Evropa se obává neklidu na Ukrajině a ambicí Gazpromu
Naftaři si vyprávějí vlastní verzi příběhu o opakovaných prezidentských volbách na Ukrajině. Hlavní dějství začalo už během letošního léta: kyjevská vláda v té době rozhodla o obrácení ropovodu, jímž měla původně putovat ropa z oblasti Kaspického moře na západ - z oděského přístavu přes ukrajinské město Brody. Prvotním cílem bylo snížit závislost Evropy na strategické surovině z Ruska. Moskva však tehdejší bitvu o energetické cesty vyhrála. Díky rozhodnutí ukrajinského kabinetu totiž mezi oběma zmíněnými městy začala naopak téct ruská ropa. Ropovod Brody -Oděsa je dalším směrem, jímž se ruská surovina dostává na světový trh. Porážku tenkrát utrpěl americký viceprezident Dick Cheney, který přesvědčoval Ukrajince, aby obrácení ropovodu zabránili.
Prezidentskými volbami tento příběh pokračuje. Vítězství Viktora Juščenka by údajně znamenalo návrat k původnímu záměru, Ukrajinci by prodloužili ropovod do Polska. Cesta na západ by byla volná. Úspěch dosavadního předsedy vlády Viktora Janukovyče zase potvrdí nynější stav. Současný premiér by navíc mohl s Moskvou dojednat prodloužení dohody o využívání ropovodu pro surovinu z Ruska.
Pozorovatelé se třeba pletou a ve skutečnosti by se přístupy obou Viktorů až tak nelišily. Jedno je ale jisté: Ukrajina má zcela zásadní dopad na dopravu surovin z Ruska. Ještě více to platí v případě plynu. Více než osmdesát procent ruského plynového exportu do Evropy prochází Ukrajinou. Závislost Evropské unie na Rusku je přitom značná. Již před rozšířením EU činil podíl ruského plynu na její spotřebě čtyřicet procent. Někteří noví členové jsou na Rusku závislí stoprocentně. Česko minimálně ze tří čtvrtin. Všichni mají důvod ke strachu z případného chaosu na Ukrajině.
Gazprom je všude.
Odborníci dobře vědí o jednoduché rovnici. Rusko + plyn = Gazprom. Tranzit tohoto plynu přes Ukrajinu - to je zase Gazprom, monopolní společnost a největší světový producent zemního plynu. V Gazpromu má významný podíl ruský stát, který zřejmě brzy získá majoritu. Otázka se nabízí sama: Využije Kreml tohoto nástroje k prosazování svých zahraničněpolitických cílů?
Zbytečně nepanikařme. Pouhá analýza ekonomických zájmů Gazpromu (nikoliv nezbytně politických cílů Kremlu) však jasně ukazuje, že této ruské obří společnosti se nemůže hodit diverzifikace energetických zdrojů. Gazprom v zahraničí aktivně zakládá společné podniky a dceřiné společnosti. Na tom samozřejmě není nic špatného. Závislost Evropy na ruském plynu se ale posiluje. Tím spíše, že zvláště nové státy EU nemají peníze na budování alternativních energetických cest a modernizaci infrastruktury.
A v této situaci začíná další kapitola onoho příběhu. Krátce před opakovaným druhým kolem voleb na Ukrajině hodlá Gazprom koupit hlavní produkční divizi velké ropné společnosti Jukos - Juganskněftěgaz. Aukce bude 19. prosince. Někdejší vládce impéria Jukosu Michail Chodorkovskij sedí ve vazbě, jeho společnost se rozpadá. Může se ale zrodit nová říše. Gazpromu s financováním koupě Juganskněftěgazu pomohou přední světové banky sdružené v konsorciu pod vedením Deutsche Bank. Pokud vše dopadne podle plánů, stane se plynárenský obr také jedním z největších producentů ropy na světě.
Avantgarda nové ideologie.
Zatímco někteří evropští bezpečnostní experti nechápavě vrtí hlavou, Deutsche Bank ruskému Gazpromu mohutný nástup do ropného byznysu vehementně doporučuje. Pochybnosti přitom mají sami ruští ekonomové. Dokonce i ruský ministr pro hospodářský rozvoj German Gref jemně naznačil, že pod křídly státního monopolu Gazprom by hospodaření Juganskněftěgazu nemuselo být příliš efektivní. Na druhé straně by mohl pomoci projekt na přilákání menšinových strategických investorů ze zahraničí.
Deutsche Bank nelze vyčítat nedostatek realismu. Jde jí především o vlastní byznys a Gazprom je zajímavý partner. Je jasné, že Kreml hodlá dostat ruské přírodní zdroje zase pod státní kontrolu. „A Deutsche Bank chce pochodovat v avantgardě nové státní ideologie,“ prohlásil analytik Steven Dashevsky podle citace listu Financial Times.
Kombinace neklidné situace na Ukrajině a posilování pozic Gazpromu donutila Mezinárodní energetickou agenturu (IEA) vydat ostře formulované varování: Energetická bezpečnost Evropské unie je ohrožena. V této souvislosti se spekuluje o různých krizových scénářích. Plynulost dodávek ruského plynu přes Ukrajinu by teoreticky mohla narušit generální stávka, přímý útok na plynovody či rozpad země na dvě části. Ukrajinský plynárenský monopol Naftogaz Ukrayiny pochopitelně tvrdí, že žádné nebezpečí nehrozí. Nikdo si však není jist tím, co vlastně může přinést opakované druhé kolo voleb 26. prosince.
Putin už se jednou spálil.
Teoreticky může jiný krizový nastat v případě, že Kreml bude chtít prostřednictvím Gazpromu přímo ovlivňovat dění na Ukrajině. Proti této variantě hovoří skutečnost, že ruský prezident Vladimir Putin se už jednou spálil, když vstoupil do politického boje v Kyjevě s podporou jednoho z prezidentských kandidátů. Gazprom by se ovšem také mohl dostat do sporu s Ukrajinci kvůli čistě ekonomickým záležitostem. Rusové už v minulosti ukázali, že si nenechají nic líbit.
Je paradoxní, že zemí, vůči níž už Gazprom ostře zasáhl, bylo Bělorusko - ne zcela přesně označované za Putinova spojence. Ruští plynaři se v únoru 2004 rozhodli potrestat Minsk za to, že nechtěl akceptovat vyšší ceny plynu. Dodávky této suroviny do Běloruska a její tranzit dále na západ Gazprom byly omezeny.
Někteří pozorovatelé tvrdí, že něco podobného se stalo v roce 2002 v Lotyšsku. Hlavní roli tenkrát ovšem nehrál Gazprom, nýbrž jiná státní společnost - Transněfť, monopolní vlastník ruských ropovodů. Transněfť usilovala o získání kontrolního balíku v lotyšském přístavu Ventspils. Lotyši byli proti a Rusové vyhlásili blokádu přístavu. Taková je alespoň interpretace této události ze strany kritiků „nových imperiálních ambicí“ Kremlu.
Ukrajina ale není Bělorusko ani Lotyšsko. Gazprom je ve skutečnosti na Ukrajině závislý stejným způsobem jako ona na něm. V Rusku dobře vědí, že jsou to právě ukrajinské plynovody, které umožňují putování plynu na západ. Jde o stabilitu celého energetického řetězce východ - západ, v němž se nyní ukrajinská část jeví jako nejzranitelnější místo. Nelze vyloučit, že souboj dvou ukrajinských Viktorů nepřinese zemi vítězství, nýbrž prohru. Z té by nakonec nemohli mít radost ani na východě, ani na západě.
