Vymahatelnost zákonů v Česku odpovídá geografické poloze země, tvrdí zkušený advokát
EURO: Na špatnou vymahatelnost práva si v Česku stěžuje kde kdo. Je to opravdu tak zlé? SMUTNÝ: Ano i ne. Záleží na tom, co od práva očekáváte. Ukazuje se, že když nepracují dostatečně státní instituce, lidé se začínají více spoléhat na právo. To pak vlastně funguje jako anonymní systém, který má zachránit společenský řád vztahů, a jsou to soudy, které mají poslední slovo, místo mnohdy dostačující obecné společenské morálky. Tím se pořád ještě řadíme mezi demokracie ve stavu výstavby. Ukazuje se, že občanská společnost u nás nefunguje optimálně.
EURO: Například Kosovo má asi taky dobré zákony, přesto ale u nás je daleko vyšší pravděpodobnost dobrání se spravedlnosti. Lze zde identifikovat vliv vyspělejší občanské společnosti? SMUTNÝ: Přesně, jsme zajisté dál než Kosovo, jsme na tom trošku jako třeba Německo se zákony, ovšem jejich vymahatelnost taková není. Náš právní rámec je standardní čili právo netvoří brzdu ani vývoje společnosti, ani spravedlnosti. Tou brzdou je slabý stát, slabá vymahatelnost a slabá aplikace práva. Lze naprosto zřetelně vidět, že jak se postupně objevují různé kauzy, všechny mají tento společný jmenovatel. V té „pěně dní“, kdy média a společnost řeší tu a jinou aféru, se pořád říká, že by se to nebo ono mělo nově zákonně řešit nebo upravit. To je nesmysl. Zákon poskytuje dostatek možností, ale mnohdy se společnost není schopná sama chovat v souladu s právem. Často je to otázka norem chování, které zkrátka nejsou postižitelné. Vezměte nejmenovaného politika, který má milionový majetek na účtech a bere sociální dávky na děti. To samozřejmě není nic právně závadného, je dokonce komické, že to vyšetřovala policie, která samozřejmě nic závadného neobjevila, protože když jste v sociální tísni, tak vám nikdo nepočítá majetek. Sociální tíseň je u nás upravená vzhledem k příjmům. Tak vznikají absurdní situace, jako když někdo vlastní zámek plný obrazů a cenného nábytku a současně je sociálně potřebný, protože ten majetek mu negeneruje příjem. Je to typické zneužití systému, ale není to nelegální.
EURO: Jenže řešit vyšetřováním a soudy kauzy, v nichž jde především o morálku, je v Česku běžné. Vezměme za příklad ty nejkřiklavější, tedy různé urážky mezi poslanci a podobně. Je to standardní jev? SMUTNÝ: Právo je systém norem, které zachycují nějaký hrubý nebo obecný společenský zájem. Ten musí být vyjádřený v každodenní praxi státních orgánů a v chování občanů. Právo nastupuje, nebo by alespoň mělo nastupovat, až v situacích sporných. U nás jsou bohužel právo, a tudíž následně i soudy nuceny zasahovat v daleko širším a daleko extenzivnějším stupni. Až to vypadá, jako by soudy a soudci měli společnosti určovat morálku, a to justice prostě neumí a nemůže umět. Různá očekávání, že soud definitivně něco vyřeší, jsou mylná. Jenže tím vzniká obrovská zátěž. Pod strašným tlakem je trvale typicky Ústavní soud, protože je po něm neustále vyžadováno, aby vyjadřoval nejen k ústavnosti, ale současně také k průchodnosti nebo politické způsobilosti té či oné normy. V tomto ohledu je nutné říci, že soudy dělají, co mohou. Jsou přetížené nejen z hlediska kvantity, ale i z hlediska kvality. Soudci samotní právem poukazují na to, že jsou po nich vyžadována rozhodnutí, která měla být učiněna někým jiným jindy a jinak. Za příklad mohu uvézt zásadní ingerenci Václava Klause do případu děvčete, zavřeného do psychiatrické léčebny, protože rodiče se nemohou dohodnout na vzájemném režimu péče. Prezident Klaus, velmi správně upozornil na to, že stát nemůže řešit určité věci za rodinu. Žijeme bohužel ve vleklé krizi společenské morálky a chování lidí, kde se většina jinak snadno řešitelných problémů odsouvá až na to řešení právní. Z tohoto hlediska je vidět, že naše společnost je stále ještě nedospělá a z tohoto hlediska je také třeba posuzovat různé kauzy.
EURO: Naše politická reprezentace ale pro zlepšení tohoto stavu moc nedělá. Vezměme za příklad opět Václava Klause, který v kauze plzeňského pochodu anticipoval justici. Můžeme prezidentovi rozumět, že chtěl tímto gestem vyjádřit postoj většiny společnosti, nikoliv nedůvěru soudům, jenže u českých prezidentů je tento jev poměrně obvyklý. Na druhé straně jsou tu případy, kdy se právo aplikuje velmi syrovým, doslovným výkladem. Hledáme střední cestu? SMUTNÝ: Právo jako takové nemůže úplně řešit život společnosti nebo třeba rodiny, upravuje pouze povinné penzum vztahů. Zde jsou dva významné aspekty. Zákon o shromažďování je v Česku, asi správně, značně liberální. Zažili jsme všichni odporné zneužití tohoto práva, a jsme tedy logicky poměrně citliví na formální omezení, například zamítavá stanoviska městské památkové péče a jiné, v minulosti často používané finty. Poučili jsme se a udělali shromažďovací zákon velice liberálním. Ten však kvůli tomu neumí postihnout a detailně vyřešit fakt, že osoby, které různými způsoby dávají najevo například agresivní rasistické postoje by se neměli v dané datum shromažďovat kolem synagogy. Je zde ale jiný, který to dokáže, a sice zákon zakazující určitá hnutí na základě jejich ideologie. Říkám sice - nenechme právo řešit věci, které by společnost měla řešit sama a nepřetěžujme soudy v očekávání spásy v situaci, kdy společnost sama selhává, avšak v tomhle ohledu musejí soudy svou práci zlepšit.
EURO: Jakým způsobem? SMUTNÝ: Náš soudní systém má velice silnou právní tradici sahající až do Rakouska-Uherska. Z něj pochází jeho autoritativnost a hlavní atribut – pozitivní právní myšlení, mimochodem silně zneužité komunisty. To znamená, že co v zákoně není, nesmíte rozhodnout. Nesmíte si dokonce ani myslet, když to není v paragrafech, soudce to neodsoudí. To, co já chci po soudní praxi, a také to, co sama soudní praxe sama někdy dělá, i když někdy pod tlakem a pouze někdy z vlastního rozhodnutí, je to, aby se soudci osmělili, změnili a začali volně a nezávisle hodnotit důkazy a právní skutečnosti. Tedy když soudce uvidí, že osoby nějak učesané a nějak oblečené, které mají program odporující jinému zákonu, se chystají sejít v židovské čtvrti na velmi konkrétní datum, je schopen tato fakta analyzovat, kompilovat a říct: mě nezajímá, že jde o na první pohled soubor nevinných skutečností, já to vykládám takto a zakazuji tento pochod. To se stalo v druhé repríze plzeňské kauzy. Soud k tomu nejdřív přistoupil přesně po Rakousku a naprosto nebyl schopen rozhodnout. Až pod strašným tlakem veřejnosti i politické reprezentace, kdy se lidé málem chystali v bojůvkách jít do ulic, až pod tímto strašným tlakem soud najednou dospěl k novému hodnocení a aplikoval obě normy najednou, tedy normu o zákazu projevu rasismu s normou upravující právo shromažďovací. To je případ Plzně. Vezmeme-li jiný příklad nepřijatelného právního formalismu, můžeme ukázat na případ Čepro. Po formální stránce šlo o běžné zkrácené řízení. S jedním drobným háčkem - podivností. A sice, že soudce vůbec nepřimělo k údivu, že Čepro se vůbec nedostavilo k soudnímu jednání, protože se kvůli organizované krádeži soudních obsílek v podatelně o soudu vůbec nedozvědělo… Věc se dostala až k Ústavnímu soudu, kde soudci konečně řekli, že pokud někdo nepřijde k soudu kvůli sporu o dvě a půl miliardy korun, nemělo by se rozhodovat v jeho nepřítomnosti. Zajisté stálo alespoň za pokus zvednout telefon, utratit korunu sedmdesát, a zeptat se generálního ředitele, proč se zástupci firmy neobtěžují dorazit k jednání. Shrnu-li to, jde tedy o to, aby naši soudci byli schopni volně hodnotit a rozhodovat v souladu s kontextem kauz.
EURO: Vymahatelnosti práva rozhodně nepomáhá tradiční „meziinstanční pingpong“. Když ale tak často výrok A popírá výrok B, neměl by nést autor toho vadného výroku nějakou zodpovědnost za svou práci? SMUTNÝ: To je naprosto zásadní otázka, kterou bych od laika ani nečekal. Problém rušení případů a vracení k nižší instanci je u nás rozšířený, určitě se proti tomu bojuje, nejvyšší soud neustále říká, že by se to dělat nemělo… a stejně se to pořád děje. Neexistuje žádný postih, nic, co by tento škodlivý jev nějak upravovalo kvůli ústavní nezávislosti soudní moci. Je to podle mého názoru formálně a nesprávně aplikované stejně jako u imunity poslanců. Ústavní nezávislost soudců má smysl, to říkám s důrazem, ale pouze nějakým způsobem rozumně aplikovaná. V tomto případě by soudci, jejichž rozhodnutí jsou tímto způsobem častěji napadána, měli mít nějaký problém. Často to totiž vede k naprosto dramatickým konsekvencím. Zažil jsem případ, kdy rozhodl soud první instance, potom vrchní soud rozsudek potvrdil a nejvyšší soud to celé zrušil pro údajně závažné vady v obou řízeních. Nejvyšší soud vůbec nerozhodoval o meritu věci. Vzal judikaturu a vzal to lidově řečeno od podlahy a doslovně. Toto rozhodnutí mělo naprosto devastující materiální, finanční i osobní důsledky. Byla zrušena všechna předchozí rozhodnutí včetně obsahových prvků, jako byly prohlášení konkurzu, provedení exekucí, byly masivně poškozeny strany sporu, věřitelé, zkrátka vzalo za své všechno to, k čemu má soud přihlížet a brát v potaz, když váží možné důsledky. Nejvyšší soud zvolil formální dokonalost, pokud to zjednoduším, namísto slova jestliže požadoval slovo pakliže. V takovém případě už se těžko člověk brání podezření o nějakém subjektivním rozhodování.
EURO: Existuje nějaký obecný pohled na to, jak se z problému přehazování odpovědnosti vymanit? SMUTNÝ: Obecně vzato není dobře nastavený rámec práva, který vytváří podmínky pro neúměrnou oscilaci názorů jednotlivých instancí. Ze zákona se připouští, že práce nějaké instance je úplně nekvalitní. Jak víte, že ta nekvalitní není právě ta vyšší? Jen vzájemná nadřazenost určuje výslednou pravdu. Na nižší instanci může sedět mladý soudce, odvážný, který právo cítí, kdežto o instanci výše sedí soudce, který se drží doslovného znění, drží se toho pozitivního, dnes již překonaného tereziánského osvícenského modelu, a zruší ten správný rozsudek. Systém odvolacího řízení je u nás hypertrofovaný, nadměrně významný. Dnes běžný odvolací pingpong by měl být v budoucnu naprosto výjimečný. V současné chvíli je celý ten systém paušálně zpochybnitelný. Když soudní řízení je po třeba patnácti letech znovu na svém začátku, jde fakticky o systémové odepření spravedlnosti. Je to neústavní a nemorální. Odpovědnost soudce za rozsudky je nutná. Teze typu já si tu libovolně a jednoduše rozhodnu a vy nahoře si to pak přepište podle svého, mám přece fixní plat a jsem nesesaditelný, tak co – to je přece strašně špinavé. Problém je také u Nejvyššího soudu, který už několik let řeší své vlastní potíže a nefunguje tak jak by měl. Řešením je odpovědnost za rozhodnutí a zpřesnění definice nezávislosti soudce. Ta současná je totiž více než co jiného přestřelená reakce na dobu totality, kdy straničtí sekretáři telefonovali a „radili“, jak soudit. Stávalo se to sice jen v „zajímavých“ případech, ale dnes je to podobné. Korupce zasahuje také jen ty zajímavé případy. Jsou situace velice specifické, v nichž v každém státě na světě je soud vystaven naprosto mimořádnému tlaku, který umí jistě vyřešit možná jeden soudce ze sta a u ostatních se neví. Jestli volá KSČ, nebo mafie, je jedno, výsledek je stejný. Zopakuji, pomůže odpovědnost za rozhodnutí a zpřesnění definice nezávislosti soudce.
EURO: Srovnáte-li Českou republiku a řekněme západ Evropy, kam byste naši zemi zařadil? SMUTNÝ: Jsme zemí mezi Východem a Západem. Tím chci říci, že máme sklony k perfekcionismu kompenzované určitou tolerancí k nepořádkům. Odvážně bych zde chtěl tvrdit, že to není až tak špatný mix. V některých zemích Západu se zejména v 19. století vyvinuly justiční systémy, které mají výrazné odstrašující rysy. Například v trestním řízení ve Francii, kde důkazy posuzuje pouze soud první instance. Ten soudce je váš pán, velmi konkrétní osoba, která vás může nenávidět, je to v konkrétním i malém městě, kde se všichni znají, v podstatě stačí jen, když se špatně vyspí. Vynese rozsudek a všechny vyšší instance až po kasační soud v Paříži mohou hodnotit pouze formální stránku věci. Je to brutální systém krutých administrativ, který umožňuje vznik ohromných justičních omylů. V tomto srovnání bych náš systém, jehož pomalost a neefektivnost nás často uráží, zase v tak špatném světle neviděl.
BOX JUDr. Pavel Smutný (48) je společníkem advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný a spol. Jako advokát se specializuje na obchodní právo a mezinárodní investiční vztahy. Vedle své advokátské činnosti je Smutný činný i veřejně, a to na evropské úrovni. Účastní se debaty kladoucí si za cíl kultivaci českého právního prostředí a zároveň se aktivně angažuje ve snahách o zachování evropského hmotného i nehmotného kulturního dědictví. Pavel Smutný je kromě jiného prezidentem Kruhu přátel Opery Národního divadla, členem World Monuments Fund a několika mezinárodních obchodních komor a též členem správní rady evropské asociace FEDORA. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, mluví anglicky, francouzsky, rusky a německy.
