Jaroslava Řezáče vyhodila Správa veřejného majetku města Brna v červnu 1992 z práce. Byla to nespravedlnost, a tak podal žalobu. Jenže trvalo plných 16 let, než se soudy shodly na tom, že vyhazov byl skutečně neoprávněný, a dalších skoro devět let se hádaly o to, kolik by měl za ušlou mzdu dostat. Banální spor, se kterým si české soudy čtvrtstoletí nevěděly rady, skončil až minulý týden, když se obě strany dohodly na smíru.
Řezáčův advokát Zdeněk Doležal mluví rozvážně, hezky spisovně a jaksi postaru. Ostatně sám říká, že během sporu stihl zestárnout: „Kdyby to ještě mělo trvat dalších pět let, musel bych hledat nástupce, protože bych překročil osmdesátku.“
Slova jako spravedlnost, vítězství či zadostiučinění po čtvrtstoletí ztrácejí smysl, ale aspoň to už všechno skončilo. Dědicové někdejší vysočanské továrny M. Wilhelm a synové takové štěstí nemají. Restituční spor o jednu budovu z areálu fabriky začal už v březnu 1992 a definitivně ho rozhodl až Ústavní soud v roce 2011. Dům a pozemek už sice dědicové po právu dostali, jenže stále se hraje o náklady řízení, což vzhledem k počtu instancí, které spor za tu dobu obešel, není žádná maličkost: jde zhruba o deset milionů korun. A spor o náklady vrátil právě před třemi týdny Městský soud v Praze na samý začátek.
Jinak řečeno, vypadá to na dalších pěkných pár let souzení. Nejsmutnější ze všeho je podle advokáta Lukáše Damce fakt, že z lidí, kteří před čtvrtstoletím o vydání dotyčné budovy požádali soud, se dnešního dne až na jednoho nikdo nedožil.
Dva výtečníci
Podobných případů má Česká republika mnohem víc. Advokát David Záhumenský oslovil všechny soudy s otázkou, kolik evidují věcí, které se táhnou více než 20 let, a výsledek, který zveřejnil na svém webu Mapa průtahů, zní: 596.
Typově jde o nejrůznější záležitosti – spor o majetek po rozvodu, rozepři majitele domu s nájemníky, obchodní spory, další restituční případy… Největšími hříšníky jsou pochopitelně ty největší – tedy většinou krajské – soudy. Mezi nimi ovšem vyčnívají dva „výtečníci“: Krajský soud v Brně s 216 a Krajský soud v Ostravě se 155 sáhodlouhými řízeními – přičemž v jejich případě už nejde o velikost, ale o skutečnou a nefalšovanou pomalost.
Přesnou statistiku, proč se některá řízení tak táhnou, Záhumenský vcelku pochopitelně nemá (podrobné prostudování 600 soudních spisů přece jen zabere hodně času), příčiny lze proto jen odhadovat. Poměrně často za extrémní průtahy může přerušení soudního jednání kvůli konkurznímu či dědickému řízení. „Jde třeba o nekonečné konkurzy, ve kterých dochází k opakovaným výměnám konkurzních správců, a vcelku jednoduché věci pak stojí, protože se čeká na výsledek konkurzního řízení,“ říká Záhumenský.
Tady vinu za průtahy do značné míry nenese vlastní justice (stejně jako tehdy, když řízení protahuje „sudič-kverulant“), ovšem druhou velkou skupinu tvoří podle Záhumenského případy, kdy za extrémní průtahy může nepředvídatelnost soudních rozhodnutí a přehazování si kauz jednotlivými soudními instancemi.
Náklady: čtvrt milionu
Zmíněný případ Jaroslava Řezáče je v tomto ohledu příznačný. Jde o jednoduchou věc, ani jedna strana sporu v něm nezdržovala a za délku řízení může jen a pouze soudcovská neschopnost. Správa veřejného majetku města Brna (v průběhu sporu se přejmenovala na Technické sítě Brno) propustila roku 1992 Řezáče, který měl na starost kontrolu věcné správnosti faktur, za to, že se zároveň stal společníkem firmy Elektrotec, která s Brnem obchodovala. Z hlediska zákoníku práce to nebyl problém (zaměstnavatel navíc o Řezáčově angažmá věděl dávno před jeho propuštěním), přesto Městský soud v Brně žalobu proti propuštění z práce zamítl.
Čtěte další články autora:
Vietnamce tu nechceme aneb Imigrační systém počesku
Rychlostudenti z Pzně aneb Kdo se směje naposled
Jak se trestaly urážky prezidenta za první republiky?
A pak to začalo. Soudy se nemohly shodnout – městský soud vydal celkem tři rozsudky, krajský také a Nejvyšší dva, než se konečně roku 2008 ukázalo, že propuštění bylo nezákonné. Vypadalo to, že vše skončilo, jenže soudy začaly sáhodlouze řešit, kolik mají Technické sítě Brno Řezáčovi zaplatit. Věc si opět přehazovaly a v listopadu 2014 padl po více než 22 letech verdikt, který Řezáčovi přiznal 49 tisíc korun a zároveň mu nařídil, aby za nezaviněné soudní martyrium zaplatil protistraně a státu skoro čtvrt milionu na nákladech. Pak se ale věci potřetí zmocnil Nejvyšší soud a naštěstí rozhodl ve prospěch Řezáče tak jednoznačně a důkladně, že už vlastně nebylo co řešit.
Šesté kolo sporu mělo před Městským soudem v Brně začít minulou středu. Řezáč a jeho bývalý zaměstnavatel se však raději dohodli, po skoro 25 letech uzavřeli smír a soud ho jen schválil. „Proběhlo to zdárně a za necelou půlhodinku jsme již od soudu ujížděli pryč,“ říká advokát Doležal.
Ani jedna strana nebude nyní po té druhé požadovat (řádně vysoké) náklady řízení a po konečném vyčíslení by měl Řezáč získat více než tři čtvrtě milionu korun.
Hlavní viník je podle Doležala jasný – Městský soud v Brně, který žalobu neustále a z různých důvodů zamítal a „prodloužil spor nejméně o deset let“.
Od náletu do rozsudku
Firma M. Wilhelm vznikla v pražských Vysočanech roku 1911. Vyráběla pletivo a jiné drátěné výrobky. „Sítař na kuchyňská a velká hospodářská síta se přijme. Jen dobrý čistě prac. dělník za dobrý plat. M. Wilhelm a synové,“ inzerovala společnost o dva roky později v Národních listech. V březnu 1945 zasáhl část areálu továrny velký americký nálet na Prahu a nejhůře poškozený dům se majitelé rozhodli vystavět znovu. Vyřídili stavební povolení a sehnali prostředky, ovšem stavět se začalo až v listopadu 1948, když už komunisté firmu znárodnili.
Po listopadu 1989 se právě o tuto zbouranou a znovupostavenou budovu rozhořel spor mezi rodinou majitele a společnostmi ČKD Praha Holding a Bayton Alfa. Do detailů nemá smysl zacházet. I tady si nijak extrémně složitý spor soudy mezi sebou léta přehazovaly – a snad ještě zběsileji než v předešlém případě. Budovu už dědicové mají, konec sporu o mnohamilionové náklady řízení je v nedohlednu.
Jako po drátkách
Statistiky ministerstva spravedlnosti jsou k českým soudům shovívavé a velmi slušně dopadají už řadu let i v evropském srovnání. Z loňské zprávy Evropské komise pro efektivitu justice (CEPEJ) plyne, že české soudy jsou schopné vyřídit běžný civilní či obchodní spor za 163 dní, což vůbec není špatné. Jen pro srovnání: z 38 zemí, které poskytly data, se Česko umístilo na 16. místě a nechalo za sebou řadu zavedených západních justičních systémů (viz graf).
Výkonná česká justice:
K tomu dvě poznámky. Zaprvé i sami soudci připouštějí (například soudce Nejvyššího správního soudu a člen několika mezinárodních soudcovských organizací Jan Vyklický), že naše postavení opticky vylepšuje zahrnutí hromadných sporů do statistik – typicky jde o platební rozkazy.
A zadruhé sítem bohužel propadají mimořádně dlouho běžící případy, které české ministerstvo spravedlnosti ani Evropská komise pro efektivitu justice nesledují. Lehce se tak může stát, že během potýkání se s jinak výkonnou českou justicí někdo zestárne.
