Dobrá předsevzetí vlády příliš rychle zmizela, říká exministr průmyslu
EURO: Před minulými volbami jste dostal několik nabídek na návrat do politiky, máte nějaké i nyní?
VRBA: Zatím se žádná neobjevila a doufám, že se ani neobjeví. I kdyby přišla, už by neměla žádný vliv na mé rozhodnutí se do politiky nevracet. Chci se věnovat tomu, co umím, v čem mohu být úspěšný.
EURO: Před čtyřmi roky jste odmítl post ministra i šéfa FNM, ale později jste nynější vládě radil, jak zachránit velké podniky. Ani taková role už vás neláká?
VRBA: Samotná revitalizace by mě lákala, ale dnes už je jiná situace, než byla před čtyřmi lety. Tehdy byl hlavní problém, co udělat s velkými, převážně špatně zprivatizovanými podniky, které měly finanční potíže, a jak doprivatizovat zbytek průmyslu. Dnes je to spíše o tom, co udělat se špatnými úvěry, které se shromažďují v České konsolidační agentuře. Jsem také skeptičtější, než jsem býval. Postupem času jsem zjistil, že nelze tyto ekonomické operace prosadit a provádět, aniž by se do nich promítaly politické vlivy. Příkladem je zmíněná agentura, kde v dozorčí radě sedí poslanci-zástupci politických stran. Byl by zázrak, kdyby se jí za této konstelace podařilo něco konsolidovat.
EURO: Jenže teď se možná dostane k moci jiná garnitura…
VRBA: Nejsem tak naivní, abych si myslel, že se něco změní. V každé politické straně jsou lidé, kteří si uvědomují, že by se politici neměli míchat do ekonomických záležitostí. Bohužel jsou zřejmě v menšině. Když se sociální demokraté připravovali na vstup do Strakovky, měli ohledně restrukturalizace průmyslu spoustu dobrých předsevzetí. Většina z nich však záhy vzala za své a po odchodu Pavla Mertlíka a Jana Mládka se prakticky zcela vytratily.
EURO: Chcete říci, že se Zemanově vládě nepodařilo vůbec nic?
VRBA: Podařilo se dobře prodat bankovní sektor a vláda za to zaslouží potlesk. Ale těžko si ho zaslouží za prodej AliaChemu a privatizaci Unipetrolu.
EURO: Co Vám vadí na privatizaci Unipetrolu?
VRBA: Vybraný partner. Mám vážné obavy, že si vláda zadělala na dalšího Soudka. Kdo trochu rozumí problémům chemického průmyslu, musí si uvědomovat, že potřebuje velké investiční prostředky. A vzhledem k jejich objemu je jasné, že mohou přijít jedině ze zahraničí.
EURO: Ministr Grégr ovšem tvrdil, že prodává konsolidovaný celek…
VRBA: Unipetrol v dnešní struktuře bude v budoucnu těžko životaschopný. Racionální postup by spočíval v restrukturalizaci Unipetrolu a výběru silných strategických partnerů pro jeho jednotlivé části. A ti bohužel nejsou u nás, ale v zahraničí.
EURO: Myslel jste si před deseti lety, že tady bude ještě v roce 2002 řada problémových podniků?
VRBA: Dovedl jsem si představit, že hutě nebo doly mohou špatně dopadnout, pokud se včas nezačne s restrukturalizací, jak ji provedli například Francouzi, Němci i Angličané. Jejich příklad ukazoval, že restrukturalizace takového rozsahu je věc, která se musí udělat pod dohledem státu. V České republice jsme si bohužel tuto cestu zablokovali v okamžiku, kdy se prosadilo, že část akcií se dá do kuponové privatizace. A rozhodnutí o prodeji dalších akcií manažerům tomu pak nasadilo korunu.
EURO: Po bitvě může být každý generálem…
VRBA: Je pravda, že spoustu věcí jsem si představit neuměl. Například že sklářský průmysl bude privatizovat herečka Regina Rázlová, a to ještě s podporou tehdejšího vedení Komerční banky. Neuměl jsem si představit, že se objeví tolik „tunelářů“ a že jim bude jejich chování tak snadno procházet. Nevěřil jsem také, že se privatizační proces tak zpolitizuje. A bylo by toho asi ještě více, co jsem si nedovedl představit.
EURO: Stále si ještě myslíte, že by se pro většinu podniků našel zahraniční kapitál?
VRBA: Vždycky jsem byl přesvědčený, že průmysl potřebuje kromě investic také technické a manažerské know-how a otevřít nové trhy. Před deseti lety jsme měli vybráno více než třicet podniků, většinou producentů finálních výrobků, pro které jsme vyhledávali zahraniční strategické partnery. Dívali jsme se na ně jako na budoucí ohniska hospodářského růstu, neboť jsme byli přesvědčeni, že na sebe nabalí řadu tuzemských subdodavatelů.
EURO: Vzpomenete si ještě, které podniky měly být těmi ohnisky?
VRBA: Vyjmenoval bych je i o půlnoci. Z podniků, které jsou teď v konkurzu nebo mají vážné problémy, to byly například ČKD, plzeňská Škodovka, Královopolská strojírna, Tatrovka, Avia, Liaz a další.
EURO: Zkrachoval i zlínský Svit. Proč jste tam před deseti lety nepustili Tomáše Baťu?
VRBA: Když Baťa přišel poprvé po revoluci do Svitu, byl omráčen obrovskou koncentrací výroby. Vysvětloval nám, že optimální a dostatečně flexibilní může být podnik vyrábějící přibližně milion párů obuvi za rok, a že sám před několika měsíci musel zavřít jednotku, která byla pětkrát menší než tehdejší Svit.
EURO: Nebyl právě Baťa tím investorem, který mohl se svými zkušenostmi Svit včas restrukturalizovat a tím zachránit před nynějším konkursem?
VRBA: Baťa měl zájem především o obchodní síť a o jednu, maximálně dvě výrobní jednotky o velikosti kolem jednoho milionu párů za rok. Byl však ochoten přispět svými zkušenostmi a zkušenostmi svých spolupracovníků k restrukturalizaci Svitu. Poradenská společnost McKinsey tehdy dokonce vypracovala ve spolupráci s firmou Baťa studii restrukturalizace Svitu.
EURO: Proč se ten projekt neuplatnil?
VRBA: Možnost jeho uplatnění skončila s nástupem kuponové privatizace. Těžko můžete restrukturalizovat podnik, když už jsou v něm akcionáři, byť v minoritní pozici. Pokud chcete skutečně něco razantně a zásadně přebudovat, musíte mít volné ruce. Platí to dodnes, což se stoprocentně potvrdilo i při mém nynějším podnikání. (Vrba a jeho firma PCTC Management vybírá podniky pro vstup zahraničního venture kapitálu – pozn. red.)
EURO: Jaká je strategie rizikových fondů, pro které nyní pracujete?
VRBA: Jednoduchá. Koupit podnik, zvelebit ho a prodat se ziskem. Zvelebit obvykle znamená restrukturalizovat, zmodernizovat, zvýšit efektivnost a zvýšit produktivitu. K prosazení těchto záměrů, často nepopulárních, potřebujeme mít majoritu od samého začátku.
EURO: Na jakou dobu počítáte návratnost?
VRBA: Naši investoři počítají s prodejem tak po čtyřech až pěti letech. Možná u nějakého většího strojírenského podniku by byli ochotní zůstat až sedm.
EURO: Ve Fezku jste začínali v roce 1999, takže bude brzy na prodej?
VRBA: Fezko by se prodalo už teď a mělo by hodně nevěst. V Evropě už má zvučné jméno, protože dodává vedle Škodovky dalším známým automobilkám, jako je Mercedes, Renault či Suzuki. Otázka prodeje je však také otázkou správné chvíle a ta zřejmě nastane až později.
EURO: Tonak, Fezko i Bentex, které jste koupili, jsou spíše menší podniky. Na větší si netroufáte?
VRBA: Ne že bychom si netroufali, dokonce jsme se o to pokoušeli a pokoušíme. Není však jednoduché získat majoritu v podniku se spoustou majitelů a ještě se domluvit na rozumné ceně. Obvykle se setkáváme s tím, že odmítají náš požadavek na majoritní podíl od okamžiku vstupu do podniku.
EURO: Neuvažujete o plzeňské Škodovce, pro kterou jste připravoval plán restrukturalizace?
VRBA: Škodovka by si spíše zasloužila významného strategického partnera než portfoliové investory. Ale jsou tady i jiné strojírenské podniky, které by mohly být pro venture fondy zajímavé. Ale zatím je předčasné, abych o nich hovořil.
EURO: Co brání většímu uplatnění venture kapitálu?
VRBA: Při pohledu zvenčí je Česko pro takový způsob podnikání dost riskantní. Obtížněji než v zahraničí se shánějí objektivní informace o podnicích. Pro výběr vhodného podniku nestačí jen čísla popisující minulé hospodaření a současnost, ale je třeba vidět více dovnitř firmy. Jinými slovy v České republice potřebujete pro kapitálový vstup do podniku daleko více informací než v zahraničí, a ještě si získané údaje musíte důkladně ověřit. A jak už jsem zmínil, bylo by velmi riskantní nemít od samého začátku majoritu. Rovněž je třeba se při zavádění změn v podnicích daleko více angažovat, než jsou zvyklé zahraniční venture fondy.
EURO: V čem zahraniční investoři vidí největší riziko?
VRBA: Častým problémem je nejasná vlastnická struktura, nejasná minulost a nejasné představy o budoucnosti. Velmi negativně zahraniční investoři, a to jak strategičtí, tak portfolioví, vnímají úplatky. Korupce deformuje podnikatelské prostředí, komplikuje odhad budoucího vývoje, zkrátka řečeno znejišťuje podmínky pro podnikání.
EURO: Kde se berou jejich obavy z úplatků, mají s nimi v Česku nějaké zkušenosti?
VRBA: To nemusejí být vlastní zkušenosti. Informace z této oblasti snadno získají od zahraničních manažerů, kteří tu již nějaký čas působí. V tomto ohledu je tato komunita vzájemně sdílná. Pokud s nimi přicházíte častěji do styku, dozvíte se, třeba při obědě, který poslanec nebo politik za koho či za co kope.
EURO: Jaké šance dáváte do budoucna českému průmyslu?
VRBA: Pokud se ptáte na stabilizaci, tak na ni si ještě budeme muset nějaký čas počkat. Teď se začíná s řešením špatných pohledávek a je jich takový objem, že celý proces může ještě s podnikovou sférou citelně zahýbat. Mám navíc velké obavy z důsledků toho, co bych nazval „českým privatizačním kolečkem“.
EURO: Můžete upřesnit, jak takové kolečko probíhá?
VRBA: Začalo úvěrem na privatizaci nějakého podniku, pokračovalo nesplácením úvěru; při privatizaci příslušné banky se úvěr přesunul na Konsolidační banku, respektive agenturu. Ta ho již zabalila nebo zabalí do „balíčku“ a odprodá ve výběrovém řízení a s velkou slevou instituci, která provede konečnou likvidaci těchto špatných úvěrů. Kolečko se uzavírá tím, že původní dlužník si se značnou slevou kupuje svůj vlastní dluh. Všichni jsou šťastni až na jednoho, a tím je daňový poplatník.
EURO: Není to příliš černý scénář?
VRBA: Rád bych si to myslel, ale to kolečko se už rozjíždí. Banky se dočišťují úhledně svázanými balíčky špatných podnikových úvěrů, které posílají České konsolidační agentuře. Ta je již začala prodávat v balících, takže skutečně hrozí, že špatné úvěry nakonec skončí v rukou manažerů, kteří za jejich vznik zodpovědní. Hrozivé je, že jde o obrovský majetek, mnohem větší než zůstal v polostátních společnostech, jako je ČEZ, Telecom, nebo v dalších firmách, které se mají ještě privatizovat.
EURO: Co ale mohla vláda dělat, když chtěla banky před privatizací očistit?
VRBA: Očistit banky před privatizací bylo jediné možné řešení. Konsolidační banka a dnes Česká Konsolidační Agentura, by měla mít vyšší ambice než jenom zabalit špatné úvěry do „balíčku“ a někomu je prodat.
EURO: Myslíte, že by takový individuální přístup byl možný u stovek špatných úvěrů?
VRBA: Domnívám se, že ano. S „balíčky“ je to sice řešení rychlejší, ale pro společnost a jednotlivé postižené podniky by byl individuální přístup mnohem efektivnější.
EURO: Jak hodnotíte investiční pobídky? Také za ně vládu kritizují a říkají, že je to nesystémové řešení.
VRBA: Zahraniční pobídky jsou jedním z úspěšných tahů této vlády. Využívali je všude ve světě, kde potřebovali poskočit kupředu. Bylo by dobré v nich pokračovat, ale už bych se přimlouval za trochu diferencovaný přístup. Hlavně z pohledu, jakou výrobu sem kdo přináší.
EURO: Obáváte se, že tady nebude nic jiného než automobilový průmysl?
VRBA: Pokud by se v Česku vyrábělo více automobilů než nyní, nebylo by to na škodu. Obavy mám z toho, abychom se nestali součástkovou velmocí. Proto bych se přimlouval za větší podporu tomu, kdo přináší výrobu s vyšší přidanou hodnotou, a naopak bych doporučoval uvažovat o potlačování výrob, které nepatří do moderní ekonomiky
EURO: Jak a u čeho byste ty záporné pobídky uplatnil?
VRBA: Vzpomínáte, když Lubomír Soudek otvíral továrnu na výrobu plechovek? Tehdy myslím přijelo pět ministrů a dokonce prezident Havel. S velkou slávou střihali pásku, a přitom takovou výrobu snad nechce už ani Mexiko, protože má přidanou hodnotu nula. Přesně ten typ výroby by se měl začít potlačovat
EURO: Jenže plechovky jsou také potřeba…
VRBA: Ať je dělají jinde. My jsme schopní vyrábět zboží s vysokou přidanou hodnotou, a když se nám to podaří, plechovky si můžeme kdykoliv a odkudkoliv koupit. Důležité je, abychom výrobu posouvali stále ke strukturám s vyšší přidanou hodnotou. Dělají to i ve Spojených státech, proč bychom to neměli dělat také my?
EURO: Pokusil se už někdo definovat, co je potřeba vytlačit?
VRBA: To myslím není ani nutné, ale je třeba mít průmyslovou politiku a nástroje, jak ji prosazovat. Víme, že se časem zařadíme do Evropské unie, a už teď bychom měli mít jasno, jakou roli v ní chceme hrát. Věřím, že si nikdo nepřeje, abychom se do unie zařadili jako dodavatelé součástek.
JAN VRBA (65),
Polistopadový ministr průmyslu české vlády, nyní jednatel a podílník firmy PCTC Management, která v Česku zastupuje zájmy skandinávských fondů rizikového kapitálu. Ve funkci ministra (1990 až 1992) se mu přičítají zásluhy za dobře nastartovanou privatizaci podniků, jako jsou Škoda Auto, Barum Continental nebo Linde Technoplyn. Restrukturalizaci a teprve poté prodej do rukou silných zahraničních investorů prosazoval i v případě hutí, s touto koncepcí však neuspěl. Znovu se k ní vrátil v roce 1998, kdy jako externí poradce bývalého ministra financí Pavla Mertlíka vypracoval revitalizační plán pro záchranu problémových průmyslových kolosů. Ani ten však Zemanova vláda nakonec nevyužila. Jako poradce skandinávských fondů Procuritas již do Česka přivedl zahraniční kapitál pro Fezko Strakonice, novojičínský Tonak a firmu Bentex.
Vystudoval Vysokou školu strojní a textilní a do roku 1984, kdy se stal náměstkem ministra průmyslu, pracoval v liberecké Textilaně. Je ženatý, má jedno dítě a bydlí v pronajatém luxusním bytě v pražské čtvrti Hanspaulka.
