Dlouhodobě neřešená situace ve zdravotnictví si vyžádala další oběť v čele rezortu, který nejčastěji ze všech střídá šéfy. I když v tomto případě je výše obětiny poloviční. Nicméně, fakticky je ministr financí Bohuslav Sobotka již jubilejním desátým ministrem, respektive "dohlížitelem" nad zdravím českého národa.
Špidla se jako v mnoha jiných situacích nakonec zachoval jako chytrá horákyně. Časy, kdy Marie Součková patřila k jeho nejbližšímu fraucimoru, jsou již nenávratně pryč. Za to se ale neúprosně blíží vyhlášení doplňovacích voleb do Senátu v Brně. A tam právě severočeška Součková kandiduje za sociální demokracii. Vyhodit ji úplně, by znamenalo rovnou odepsat šanci na získání dalšího senátorského křesla pro nejsilnější vládní stranu. Myslí si však premiér, že voliči vezmou na milost kandidáta, kterého sice nesesadil formálně, ale fakticky ano? Přitom Sobotka mohl stejně tak vykonávat běžnou ministerskou agendu sám do doby, než by se za odvolanou šéfku našel nový adept. Ať již ale dopadne politická kariéra Součkové jakkoli, bylo by chybou všechny problémy českého zdravotnictví házet na hlavu pouze jí. Ostatně již zmíněný exodus ministrů, kteří si na něm vylámali zuby, to dosvědčuje. Jistě - současná ministryně rozhodně v celé plejádě nepatří k hvězdám. Její kroky, či spíše jakési nápady, jsou dílem šílené či kontraproduktivní, dílem, jako kupříkladu návrh na přímé platby, nerealizovatelné v její domovské straně. Ovšem na skutečnou a komplexní reformu zdravotnictví by bylo potřeba síly přímo kyklopské. Pokud se zdravotnictvím nedokázaly nic udělat jednobarevné či ideově blízké koaliční kabinety, těžko lze něco takového očekávat od současné různorodé koalice. Spíše se dá předpokládat, že reforma zdravotnictví nakonec skončí stejně tak jako reforma veřejných financí u některých dílčích opatření, na nichž se budou schopny všechny tři strany politicky shodnout. V každém případě by ovšem měla vláda, respektive zodpovědný vicepremiér, navrhnout první reformní kroky co nejdříve. I ve zdravotnictví totiž doutná onen požár, který již zasáhl důchodový systém, a tím je stárnutí populace. Pojištěnců bude ubývat a léčení seniorů je přitom nenákladnější složkou v poskytované péči. Příští rok bude ve zdravotnictví chybět šestnáct miliard a dluh se bude v případě neřešení situace v dalších letech ještě akumulovat. Stát má navíc již výrazně omezeny možností, jak zasáhnout, protož většina nemocnic, kudy protéká většina všech financí, již patří krajům. A jejich pravicová vedení rozhodně nemíní za socialistickou vládu tahat kaštany z ohně. Problémů, jak odborných tak politických, je tedy požehnaně. Novopečený šéf rezortu zatím překypuje sebevědomím. Není ale vyloučeno, že nakonec pohoří jako jiný „hasič“ na zdravotnictví, Jan Stráský.