Uhlí
Mela kolem propouštění na Mostecku vypadá na první pohled jako lobbování horníků před definitivním rozhodnutím o osudu jaderné elektrárny v Temelíně. I když na tomto dojmu může být kousek pravdy, je jasné, že nejde o jediný důvod nekl idu. Doba pro restrukturalizaci sektoru nazrála.
Přes masivní útlum hornictví v uplynulých deseti letech je jasné, že i současný rozměr českých těžebních firem je neúměrný koláči, který si mohou v nejbližších letech mezi sebou rozdělit. V energetice poroste nepochybně podíl plynu. Ce nově je již vytápění domku plynem a hnědým uhlím v podstatě srovnatelné, a tak do budoucna zbývají jenom elektrárny. I když by k Temelínu padl záporný verdikt, nelze počítat s expanzí českých těžařů. Svět je plný levného uhl í a bariéry, které mu můžeme vybudovat na hranicích, nebudou dost vysoké. Konkurenceschopnost je heslo k otevření budoucnosti i v hornictví.
Uhlobaroni nejsou příbuzní se svatým Mikulášem a to vše dobře vědí. Nelze čekat, že budou platit horníky za kopání uhlí, které nejde prodat. Jak ostravsko-kladenský Viktor Koláček, tak nizozemsko-americký Jacques de Groot jsou tvrdí podnikatelé. Vě dí, že pro každou vládu má hornické místo cenu zlata, a tak si ho také nechají zaplatit. Patrně nebudou chtít mnoho v hotovosti. Strategie je jasná. Stát si vezme ztrátové a útlumové části a jim předá zbytek svých podílů v Mostec ké uhelné, či v OKD.
To, co na první pohled vypadá jako vydírání státu, má svou ekonomickou logiku. V dnešní podobě doly nemohou přežít otevření trhu evropské i zámořské konkurenci. Musí snížit stavy a investovat velké částky do modernizace technologií snižuj ících náklady. Jinak nepřijde o práci polovina horníků, ale všichni. Všechny pak bude muset stát živit. Proto se uhlobaroni mohou celkem bez obav vydat do Strakovy akademie pro peníze.
Určitá trpkost z posledního vývoje v uhelném sektoru však přetrvává. Není to tak dávno, co po krátkém boji ztratil stát v obou společnostech majoritu, a je tak vydán novému většinovému vlastníku na milost a nemilost. Potřebná re strukturalizace prováděná ve státní režii a pro vybraného soukromého investora by byla nepochybně průhlednější a také méně nákladná. O průhlednosti hospodaření dolů vypovídá i skutečnost, že v databázi pražské burzy nejsou dosud ani kompletní výsledovky.
Obavy o hospodárnost státu vyvolává i zřetelné propojení uhelných společností s vládní Českou stranou sociálně demokratickou. V představenstvu Mostecké uhelné donedávna seděl Josef Hojdar, poslanec ČSSD a jeden z kandidátů na náhradníka ministra Grégra. V OKD dokonce řídí restrukturalizační projekt Vladislav Schrom, bývalý místopředseda z Lidového domu. Tato hospodářsko-politická personální unie musí dusit daňového poplatníka jako noční můra. Vždyť jde o des ítky miliard korun a stranické lobbování dokáže mnoho. Vzpomínky, jak se uhelná lobby pustila do bývalého šéfa FNM Češky v okamžiku, kdy se pokusil napravit dřívější chyby a dosáhnout před restrukturalizací dolů majority, jsou také ještě v čerstvé paměti. Budou vládní politici schopni vyjednat v této situaci a pod tímto lobbistickým tlakem solidní podmínky účasti státu? Takové podmínky mohou zaručit určitou míru minimální zaměstnanosti i investic do infrastruktury, mohou zajistit odbyt pro regionální malé a střední podniky.
To vše ale muže z ostravských a mosteckých sídlišť dnes zajímá pramálo. Vidí jediné. Jejich důl zavírá bránu a na pracovním úřadě stojí dlouhá fronta už několik let. Najít místo v regionu, kde se nezaměstnanost p řehoupne přes dvacet procent, je prakticky nemožné. Navíc hrozí další propouštění v chemickém průmyslu a v elektrárnách. Přímé dopady zaznamená i doprava, protože nižší těžba potřebuje i méně železničních vagonů, a tím i mén ě železničářů. A z horníka těžko uděláte prodavače v galanterii. Průmyslová monokultura vyžaduje řešení. To mělo ale být v této chvíli již nastartováno. Objektivně vzato, musíme si položit otázku, k čemu vlastně máme ministerstvo pro místní rozvoj, když teprve v okamžiku hrozby sociálního neklidu zakládá vláda Hornickou revitalizační agenturu, aby nabídla alespoň pár míst pro rekultivaci těžbou zničené krajiny.
Jde jistě především o peníze, které omezování těžby na sociálních nákladech stojí. Průzračně se ale ukazuje, jak zaostalý je náš systém pro řešení zaměstnanosti, jak převažuje funkce distributora sociálních dávek. Jak daleko js me vzdáleni od systému, který vytváří zaměstnatelné pracovníky. Před nedávnem šéf Českomoravské komory odborových svazů Richard Falbr líčil v rozhovoru s týdeníkem EURO s obdivem dánské služby zaměstnanosti. Při velmi vysokých dávkách se n ezaměstnaní snaží najít jakoukoli práci co nejrychleji. Výplata dávek je totiž podmíněna účastí na rekvalifikačních kursech. Na odpočinek si lidé bez práce berou u pracovního úřadu dovolenou. V našich podmínkách něco neslýchaného. Mostečtí host inští by mohli vyprávět.
U nás je totiž nezaměstnanost stále především existenční problém. Ve skutečnosti jde o důstojnou existenci lidí, jejichž povolání prostě nemá budoucnost, a oni nechtějí být zbyteční a na obtíž. To nespraví ani vyšší dávky v nezaměstn anosti, ani solidní životní minimum. To spraví jen vědomí lidí, že nemohou počítat se stejnou profesí na celý život, a ochota pro to něco dělat. K tomu by měla lidi v ohrožených odvětvích motivovat vládní sociální politika. Ta však dává zn ačně rozporné signály. Vrcholem je nedávný pokus ministra Gégra oddálit ze sociálních důvodů útlum těžby uranu. Postup uhlobaronů je z tohoto hlediska jistě korektnější. Sorry, ale platit z daní doly, aby si v nich mohli horníci dál ničit zdraví, to není ta správná cesta.
