Exekuce na majetek FNM může způsobit potíže i při prodeji Českého Telecomu
Advokát Roman Felix minulé úterý „v barvách“ Fondu národního majetku (FNM) slavně zvítězil u pražského Vrchního soudu nad svým kolegou Tomášem Sokolem zastupujícím společnost Petrcíle. Rozsudek tuto závažnou soudní při zdramatizoval.
Jedna jedna.
Spor vznikl před pěti lety, poté, co FNM vypověděl smlouvu s firmou Petrcíle o budoucím převodu patnácti procent akcií Nové hutě Ostrava. Petrcíle založili šéfové Nové hutě kvůli manažerské privatizaci firmy. FNM ale dospěl k názoru, že náležitě nezhodnotili akcie podniku a od smlouvy odstoupil. Spor se řešil v dlouhém arbitrážním řízení. Loni v dubnu Rozhodčí soud při Hospodářské komoře a Agrární komoře ČR nakonec rozhodl, že FNM musí zaplatit společnosti Petrcíle náhradu škody přes dvě miliardy korun. Fond toto rozhodnutí zažaloval, nicméně Městský soud v Praze ho v listopadu 2004 potvrdil.
Další instancí byl vrchní soud, který shledal, že rozhodčí senát neměl o výši škody rozhodovat, protože rozhodci byli zvoleni pouze pro posouzení platnosti, respektive neplatnosti odstoupení od smlouvy. Petrcíle, která mezitím změnila majitele a je kontrolována podnikatelem Radimem Masným (jeho spolupracovník, bývalý šéf poradců Miloše Zemana Miroslav Šlouf, byl jednání u Vrchního soudu v Praze přítomen – pozn. red.), proto nyní tahá za kratší konec. Je to ale jen průběžná změna skóre v kauze, která patrně hned tak neskončí.
Běžná činnost.
V současné době je však ještě zajímavější jiná věc. A sice že v důsledku rozhodnutí rozhodčího senátu vydal Obvodní soud pro Prahu 2 loni v říjnu nařízení o exekuci majetku FNM kvůli nezaplacenému dvoumiliardovému závazku vůči společnosti Petrcíle. Výkon exekuce byl odložen do doby vyřešení soudního sporu mezi oběma firmami. To ale nic nemění na tom, že FNM, v exekučním řízení takzvaný povinný, podléhá generálnímu inhibitoriu, tedy zásadnímu omezení nakládání s majetkem.
V exekučním řádu mimo jiné stojí: „Po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým by povinný porušil tuto svou povinnost, je neplatný.“ Otázka je, zda lze za běžnou obchodní činnost pokládat například prodej akcií. Pokud by tomu tak bylo, vystavuje se FNM, a tím pádem stát vážným problémům při privatizaci státního majetku.
Ne.
Názory na tuto problematiku nejsou ustálené. Na skoupou judikaturu upozorňuje i Richard Nigrini z advokátní kanceláře Voborník & Nigrini. Osobně se však domnívá, že v případě FNM lze obchodování s akciemi mezi běžnou obchodní činnost zařadit. „Po doručení usnesení soudu o nařízení exekuce a následném odkladu exekuce a s výjimkou hodnot, které již byly postiženy exekučními příkazy, se lze v případě veřejnoprávní korporace, a zejména s ohledem na její působnost (úkoly, které jí byly na základě veřejného práva svěřeny), domnívat, že s výjimkou nemovitostí se za běžnou obchodní činnost a za udržování a správu majetku u tohoto subjektu veřejného práva mohou považovat i dispozice s akciemi.“
Obdobný názor má i Roman Felix. „Generální inhibitorium neznamená generální zákaz jakéhokoli právního úkonu. Jeho smyslem není zablokovat fungování firmy, ale zabránit úkonům, vymykajícím se běžným činnostem. FNM je ze zákona povolán k tomu, aby privatizoval. To je jeho běžná činnost. Kdyby mělo dojít k prodeji majetku, například sídla FNM, bylo by to něco jiného. Ale nic takového se samozřejmě neděje,“ říká.
Ano.
Naproti tomu Tomáš Sokol soudí, že takovýto výklad je chybný. Odvolává se mimo jiné na článek Jana Bárty, advokáta a vědeckého pracovníka Ústavu státu a práva Akademie věd, v němž stojí, že za běžnou obchodní činnost nelze považovat například investiční činnost. FNM má podle obchodního rejstříku v předmětu podnikání i prodej akcií nebo podílů v obchodních společnostech, ale podle Tomáše Sokola fakticky akcie nekupuje, pouze prodává v rámci privatizace, což lze údajně stavět na roveň zmíněné investiční činnosti.
„Navíc výkladově je zřejmé, že vyloučení běžné obchodní činnosti ze zákazu dispozic s majetkem sleduje zcela jiný cíl. Jeho smyslem je zabránit tomu, že po nařízení exekuce se činnost společnosti zcela zastaví. Například pekař nebude moci prodávat rohlíky, dopravní společnost kupovat pohonné hmoty a tak dále. To je ale zjevně něco jiného než to, co dělá FNM při prodeji akcií v rámci privatizace. To včetně povahy operace i její účetní evidence ve FNM odůvodňuje stanovisko, k němuž se interně připojili i ti, se kterými jsme věc konzultovali. Tedy v případě prodeje akcií v rámci privatizace nejde ze strany FNM o běžnou obchodní činnost. Nejsem pochopitelně kompetentní věc rozhodnout, zcela jistě ale ten, kdo akcie koupí - míním tím, podepíše smlouvy za situace, kdy tady evidentně existuje inhibitorium - jde do značného rizika. Minimálně v tom, že později začne nějaký akcionář, nebo dokonce reakcionář prodej zpochybňovat třeba v souvislosti s platností valné hromady a třeba jen proto, aby dostal výpalné. Nemálo takových u nás existuje,“ uvádí Tomáš Sokol.
Jan Bárta je v současné době ředitelem odboru legislativy a práva Kanceláře prezidenta republiky a k uvedené problematice se nechtěl přímo vyjadřovat. Článek, o kterém se zmiňuje Tomáš Sokol, byl otištěn v Bulletinu advokacie v únoru 2004, tedy ještě předtím, než ve věci Petrcíle versus FNM rozhodl rozhodčí senát a než byla vůči FNM nařízena exekuce majetku. Je ale věnován právní situaci při odkladu provedení exekuce, a pro posouzení současné situace FNM je tudíž přínosný. Jan Bárta v něm mimo jiné uvádí, že „po nařízení exekuce je povinný nevěrohodným partnerem pro veškeré dodavatele, protože smlouva uzavřená dodavatelem je vždy ohrožena tím, jak bude posouzen rozsah běžné obchodní činnosti a údržby majetku; dodavatel tedy principiálně nemá dostatečnou jistotu o tom, že po nařízení exekuce s povinným uzavírá smlouvu, která nemůže být uznána za neplatnou“. Samozřejmě, nemusí se jednat jen o dodavatele, ale i odběratele, například akcií.
V rozpuku.
Roman Felix zdůrazňuje, že po rozhodnutí vrchního soudu odpadl titul pro nařízení exekuce a Obvodní soud pro Prahu 2 nemůže podle jeho názoru udělat nic jiného než vyhovět návrhu FNM na zrušení exekuce. Zatím ale FNM stále podléhá režimu generálního inhibitoria a při různém pohledu na pojem běžná obchodní činnost nejsou pokusy o zpochybnění jeho kroků od října loňského roku vyloučeny. Týká se to i smlouvy o prodeji 51 procent akcií Českého Telecomu.
Tomáš Sokol informoval, že Petrcíle nyní sáhne k mimořádnému opravnému prostředku – dovolání k Nejvyššímu soudu. Už jeho vyřešení je otázkou mnoha měsíců. Roman Felix přitom podotýká, že nyní soud může přezkoumávat pouze procedurální stránku věci, což je vrcholek ledovce. Po obsahové stránce je materie mimořádně složitá a pokud by společnost Petrcíle na své žalobě vůči FNM trvala, vrátí se spor na startovní čáru, která je několik let zpátky, do stadia před jmenováním rozhodců.
