Za své chyby museli zatím zaplatit jen tři soudci. Stát z nich dohromady vymohl 58 213 korun a 60 haléřů
Lidé dělají chyby a týká se to i soudců a justičního personálu. Za jejich prohřešky odpovídá stát a poškozeným za ně musí každoročně vyplatit mnoho desítek milionů korun. Peníze sice může zpětně vymáhat po chybujících, to se však nenosí.
Ze statistik plyne, že o regresní náhradu požádalo ministerstvo spravedlnosti historicky (údaje existují od roku 2007) pouhých devět soudců. Jen tři z nich zaplatili nebo na nich stát peníze vymohl. A získal dohromady 58 213 korun a 60 haléřů. V jednom případě se „regres“ nezdařil, ve třech dalších ještě nepadlo pravomocné rozhodnutí a dva poslední případy jsou tak čerstvé, že zatím ani nedospěly k soudu.
Ke dvěma nejčerstvějším kauzám získal týdeník Euro texty kárných rozsudků, na základě kterých ministerstvo o „regres“ žádá.
Z obou plyne totéž: nešlo o žádná „strašlivá“ soudcovská provinění, ale o klasické nešťastné příběhy pomalých soudců/soudkyň, kteří nestíhají. Jenže i „obyčejné“ průtahy dokážou zničit život.
Nic než průtahy Dana Elblová z Okresního soudu v Ostravě (týdeník Euro její jméno vyvodil z anonymizovaného kárného rozsudku) je, co se týče regresních náhrad, naprostá rekordmanka – ministerstvo po ní požaduje 155 817 korun, zdaleka nejvíc ze všech devíti „postižených“ soudců.
Z kárného rozsudku plyne, že jde o velmi starý a odžitý (žádné další chyby se již podle všeho nedopustila) hřích. Civilní soudkyně Elblová, kterou do funkce v roce 1994 jmenoval Václav Havel, „napáchala“ v letech 1996 až 2000 celkem 13 různě dlouhých průtahů – nejkratší trval 13 měsíců, ten nejdelší 39 měsíců. Ministerstvo i šéf ostravského soudu chtěli, aby Elblová odešla z justice, což odůvodňovali množstvím průtahů a neschopností soudkyně „změnit styl práce“. Ovšem odvolací kárný senát Vrchního soudu v Olomouci vyslyšel obhajobu Elblové, že nestíhala, protože byla zavalena prací, a potrestal ji jen tříletým snížením platu.
Za který ze 13 různých průtahů nyní (vymáhání regresu po tak dlouhé době vypadá zvláštně, ale jeden z inkriminovaných případů měl ještě letos v únoru na stole Nejvyšší soud) ministerstvo regresní úhradu požaduje a jaký konkrétní lidský příběh se za tím skrývá, nelze zjistit. Elblová každopádně odmítla požadovaných 155 tisíc zaplatit, a ministerstvo na ni proto podalo žalobu. Sama Elblová nechtěla svůj případ coby neskončený jakkoli komentovat.
Druhou nešťastnicí je soudkyně Renata Vavřichová (věnuje se opatrovnické a občanskoprávní agendě; soudkyní je od roku 2004) z Obvodního soudu pro Prahu 9. Vavřichovou v prosinci 2012 Nejvyšší správní soud potrestal snížením platu o 15 procent na jeden rok za to, že v celkem 20 případech překročila třicetidenní lhůtu, kterou zákon ukládá soudci na vypracování rozhodnutí. Ani v tomto případě nešlo o maličkost – nejkratší průtah byl dvouměsíční, ten nejdelší trval tři čtvrtě roku.
Také v případě Vavřichové požadoval její šéf odvolání z funkce – protože za průtahy byla již jednou trestána. Ovšem i napodruhé byl kárný senát (od roku 2009 soudí soudce Nejvyšší správní soud, přičemž kárné senáty jsou půl na půl tvořeny soudci a ostatními právnickými profesemi) milosrdný, když zohlednil zdravotní obtíže Vavřichové a fakt, že se v práci zlepšila.
Jestli požadovanou částku – 9120 korun – uhradí dobrovolně, nebo dojde na vymáhání, není zatím jasné, protože ministerská žádost je stará zhruba měsíc. Sama Vavřichová na tuto otázku odpověď neposkytla s tím, že „nebude v této fázi reagovat“.
PROČ TO NEJDE?
Devět soudců a 58 tisíc vymožených korun je za sedm let hodně hubený výsledek. Ministerstvo spravedlnosti nicméně argumentuje tím, že v případě soudců existuje úzké hrdlo – požadovat regresní úhradu lze totiž po soudci jen tehdy, pokud jeho provinění uznal kárný senát (Nejvyšší správní soud shledal od roku 2009 kárné provinění v 73 případech) nebo za něj byl pravomocně odsouzen. „V řadě případů se ministerstvo spravedlnosti o závadách v činnosti soudce, které mohou být kárným proviněním, dozvídá až podáním žádosti o náhradu škody, respektive v době ukončení šetření o ní a proplacení odškodného. V té době však často (…) možná kárná odpovědnost soudce již podlehla prekluzi (k promlčení dojde za tři roky – pozn. red.),“ říká ministerský náměstek Petr Jäger.
Zdaleka však nejde jen o soudce, ale také o jiné profese. Ze statistik plyne, že v roce 2013 vzneslo ministerstvo 13 nároků na regresní úhradu a aktuálně takových případů řeší 27 – přitom platí, že 12 z nich se týká soudních úředníků, deset exekutorů, dva notářů, další dva výše zmíněných soudkyň a poslední policisty. Celkem chce ministerstvo 3,5 milionu korun.
To už vypadá lépe, jenže když tato čísla srovnáme s celkovým objemem peněz, které ministerstvo loni vyplatilo coby náhradu za škody způsobené při výkonu veřejné moci, je to zase zoufale málo. V roce 2013 plně či částečně vyhovělo 1878 žádostem o odškodnění a stálo ho to plných 181,6 milionu korun (nejčastěji šlo o průtahy a odškodňování neoprávněně stíhaných).
Ministerstvo se tím každopádně nijak nevymyká z praxe, která panuje v ostatních resortech, krajích či na magistrátech. Celková čísla neexistují. Pro ilustraci však poslouží starší minianalýza (provedlo ji občanské sdružení Oživení) 177 rozsudků a 77 pokut uložených antimonopolním úřadem. Úřady podle analýzy sáhly k vymáhání regresních úhrad jen ve zhruba pěti procentech případů.
Důvodů tohoto stavu je řada – od prosté úřednické solidarity až po fakt, že někdy nelze vinu jednotlivci připsat. V případě soudců jde typicky o průtahy na slabě obsazených soudech, v případě policistů a státních zástupců zase o případy (pokud by se tedy nejednalo o naprostý exces, či rovnou úmysl), kdy stíhaného člověka zprostí soud viny. Výši regresů navíc limituje zákoník práce, dle kterého lze za neúmyslnou chybu po zaměstnanci chtít maximálně čtyřapůlnásobek měsíčního platu.
CO S TÍM?
Pokud jde konkrétně o soudce, nemá ministerstvo v tuto chvíli jasno a jeho oficiální odpověď zní: „Odborná a politická diskuse dosud probíhá a nedošla k žádnému jednoznačnému závěru, bylo by proto nevhodné cokoli předjímat.“ Ještě nedávno (v době, kdy tam působila a stojaté vody čeřila Hana Marvanová) byl resort aktivnější a z jeho dílny vzešly minimálně dva „zlepšováky“. Tím prvním byl nápad, aby vymáhání některých regresů nebylo vázáno na kárná řízení, a tím druhým prodloužení dosud tříleté lhůty pro promlčení kárného provinění na pět roků.
První nápad byl vždy zcela neprůchodný, zato ten druhý skutečně ležel na stole a soudci proti němu vehementně protestovali – třeba tím, že kárné provinění odpovídá přestupku a ten se promlčí již za rok.
V obecné rovině by mohla změnu přinést již řadu let poslancem TOP 09 Stanislavem Polčákem marně prosazovaná novela, která by úřadům přikázala, aby regres po chybujících úřednících vymáhat musely, nikoli jen mohly. Za vytrvalým odmítáním své novely vidí Polčák spiknutí a říká: „Politikům došlo, že potřebují úředníky na drátkách, pokud by se úředníci opravdu báli, nedělali by to, co po nich chtějí.“ l
Úřady sáhly k vymáhání regresních úhrad jen ve zlomku případů. Důvodů tohoto stavu je řada – od prosté úřednické solidarity až po fakt, že někdy nelze vinu jednotlivci připsat. 9 Po celkem devíti soudcích chtělo ministerstvo spravedlnosti od roku 2007 regresní náhradu. Na třech ji vymohlo.
181,6 mil. Kč Jen v roce 2013 ministerstvo spravedlnosti odškodnilo 1878 žadatelů, což ho stálo 181,6 milionu korun.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz