Jaroslav Zavadil stojí v čele největší odborové centrály Českomoravské konfederace odborových svazů teprve od minulého roku. Svaz sdružuje 32 odborových svazůa zastupuje tak zájmy stovek tisíc lidí.
Jaroslav Zavadil
Autor: Zuzana Šmajlerová
Zákoník práce měnit nechce a tvrdí, že zaměstnavatelé nevyužívají na maximum ani možností, které nyní mají.
Jak se zástupci odborových svazů dívají na aktuální debatu o tom, zda měnit nebo neměnit zákoník práce?
Nedomníváme se, že by pracovní právo u nás nebylo flexibilní. To, že se požaduje, aby flexibilita zákoníku byla ještě větší, a vůbec se nemluví o ochraně zaměstnanců, to je věc, se kterou nemohu souhlasit. Unie si udělala výzkum, podle nějž patříme z hlediska flexibility mezi sedm nejlepších státu Evropy. Z hlediska ochrany zaměstnanců patříme mezi sedm nejhorších. Takže jestli si tu někdo myslí, že je potřeba flexibilitu zvyšovat, tak my si to nemyslíme, a jsme přesvědčeni, že ten výzkum byl udělán poctivě a flexibilita je u nás dobrá.
Co tedy říkáte návrhům změn zákoníku práce?
Víme, že zákoník práce je potřeba upravit z hlediska věcí, které napadl Ústavní soud. Tomu rozumíme a tím by se měla legislativa zabývat. O tom by se mělo dál jednat. Jde například, pokud si dobře vzpomínám, o paragraf 18, kde se hovoří o jakési delegaci věcí, které jsou vázané na občanský zákoník. Ten se bude novelizovat, a proto je logické změnit i zákoník práce. Nedomníváme se ale, že by se mělo sahat do institutu, které jsou v současné době podle nás, ale i podle zaměstnavatelů vyhovující. Třeba řetězení dohod na dobu určitou. Docela se nám líbilo, že ministr Drábek navrhl princip dvakrát a dost, protože původní představy politiků, že by se smlouva mohla prodlužovat až na dobu pěti let, to se nám zdálo velmi nevkusné. Zavánělo to až nevolnictvím. Tady nejde jen o to, že lidé zaměstnaní na dobu určitou mají velké problémy se získáváním třeba hypoték nebo půjček, protože pro banky je důležité, jestli má člověk stálý příjem. Je to i určitá nejistota pro toho zaměstnance, byť jsem si vědom toho, že nejistota nyní platí pro všechny sféry.
Proč je podle vás návrh změny v tarifních platech tak problematický?
U platů je jeden velký problém, který si veřejnost neuvědomuje. To, že se navrhlo snížit objem mzdových prostředkě u státních zaměstnanců o 10 procent, je jedna věc, ale to že se navrhuje jiná struktura platu, kde se mění zaručená a nezaručená složka mzdy, ve prospěch té nezaručené, to je věc druhá. Když to řeknu konkrétně, v současné době je zhruba 70 procent platu zaručenou složkou mzdy. To je tarif s nějakými příplatky. Pak jsou tu odměny, které jsou nenárokové. Aktuální návrh, který je nyní na stole, říká, že by se to mělo překlopit u některých skupin až na 30 až 40 procent zaručené mzdy a všechno ostatní by bylo v rukou těch, kteří řídí rezorty. Ti by měli tedy možnost upravovat mzdu podle toho, jak budou chtít. To se mi nezdá fér.
Proč by měl být problém uvolnit více tato pravidla?
Jakmile nejsou ve mzdách určitá pravidla, tak subjektivní názory lidí, kteří řídí instituce, nikdy neodpovídají skutečnosti a vždycky svádí k určitému klientelismu, k určitému pocitu, že tomu chci dát víc – z různých důvodů. Já mluvím o tom, že když provádím nějakou práci, tak bych měl vědět, za kolik ji provádím. Tento návrh to neříká. Navíc pohyblivá složka platu, zhruba ve výši 30 procent, tu stále je. Ta stále dává prostor zaměstnavateli diferencovat – přidat víc nějakému mladému šikovnému zaměstnanci a staršímu například nemusí dávat celých 30 procent. V jednom podniku po nás chtěli zvýšit poměr pohyblivé části platu. Tehdy dostávali 80 procent pevné části platu a 20 procent byla pohyblivá část. Chtěli to zvýšit na 30 procent. Když jsem se podíval do výplatnic, zjistil jsem, že všem zamestnancům dávají stejně, tedy plných 20 procent pohyblivé částky. Vůbec tento nástroj, kterým je i nyní možné odlišit ty kvalitnejší zaměstnance od ostatních, nepoužívali. Mám obavu, že podobně je to na všech rezortech a zvýšením poměru pohyblivé složky platu se to nezmení.
Chcete říct, že podle Vás i aktuální zákoník nabízí více možností?
Zákoník práce, který je nyní trnem v oku, umožňuje řadu věcí, které zaměstnavatelé nedokáží využít. Mají instrumenty.
Na 21. září je ohlášena demonstrace hasičských a policejních odborů. Je taková reakce adekvátní?
To, co se odehrává teď, je demonstrace, kterou vyvolali hasiči a policisté, kteří už se nemohli smířit se změnami, které se chystají. Tam je situace velmi vážná a k tomu se určitě přidájí i další svazy v rozpočtové sféře a předpokládám, že je podpoří i kolegové z průmyslových svazů. Já zatím považuji demonstraci za odpovídající reakci. I když tady samozřejme nejde jen o zákoník práce. Domnívám se, že tato novela je nyní jen malou částí toho, co může přijít za citelné zásahy do životu lidí v důchodové reformě a ve zdravotnické reformě. My jsme dostali příslib, že budeme bilaterálně jednat s vládou v nejbližších dnech o důchodové reformě. Ta opravdu může připravit poměrně velké a zásadní změny, které se dotknou stovek tisíc lidí. Tam budou střety. To bude vážné. Bude záležet na tom, k jakým změnám se vláda přikloní.
A ostřejší protesty tedy nechystáte?
Já si zatím myslím, že pro to nenastala vhodná doba. Nastane, pokud půjde vláda dál systémem, kdy válcuje všechno, vláda se s nikým moc nebaví (se sociálními partnery), nebo když se baví, tak z toho stejně není žádný výsledek. Doba nastane, až si to lidé uvědomí. A pokud by skutečně duchodová reforma a zdravotní reforma měla mít citelné dopady pro lidi, pak to bude na jiný kafe než na demonstraci.
Budou změny zákoníku práce pozitivní?
Řeknu příklad – dohoda o provedení práce, kde má nyní zaměstnanec možnost domluvit se na práci v rozsahu 150 hodin. Z této dohody nevyplývá povinnost hradit sociální a zdravotní pojištení a platí se jen 15 procent daň. Tím, že se uvažuje o rozšíření až na 300 hodin, by mohlo dojít k propadu ve státním rozpočtu až 8 miliard korun. Mně to připadá, že vláda je masochistická, vždyť ona si znovu odřezává příjmy. Při téhle dohodě je navíc možné domluvit si hodinový výdělek až do 100 tisíc korun, to znamená, že ten kdo si to domluví, a víme o tom, že se to děje, je tak zatížen jen 15 procentní daní. V jiných evropských státech se dohoda o provedení práce považuje za neplnohodnotný pracovní poměr a je tu také snaha, aby i tito zaměstnanci měli nějakou ochranu. Protože člověk, který pracuje na dohodu, nemá nárok na důchody, na nemocenskou, není chráněn proti výpovědi, nebo nedostane odstupné. O toto se okrádá stát. Toto je jeden příklad opravdové hlouposti, nebo taky rozpočtové nezodpovědnosti.
Jaký je recept na zlepšení české ekonomiky?
My se tu nyní bavíme v podstatě o drobných. Vůbec se neřeší daňové úniky v České republice. At už jsou to daňové úniky přes ropu, nebo přes registrační pokladny, které obchodníci nemusí používat. Další problém jsou státní zakázky. Jejich objem je 600 miliard. Vládní skupina NERV i my jsme se shodli na tom, že tudy utíká kolem 15 procent prostředků, což je ještě podhodnocený odhad. To je zhruba 80 miliard, které se tady nabízí zpřísněním pravidel pro státní zakázky. To by státnímu rozpočtu obrovským způsobem pomohlo. Potom je také potřeba, aby stát vypisoval velké strategické zakázky – dostavba Temelína, rekonstrukce elektrárny v Prunéřově, stavba jezu na Labi. To jsou projekty, které mají multiplikacní efekt. A důležitý je taky export. Dnes se mluví o likvidaci některých zastupitelských úřadů v zahraničí. Místo toho by se tam měly obnovit obchodní vztahy. No a poslední věc je „kurzarbeit“. Ten by se měl zavést.
Proč se tak dlouho mluví o kurzarbeitu, ale žádná strana ho neprosadila?
My jsme o tom přesvědčovali postupně vládu Mirka Topolánka, poté kabinet Jana Fischera a nyní i premiéra Petra Nečase. Pro příklad nemusíme chodit daleko. V Německu v době krizových let došlo k nárustu zaměstnanosti jen o 0,6 procenta. I německá kancléřka Angela Merkelová řekla, že kurzarbeit výrazně pomohl německé ekonomice. Kurzarbeit umožňuje to, že když se firma dohodne s odbory a zaměstnanci na snížení výdělku i objemu práce, tak jim k výdělku od zaměstnavatele přidá zhruba 20 procent i stát. Takový zaměstnanec si zachová svou kupní sílu. Podnik ho navíc nemusí propouštet, a člověk se tak nedostává do systému podpory v nezaměstnanosti. Kurzarbeit tak vyjde pro státní pokladnu asi dva a půl krát levněji, než když se firmám nepomůže a zaměstnanci jsou propuštěni. Firmy, které na to dosáhnou, si můžou lidi uchovat. Lidi nemají nutkání odejít z podniku, protože vědí, že situace se za ctyři měsíce může změnit a bude znova práce. A má to velký vliv i na spotřebu. Protože lidé mají peníze a můžou nakupovat. Je to běžné i v Rakousku, zavádí se to ve Španělsku, ve Francii i v jiných zemích. Samozřejme že to je složité, ale buď tedy chceme něco dělat, nebo nechceme.
