze silných, respektovaných médií. Regionální či místní media působí většinou pod vojenskou ochranou a jsou konformnější oficiální politice.