Československá obchodní banka získává kontrolu nad miliardovým majetkem IPB
Ztráty státu plynoucí z obchodování donedávna třetího největšího peněžního ústavu v zemi zřejmě přesáhnou sto miliard korun. Tak alespoň znějí předběžné odhady prosakující od nového vlastníka – ČSOB, který postupně rozplétá neprůhlednou vlastnickou strukturu IPB a získává kontrolu nad strategickými účastmi této banky. Bankovní dohled ČNB při dohlídce prověřil vzorek 187 úvěrů poskytnutých Investiční a Poštovní bankou a zjistil ztrátu nepokrytou rezervami ve výši čtyřiceti miliard korun. S tím, jak noví majitelé rozmotávají majetkové vztahy, se více a více potvrzuje, že hlavním důvodem pro razantní zásah státu v Investiční a Poštovní bance skutečně bylo vyvádění dceřiných společností od banky jak pod křídla holdingu, tak především do fondů na Kajmanských a Panenských ostrovech (EURO 25/2000). V těchto fondech v uplynulých dvou letech podle zjištění ČSOB skončily například ztrátové úvěry poskytnuté fyzickým osobám na nákup firem v malé a velké privatizaci. Jedná se o pohledávky v účetní hodnotě zhruba čtyřiceti miliard korun. Sama IPB oficiálně prohlásila, že vloni odsunula pohledávky v hodnotě třiceti miliard. Mimo banku byla letos převedena i kvalitní aktiva za dalších asi deset miliard korun. Některá z nich se momentálně vracejí do ČSOB, nejnověji Českomoravský penzijní fond. Ten byl původně převeden do IPB Group Holding a poté do fondu Tritton Development Fund se sídlem na Kajmanských ostrovech. V tomto fondu se podle dřívějších zjištění nacházejí také akcie fondů IF Rentiérský, RIF, IF Obchodu a společností Bankovní holding nebo Biocel Paskov. A rovněž třicetiprocentní podíl na firmě PVT. Tato zjištění vysvětlují, proč si Investiční a Poštovní banka chtěla v případě dobrovolného odevzdání celé bilance do Konsolidační banky (EURO 25/ 2000) ponechat právě podílové listy Trittonu. Jasnější obsah dostávají i slova premiéra Miloše Zemana, který v den uvalení nucené správy na IPB prohlásil, že jde o podivné přelévání desetimiliardových hodnot na Kajmanské ostrovy a zakládání podivných společností, které jsou s IPB spojeny personálními, nikoliv institucionálními vazbami. Člen představenstva Československé obchodní banky Jan Lamser odhaduje, že celkový objem netransparentních aktiv a vztahů IPB představuje hodnotu až 200 miliard korun. O odkrývání skutečného bývalého majetku IPB je podrobně informována také Konsolidační banka, do níž zřejmě bude – jak vyplývá z uzavřených smluv, které má týdeník EURO k dispozici – posléze převedena drtivá většina všech aktiv IPB netýkajících se retailu. Není to nic překvapivého. „Naší zásadou je nebýt bankou, která má podíly v průmyslových podnicích, sdělil už začátkem července místopředseda představenstva ČSOB Josef Tauber. Strany se dohodly takto. Smlouva uzavřená mezi Českou republikou zastoupenou ministerstvem financí a ČSOB předpokládá, že záruka státu za veškerá aktiva IPB bude do tří měsíců nahrazena dohodou o restrukturalizaci a ručení, podle níž převezme ručení za aktiva Investiční a Poštovní banky státní Konsolidační banka. Československá obchodní banka přitom má do té doby vyhrazen nárok na uplatnění takzvané Specifické opce, a to na jednotlivá aktiva zvlášť. Nebo právo na Všeobecnou opci, kterou by se veškerá aktiva převedla na Konsolidační banku formou prodeje části ČSOB vzešlé z Investiční a Poštovní banky. Všeobecnou opci by ovšem ČSOB mohla uplatnit – podle původních předpokladů – jen tehdy, došlo–li by například ke ztrátě třiatřicetiprocentního objemu depozit během tří měsíců po prodeji IPB, nebo pokud by se zjistilo, že IPB nevlastní alespoň padesát procent akcií IPB Pojišťovny, či kdyby byly její akcie zatíženy zástavními nebo jinými právy ve prospěch třetích osob. Podle posledních zpráv má už ČSOB rozumnou míru kontroly nad strategickými účastmi v bývalých dcerách IPB poskytujících finanční služby. Stoprocentní kontrolu nad IPB Pojišťovnou, třetím největším pojišťovacím ústavem v zemi s více než sedmi sty tisíci klientů, ohlásila ČSOB 10. července. „Na základě našich analýz jsme přesvědčeni, že jsme získali v IPB pojišťovně stoprocentní podíl, konstatoval mluvčí ČSOB Jan Stolár. Zatím bance chybí IPB Leasing, naopak již ovládla IPB Real. Kontroluje i Českomoravskou stavební spořitelnu, jejíž podíl na trhu představuje čtyřicet procent. Vlastní už také Českomoravskou hypoteční banku, která uzavřela téměř polovinu ze zhruba 25 tisíc existujících hypotečních smluv. Totéž platí o První investiční společnosti, spravující aktiva v hodnotě okolo 27 miliard korun a zaujímající čtvrtinu českého trhu. A jak už jsme uvedli, minulý týden získala do vlastnictví i Českomoravský penzijní fond. Rovněž minulý týden Tauber znovu potvrdil, že žádná z těchto dcer nebude na prodej. Do balíku ovládaných finančních institucí patří ještě Českomoravská záruční a rozvojová banka. Z toho plyne, že Československá obchodní banka rozhodně neuplatní právo Všeobecné opce, neboť základní podmínky stanovené smlouvou se nenaplnily. ČSOB už dosáhla na IPB Pojišťovnu a úbytek vkladů se záhy po vyhlášení nucené správy na IPB zastavil. Konečná cena. Finální suma, na kterou přijde ČSOB koupě vybraných činností IPB, stejně tak jako cena, kterou zaplatí za sanaci převzaté bilance IPB stát, by měla být známa do devíti měsíců od rozhodnutí, že novým držitelem aktiv a pasiv IPB se stává ČSOB. Na základě již podepsané smlouvy s akciovou společností IPB, jinými slovy nuceným správcem, zaplatí obchodní banka tomuto subjektu za převzatá aktiva a pasiva. Výchozí cena je stanovena na zhruba šestnáct miliard korun. Skutečná cena ovšem bude stanovena na základě ocenění podniku znalci najatými ČSOB a nuceným správcem. Československá obchodní banka pověřila tímto úkolem auditorskou společnost Arthur Andersen. U nuceného správce lze vylučovací metodou dojít k závěru, že zřejmě půjde o PricewaterhouseCoopers. Tuto firmu si podle informací týdeníku EURO najalo na posouzení převáděného portfolia také ministerstvo financí. Pokud se nedohodnou, rozsoudí je třetí subjekt. Pokud by se ukázalo, že účetní hodnota bývalé IPB je nulová či záporná, zaokrouhlí se na jednu korunu. K ní se ale ještě připočtou tři miliardy korun. Tato suma má zřejmě představovat prémii za název či pobočkovou síť. IPB tedy zinkasuje určitě tři miliardy jednu korunu – je ovšem pravděpodobné, že ani o haléř víc. Restrukturalizace. Československá obchodní banka se netají tím, že ji většina úvěrových smluv, které kdysi IPB uzavřela s průmyslovými podniky, nezajímá. Co naopak zajímá Konsolidační banku, je také jisté. Jsou to pohledávky za těmi firmami, které spadají do revitalizačních programů. Čili zejména za Škodou Plzeň a AliaChemem. Obchodní banka se zřejmě bude chtít zbavit i většiny majetkových účastí, to bude s největší pravděpodobností případ Spolany Neratovice. „Pro podíly v prosperujících firmách budeme hledat kupce sami, uvedl místopředseda představenstva a šéf divize IPB Tauber. I při restrukturalizaci totiž bude platit, že ČSOB má na výběr dvě varianty. Buď podíly ve firmách prodat na trhu, nebo vybrané akcie převést státu. I když Tauber a další představitelé odmítají komentovat situaci kolem televizí Nova a Prima, existují indicie, že právě podíly, respektive pohledávky za oběma stanicemi, by měly být převedeny na stát. Za začátek restrukturalizace lze považovat i zastavení úvěrových obchodů, které těsně před uvalením nucené správy rozjednalo bývalé vedení IPB. Například dva dny před nástupem nuceného správce obdržel příslib půjčky ve výši 750 milionů korun potravinářský koncern Setuza. Další zastavenou akcí je jednání s holdingem SG Industry. Vybrané kvalitní klienty si samozřejmě banka ponechá. Z nepřímých náznaků vyplývá, že by do Konsolidační banky mohl odtéct majetek v nominální hodnotě okolo sto padesáti miliard korun. Tedy zhruba polovina majetku převzatého Československou obchodní bankou od IPB. Pokud by si snad ČSOB náhodou chtěla z nějakých důvodů ponechat i akcie, případně závazky firem určených pro revitalizační program, může si na ně Konsolidační banka dosáhnout. Tak jako má ČSOB prodejní opci na jakékoliv aktivum převzaté od IPB, má Konsolidační banka na totéž takzvanou nákupní call opci. S jejím uplatněním asi nebude příliš horlivá, nicméně lze si představit, že bude potřeba u některého podniku získat všechny jeho dluhy či akcie, aby mohla přistoupit k sanaci a hledání vhodného partnera. Podle smluv, které má týdeník EURO k dispozici, by měla Konsolidační banka za převzaté úvěry a cenné papíry zaplatit ČSOB jejich účetní hodnotu. Tím je zřejmě myšlena původní nominální hodnota snížená o hodnotu oprávek požadovaných auditorem. Existuje i výklad, že jde o cenu nominální. Něco takového předpokládat nelze, neboť v takovém případě by například u nespláceného úvěru musel státní peněžní ústav zaplatit celou hodnotu takového úvěru plus naběhlé úroky. To je velice nepravděpodobné, i když by to mělo svoji logiku. Cena, za niž se budou špatná aktiva prodávat, ovlivní ztrátu z hospodaření divize IPB. Tudíž zároveň i potřebu dokapitalizace ČSOB. Z jejích útrob se proslýchá, že nepočítá s větší potřebou navýšení základního jmění než dvě až tři miliardy korun. „V našich podmínkách považuji za rozumnou kapitálovou přiměřenost tak dvanáct procent, říká Tauber. Kompenzace. Nic není úplně zadarmo. Za státem danou jistotu tedy Československá obchodní banka bude muset v každém případě zaplatit ministerstvu financí jistou sumu. Hodnota kompenzace bude stanovena až po očištění portfolia divize IPB Konsolidační bankou. Výpočet by se měl řídit tímto vzorcem: (RVA – KRC)x 0,07 x 0,2, kde RVA představuje rizikově vážená aktiva a KRC aktiva převedená do Konsolidační banky. Podle dostupných informací by tak ČSOB vyplatila na kompenzaci maximálně dvě miliardy korun. Nepůjde o kompenzaci za obchody s Konsolidační bankou, nýbrž za již existující záruky ministerstva financí uhradit veškeré ztráty z přecenění aktiv IPB. Tato kompenzace, i když bude příjmem státu, se ve státním rozpočtu neobjeví. Podle smlouvy by se tato suma vypořádala mezi ministerstvem financí a centrální bankou v rámci dělení majetku československé federace. Stát se zadluží. Ztráty z aktiv, které zinkasuje Konsolidační banka, nakonec odnesou státní finance. O jak velkou díru půjde, zatím ale nelze odhadnout. Jestliže zasvěcení předpokládají, že sanace nekvalitního portfolia od IPB přijde na nějakých sto miliard korun, nejde o celkovou ztrátu z operace, nýbrž momentální tlak na státní konsolidační kasu. Většina získaných aktiv totiž nemá nulovou hodnotu. Ti, kteří se chystají obchodovat s pochybnými pohledávkami, odhadují jejich výtěžnost na dvacet procent. Cenu mají samozřejmě i akcie, které spadnou do státního peněžního ústavu, ať již přímo, či později jako propadlá zástava. Kolik se nakonec podaří z tohoto majetku získat, se ovšem dozvíme až tehdy, kdy bude prodán nebo odepsán. Za kolik let to bude, nelze předpovídat ani rámcově. Konsolidační banka totiž praská ve švech a má problémy i se zvládáním běžné administrativy, natož aby se svými aktivy hospodařila. Aby pohledávky vymáhala, tedy v podstatě nepřipadá v úvahu, na to není vybavena ani personálně, ani technicky (bez auta nemůžete z Prahy vymáhat pohledávky na Moravě). Pravděpodobnější tak je spíše prodej aktiv nebo jejich správa na základě mandátní smlouvy. Přehlcenost Konsolidační banky je asi větším problémem než její ztráty. Takže jistou úlevu by mohlo znamenat poslední rozhodnutí ministerstva financí. To hodlá Konsolidační bance povolit, aby vlastní závazky mohli kupovat také jejich nositelé, tedy dlužníci. To zatím možné nebylo. Ve výběrovém řízení však budou muset oproti jiným zájemcům nabídnout o více než deset procent vyšší kupní cenu. Ztráta Konsolidační banky z převzetí nekvalitní části bilance Investiční a Poštovní banky bude pochopitelně mít vliv na zadlužení státu. Podíl státního dluhu na hrubém domácím produktu na konci loňského roku činil 12,3 procenta, letos by po–dle očekávání měl vzrůst na 15,9 procenta – zvýší se totiž vydáním emise státních dluhopisů na úhradu ztráty Konsolidační banky za rok 1998 ve výši 14,4 miliardy korun. S letošní ztrátou Konsolidační banky z operace v Investiční a Poštovní bance by to patrně bylo podobné – na zvýšení státního dluhu by se zřejmě projevila až v roce 2002. Kdyby to bylo sto miliard korun, o nichž se spekuluje, stoupl by podíl státního dluhu na hrubém domácím produktu na zhruba jedenadvacet procent. Zadlužení státu se posuzuje podle maastrichtských kritérií
- a ta v tomto případě dovolují až šedesátiprocentní podíl dluhu na HDP. Mnohem výbušnější situace však vznikne při sestavování státního rozpočtu na příští rok. Opoziční smlouva zavazuje Zemanům kabinet k postupnému snižování schodku státních financí. Napřesrok by to podle uzavřené dohody nemělo být víc než dvacet miliard korun. To se při započítání ztráty Konsolidační banky – a opozice tento postup jistě bude vyžadovat
- v žádném případě nemůže sociálnědemokratickému kabinetu podařit. Pak už v podstatě existuje jen několik možných variant: ODS bude na dodržení závazku trvat – a protože to možné není, vypoví opoziční smlouvy. Což by vedlo k pádu vlády. Kabinet se pochopitelně může pojistit a vyjednávat schválení státního rozpočtu na rok 2001 s KDU-ČSL (lidovci mu takto pomohli v prvním roce vládnutí) a Unií svobody. Tato pomoc ale nyní není příliš pravděpodobná. Tedy – opět pád vlády. Premiér a šéf ČSSD by mohl kontrovat také tím, že opoziční smlouvu vypoví sám, a vyvolá tak předčasné volby. Právě o tomto postupu se momentálně v Poslanecké sněmovně vehementně spekuluje. Možné však také je, že pro další dva roky vládnutí, zaručené opoziční smlouvou, bude premiér leccos ochoten obětovat. V takovém případě by to nejspíš byly hlavy ministrů financí a vnitra. Návrh státního rozpočtu na příští rok je vláda povinna do Poslanecké sněmovny doručit do konce září.
Když paragrafy nestačí V týž den, kdy byla na Investiční a Poštovní banku vyhlášena nucená správa, tedy v pátek 16. června, byl členům představenstva a dozorčí rady peněžního ústavu a rovněž ředitelům odborů přímo řízených představenstvem okamžitě zakázán vstup do banky. Nucený správce Petr Staněk hned po svém nástupu zrušil také všechna podpisová práva a schvalovací pravomoci a pozastavil odměny členům orgánů banky. V pondělí poté začaly padat i první výpovědi. „Bylo již dáno několik výpovědí na úrovni vrcholového managementu a podobné kroky lze ještě v nejbližší době očekávat, oznámil 19. června mluvčí ČSOB Jan Stolár. S odstupem doby se ovšem ukazuje, že rozloučit se s některými členy bývalého managementu nebude jednoduché. A platí to zřejmě zejména o „mozku Liboru Procházkovi. Původně byl náměstkem generálního ředitele a místopředsedou představenstva. K letošnímu 30. květnu měl tento fakticky první muž peněžního ústavu se lvem ve znaku odejít z představenstva a stát se členem dozorčí rady. Jeho nový post však měla potvrdit valná hromada, a ta se už nekonala. Nucená správa ji totiž předstihla a nucený správce ji zrušil. A malér je na světě. Procházka v době vyhlášení nucené správy už nebyl členem představenstva, ale ještě nebyl zvolen do dozorčí rady. Tedy nefiguroval v žádném statutárním orgánu. Stále však vystupoval jako náměstek generálního ředitele. Přitom se proslýchá, že nebyl vůči bance v žádném zaměstnaneckém poměru. „Nucený správce z toho má zamotanou hlavu, řekl týdeníku EURO zdroj z centrální banky. Vysvětlení takového nelogického vztahu může spočívat v existenci nějaké specifické manažerské smlouvy, nezakládající pracovní vztah. Tyto dohody totiž nepodléhají ustanovením Zákoníku práce. Je–li tomu tak a je–li pravda, co tvrdí zdroje týdeníku EURO, Libor Procházka alespoň právně v IPB ještě nekončí. Je náměstkem, ale není zaměstnancem, takže mu nelze dát výpověď. Jisté je to, že ČSOB při přebírání podniku žádnou jeho manažerskou smlouvu neobdržela a není s ním v žádném právním vztahu. Po vstupu ČSOB do Investiční a Poštovní banky bylo z funkcí vrchních ředitelů a ředitelů útvarů odvoláno dalších devět lidí. IPB musel opustit ředitel útvaru strategie a řízení lidských zdrojů Jiří Weigl, Josef Ondráček z risk managementu, Josef Čadek z odboru řešení ohrožených pohledávek, Jan Chalupa, který měl na starosti investiční bankovnictví, Lubomír Štěpánik z divize firemního bankovnictví a Jiří Samek odpovědný za informační služby. Banku opustili rovněž vedoucí odboru kanceláře banky Zdeněk Kruliš, ředitel právního odboru František Kubát a ředitelka odboru komunikace Barbora Tachecí. Na vlastní žádost formou dohody odešel ředitel kontroly a výkaznictví obchodů na finančních trzích Petr Kolář. ČSOB se při propouštění zaměřila na oblasti, v nichž vznikají nebo se řídí rizika. Úvahy o postupné likvidaci řídící struktury ale nepřipouští. Za prvé se rozhodla v horizontu několika let provozovat i nadále odděleně tři divize – ČSOB, IPB a Poštovní spořitelnu. Jejich produktová nabídka se sice bude s velkou pravděpodobností do jisté míry sbližovat, ale na druhou stranu si mají konkurovat. Taková praxe není v zahraničí až tak neobvyklá, lze ji objevit v Německu či Nizozemsku. Za druhé si ČSOB hodlá provést porovnání kvality služeb a řízení jednotlivých obchodních segmentů a převzít z obou peněžních ústavů to lepší. Lze tudíž předpokládat, že po případném propojení divizí budou řídit retail lidé z IPB. Na rozdíl od obchodní banky v něm něco dokázali a jejich schopnosti oceňuje i Tauber.
(ha, rop)
Svit Zlín a IPB Přetržená tkanička Pád Investiční a Poštovní banky strhává do propasti i firmy s nadějně rozběhnutou revitalizací. IPB byla silně angažována v řadě problémových podniků a spolupracovala na jejich záchraně. I přes dobrou vůli ČSOB však vznikají vážné problémy. Příkladem může být zlínský Svit. Potíže s financováním ohrožují jeho životně důležitou spolupráci s nadnárodní společností Timberland a projekt revitalizace bude navíc třeba znovu projednat. Když letos v březnu přišel do Zlína nový tým manažerů pod vedením Petra Nováčka, byl Svit v kritické situaci. Úvěry se nesplácely, podnik neměl na platy zaměstnancům a státu dlužil na daních a pojistném šedesát milionů korun. Vyvrcholila tak krize započatá privatizací a chybnými strategickými rozhodnutími. Kupříkladu nákup distribuční sítě za šest set milionů korun Svit zadlužil a přitom nemohl přinést odpovídající zisky, což bylo zjevné z toho, že roční obrat této sítě dosahoval stejné výše, jako byla kupní cena. Tyto chyby spojené s nedostatečnou produktivitou a nízkou celkovou výkonností nemohly skončit jinak než ve zmíněné agonii. Nesplácené úvěry dosáhly výše čtyř miliard korun, z čehož plných devadesát procent činily dluhy vůči Investiční a Poštovní bance. Nové vedení začalo rychle racionalizovat procesy ve firmě, bylo propuštěno dvanáct set lidí, rozběhla se příprava revitalizačního programu. Ten byl založen na stejném principu jako revitalizace mnohokrát větší Škody Plzeň. Věřitelé a Svit měli založit novou firmu, jakýsi Svit Holding. Ten by vydal směnky, za něž by od původního Svitu nakoupil některé jeho dceřiné výrobní společnosti včetně nemovitostí. Původní Svit by potom tyto směnky nabídl věřitelům na úhradu šedesáti procent svého dluhu. Ti, kteří by směnky akceptovali, by je pak mohli vyměnit za akcie Svitu Holding. Toto elegantní řešení, které má v Plzni velkou šanci na úspěch, vyžadovalo i ve Zlíně, aby se udržela výroba a aby se s rozhodujícími věřiteli – tedy hlavně s IPB
- uzavřela dohoda o prodloužení úvěrových smluv. A tady nastává zádrhel.
Splatnost úvěrů měla vypršet 30. června. Proto byl revitalizační projekt projednán představenstvem IPB už 13. 6. Jenže o tři dny později přišel nucený správce a o pět dní později už úvěr Svitu Zlín patřil se vším všudy Československé obchodní bance a byla na něj vystavena záruka ministerstva financí. Vzhledem k nejednoznačně formulovaným smlouvám nebylo jasné, zda v případě, kdy manažeři ČSOB skutečně podle původních dohod prodlouží splatnost těchto úvěrů, nepřevezmou sami odpovědnost a nevyvážou tento případ ze státní záruky. Vstřícnost nového majitele IPB a pružné diplomatické úsilí manažerů Svitu nakonec vedly k pokroku a nejhorší bylo zažehnáno. Jenže to ještě nebyl konec. Klíčovým partnerem Svitu i pro jeho další existenci je firma Timberland, která prodává po celém světě obuv pro volný čas, především pro turistiku. Ze Zlína jde na světové trhy milion párů těchto bot ročně. Značka Timberland má svou cenu. Jeden pár, za nějž zlínští dostanou zhruba tisíc korun, se prodává v evropských obchodech za ceny kolem tří set marek. Jde o velmi kvalitní boty a je dobrým vysvědčením zlínských ševců, že dokážou takovou obuv ušít. Jenže schopnosti nestačí. Na výrobu je třeba mít peníze. Dvakrát do roka si proto Svit otevíral u IPB dokumentární akreditiv ve výši čtyř milionů dolarů. Za ně Svit nakoupil od dodavatelů kůži a další materiál. V okamžiku, kdy Timberland zaplatil za boty, dostala banka své peníze zpět. Na účet Svitu šla jenom marže. Dokumentární akreditiv je pro banku poměrně bezrizikový a výnosný nástroj, pokud se nestane obětí podvodníka jako nedávno Komerční banka a akreditivy Baraku Alonovi. Proto je i ČSOB velmi opatrná a s otevřením akreditivu zatím váhá. Jenže Timberland neváhá. Už dobře ví, že nákupy materiálu plánované na konec června dosud ani nezačaly, a to ho velmi znepokojuje. Prodej bot je totiž sezonní záležitost a zpoždění dodávky o pouhé dva týdny může znamenat ztrátu celé kolekce. Je možné, že ČSOB nakonec akreditiv schválí. Právě ona má totiž s tímto instrumentem velké zkušenosti a dokáže si ho dobře ohlídat, navíc i ona potřebuje dělat aktivní obchody s pasivy, které v IPB získala. Nakolik jsou však již narušeny vztahy mezi Timberlandem a Svitem, je otázkou. Nadějné vyhlídky, že by světová firma mohla až zdvojnásobit svou objednávku, se podle všeho rozplynuly a Zlínští se obávají, že přijdou i o to, co vyráběli dosud. Své kapacity nabízejí výrobci například ve Slovinsku či Chorvatsku a každou nejistotu ohledně českého dodavatele dokážou náležitě využít. Timberland totiž nakupuje boty za miliardu korun a za zbytek obuvnické produkce utrží Svit jen sedm set milionů. ČSOB chybí motivace řešit případ Svitu. Z necelých čtyř miliard úvěru, který získala prostřednictvím IPB, může v případě úspěšné restrukturalizace získat možná polovinu. To ji valně nezajímá, když na celou částku dostala státní záruku a může celý úvěr za účetní hodnotu prodat Konsolidační bance. Na druhou stranu je pro daňového poplatníka podstatný rozdíl, zda za problémy Svitu nakonec zaplatí čtyři, nebo jen dvě miliardy. Určitým řešením je možná urychlený přesun aktiv podniků v nejrůznějších fázích revitalizace do Konsolidační banky. Ani to však nemusí znamenat pozitivní posun. V KoB mají už nyní starostí dost a nezdá se, že by vše zvládali zcela bezchybně. Například i převod aktiv podniků řešených Revitalizační agenturou z banky na RA dosud neproběhl a to nejde o nic mimořádně obtížného. Šance, že se v Konsolidační bance najde někdo, kdo se v problému Svitu rychle zorientuje a bude schopen rozhodovat, je poměrně malá.
Pavel Páral
