Náhrada škody se v rámci trestního řízení stává v lepším případě maratonem Slovo škoda se teď na mnoha místech vyslovuje asi ve všech pádech. A v některých případech se bude používat i u soudů, které budou rozhodovat o náhradě. Jednou ze zásad občanského práva je zásada priority prevence.
Náhrada škody se v rámci trestního řízení stává v lepším případě maratonem
Slovo škoda se teď na mnoha místech vyslovuje asi ve všech pádech. A v některých případech se bude používat i u soudů, které budou rozhodovat o náhradě.
Jednou ze zásad občanského práva je zásada priority prevence. Vyjadřuje povinnost každého účastníka občanskoprávních vztahů počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Práva a povinnosti ohroženého
V občanskoprávních vztazích je podle uvedené zásady prevence vytvořená i soustava odpovědnosti, která zahrnuje: odpovědnost za škodu (§ 420 až 450), odpovědnost za bezdůvodné obohacení (§ 451 až 459), odpovědnost za vady (§ 494 až 510), odpovědnost za prodlení (§ 517 až 523). Kromě prevence stanoví občanský zákoník práva a povinnosti také tomu, komu škoda bezprostředně hrozí, tedy ohroženému. Jeho právní povinností je (na základě § 417 až 419) zakročit k odvrácení hrozící škody přiměřeným způsobem. Musí zvolit takový způsob, který bude přiměřený okolnostem v daném místě a čase. Při zásahu v krajní nouzi musí jít o škodu vzniklou v příčinné souvislosti s odvracením nebezpečí, které hrozilo přímo (bezprostředně, aktuálně) a nezpůsobil ho sám zasahující. Dalšími podmínkami pro vyvinění se z odpovědnosti je to, že nebezpečí nebylo možné za daných okolností odvrátit jinak a že následek způsobený zásahem k odvrácení nebezpečí byl přiměřený - byl méně závažný než ten, který hrozil. V případě, že zasahující nesplní uvedené podmínky, může být za způsobenou škodu odpovědný. Vzhledem k okolnostem mohou nastat důvody pro snížení náhrady škody podle § 450 občanského zákoníku.
Poškozený očekává rychlé potrestání pachatele
Poškozeného trestným činem zajímá, jak a kdo se v soustavě orgánů činných v trestním řízení postará o to, aby pachatel byl náležitě a spravedlivě potrestán a kdy nahradí způsobenou škodu. Tu v mnoha případech, i tam, kde nejde přímo o majetkové újmy, považují poškození trestným činem za nejcitlivější zásah do svých práv. Občané mají chráněné zájmy jinak strukturované než před lety stanovil zákonodárce. Právě zde možná pramení nedůvěra v uplatňování spravedlnosti. Naše trestní právo totiž obecně chrání zájmy, které jsou stanoveny jako důležité a jsou vlastně vyjádřeny v názvech hlav, oddílů a konkrétních ustanoveních trestního zákona. Jsou tak stanovené v podstatě od roku 1961 a vycházejí přece jen, i přes velký počet různě výrazných novelizací, z jiných společenských poměrů se vším všudy. Včetně soustavy a stylu práce vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců. Nově zavedené tzv. zkrácené řízení umožňuje rychlejší potrestání pachatelů trestné činnosti, třeba dopadených i v souvislosti s rabováním při povodních, ale v odborných kruzích panuje názor, že takhle rychle mohly pracovat orgány činné v trestním řízení už dávno před novelou. Přestože je poškozený trestnou činností velmi důležitou osobou jak pro samotné trestní řízení, tak i pro orgány činné v trestním řízení, dostává se někdy do zvláštního postavení. Nejenže se s ním nezachází jako s korunním svědkem, ale někdy je považován za zdržovatele a otravovatele. Postavení poškozeného stanoví § 43 trestního řádu a dává mu právo
- činit návrhy na doplnění dokazování,
- nahlížet do spisů,
- zúčastnit se hlavního líčení,
- veřejného zasedání konaného o odvolání a
- před skončením řízení se k věci vyjádřit.
V praxi není uplatnění deklarovaných práv zrovna jednoduché a občas se jich poškozený musí opravdu kvalifikovaně domáhat. Široce definované postavení poškozeného se tak v průběhu trestního řízení poněkud zasouvá za postavení svědka, který má mimo jiné ze zákona povinnost vypovídat a je nad ním dokonce hrozba sankcí, jestliže povinnost (mimo stanovené důvody) nesplní. Za poškozeného se v trestním řízení nepovažuje ten, kdo se sice cítí morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Soud rozhoduje o návrhu na náhradu škody v rámci tzv. adhezního řízení, které probíhá souběžně s trestním řízením v konkrétní věci. Obviněný z trestného činu je vlastně v občanskoprávním postavení jako odpůrce poškozeného. Ne vždy ale soud rozhodne o tom, že obžalovaný, resp. odsouzený je povinen škodu nahradit. Často se poškozený odkazuje na občanskoprávní spor, a to i v případech, kde je návrh bezvýhradně a správně učiněn. Soudy se někdy účelově brání tím, že by rozhodování o náhradě škody řízení zdržovalo, a jdou tak nad rámec, který stanoví § 44, odst. 2 tr. řádu. Právě toto ustanovení má od roku 2001 nové, do jisté míry kompromisní znění mezi potřebami trestního řízení a oprávněným zájmem poškozeného na náhradu škody. Jde zejména o případy, kde je poškozených v jedné projednávané věci velký počet. Soud v odsuzujícím rozsudku za trestný čin, kterým byla spáchána majetková škoda, uloží při splnění podmínek pro uplatnění škody její náhradu. Nesmí tomu bránit zákonná překážka, výše škody musí být součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku a škoda dosud nebyla uhrazena. Výrok soudu musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu je přisouzen. V odůvodněných případech může soud vyslovit rozhodnutí, že závazek má být splněn ve splátkách. Jejich výši, četnost a další podmínky musí soud rovněž určit. V případě, že odsouzený neplní své povinnosti, nezbývá než znovu kontaktovat soud a svá práva znovu hájit.
Způsob a rozsah náhrady škody
Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Škoda se hradí v penězích; požádá-li však poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. Byla-li škoda způsobena úmyslným trestným činem, z něhož měl pachatel majetkový prospěch, může soud rozhodnout, že je možno právo na náhradu škody uspokojit z věcí, které z majetkového prospěchu nabyl, a to i tehdy, jestliže jinak podle ustanovení občanského soudního řádu výkonu rozhodnutí nepodléhají. Dokud není právo na náhradu škody uspokojeno, nesmí dlužník s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat. Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození. Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.
§§ 442 až 445 občanského zákoníku
Právo na náhradu škody
Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206, odst. 2 tr. řádu). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Poškozený se může rovněž výslovným prohlášením sděleným orgánu činnému v trestním řízení vzdát procesních práv, které mu zákon jako poškozenému přiznává.
§ 43, odst. 3 a 4 trestního řádu, v pl
atném znění
Snížení náhrady
Z důvodu zvláštního zřetele soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobám a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. § 450 občanského zákoníku
