Když v roce 1959 na Kubě zvítězila povstalecká armáda Fidela Castra, mnozí možná doufali, že po diktátoru Fulgenciovi Batistovi se „ostrov svobody konečně dočká občanských svobod a demokracie. A čeká již čtyřicátý třetí rok. V rukou komandanta Castra se soustředila totiž nejen moc výkonná, ale i moc soudní a parlamentní. V časech revolučních soudů například vyhrožoval soudcům, že pokud neodsoudí zrádce Húbera Matose, budou se sami muset zodpovídat, napadal obhájce za to, že obžalované obhajují. Pokud se Castrovi nelíbil rozsudek, například nad piloty Batis–tovy armády, prosadil opakování procesu.
V České republice se minulý týden opět rozhořel boj mezi soudci a minis–trem spravedlnosti Jaroslavem Burešem. Mužům a ženám v taláru vadí návrh nového zákona o soudech a soudcích, který ministr již prosadil ve vládě. V jednom paragrafu se totiž počítá s tím, že každý nový soudce okresního nebo krajského soudu bude po pěti letech praxe přezkoušen, namátkově mohou být přezkoušeni i jiní soudci, a pokud neuspějí, mohou o svůj talár přijít.
Soudci se brání, že jde o zásah do jejich nezávislosti. Politici by prý takto mohli pod pohrůžkou neúspěchu u přezkoušení tlačit na soudce, aby rozhodovali tak, jak se líbí ministrovi. Ministerstvo návrh obhajuje s tím, že odborná úroveň soudců není dobrá, a proto je třeba ji prověřovat, a tlačit tak na její zlepšování.
Principiálně mají být tři pilíře demokratické moci – zákonodárná, výkonná a soudní – na sobě nezávislé, prakticky ale musí vždy fungovat určitá míra jejich vzájemného provázání. Parlament například může vyslovit vládě nedůvěru, a tím ji odvolat. Ústavní soud může zrušit zákon schválený parlamentem jako ne–ústavní. A podobně. Je tedy zcela zřejmé, že k vzájemnému tření docházet musí.
Nezávislost soudce, kterou je třeba hájit, platí při jeho rozhodování v konkrétních kauzách. Ne v nárocích na jeho vzdělání. Navíc pokud soudce dlouhodobě rozhoduje špatně (například odvolací soud ruší většinu jeho verdiktů), nebo dlouhodobě vůbec nejedná v jemu přidělených kauzách, pak někdo musí jeho „nezávislou činnost prověřit. Spadá–li sem například pravomoc ministra prověřovat práci jednotlivých soudů a navrhovat kárná řízení se soudci či možnost přezkušovat odbornou způsobilost soudců, je otázka bez „správné odpovědi. Jde totiž o zcela jiný typ závislosti a ovlivňování než v nedemokratických režimech.
Soudce, který musí mít kuráž poslat do kriminálu i nebezpečné mafiány, musí mít stejně tak kuráž poslat do patřičných míst i politika, pokud by se jej snažil nepatřičně ovlivňovat a vyhrožoval mu tím, že neprojde u prověrky.
Je dobrým znamením, že tři pilíře moci se hádají a bojují proti sobě. Drží se tak vzájemně na uzdě. Nebezpečné by bylo, kdyby si navzájem notovaly a slily se v jednu mocenskou strukturu, jak je tomu třeba na Kubě.
