Soukromoprávní vztahy čeká v Česku revoluce

Když víme, jak se dají věci zlepšit, pak bychom se měli pokusit to udělat – a ne jen kritizovat.

S těmito slovy nastupuje do funkce prezidenta Soudcovské unie Tomáš Lichovník. Hlavním nedostatkem české justice je podle něj ohrožení její nezávislosti.

Od listopadu jste novým prezidentem Soudcovské unie. Ve funkci jste vystřídal Jaromíra Jirsu, který stál v jejím čele šest let. Co vás přivedlo k rozhodnutí kandidovat na tento post? Chystáte se něco dělat jinak než on?

Tři roky jsem byl ve funkci viceprezidenta a mohu říct, že s Jaromírem Jirsou si jsme názorově blízcí. Myslím, že máme zhruba stejné ideály i cíle. Budu se snažit pokračovat v jím započaté cestě. Když víme, jak se dají věci zlepšit, pak bychom se měli pokusit to udělat – a ne jen kritizovat.

Byl jste zvolen v čase finanční krize. Myslíte, že její dopady zaznamenají i soudy?

Spousta lidí, a samozřejmě i společností, nebude v důsledku krize schopna plnit své závazky. Lze předpokládat, že narostou počty žalob o zaplacení i návrhů na zahájení insolvenčních řízení. Když hospodářství šlape dobře, sporů je méně – a teď jich bude víc.

Soudcovská unie poukazuje na ohrožení nezávislosti české justice. Vy jste se stal jejím prezidentem krátce poté, co v účinnost vstoupila poslední novela zákona o soudech a soudcích. Ta situaci podstatně změnila.

Novela časově omezila funkční období předsedů a místopředsedů soudů. Po jeho uplynutí se může stávající funkcionář ucházet o nové jmenování. O tom rozhoduje ministr spravedlnosti, případně prezident republiky. Takový systém zvětšuje nebezpečí nátlaku na soudní funkcionáře. Představte si situaci předsedy soudu. Dobíhá mu funkční období a chce být jmenován znovu. Tím pádem by měl být loajální k tomu, kdo ho může znovu jmenovat.

Podmínky stanovené naším právním řádem pro výkon soudní moci ale Soudcovská unie kritizuje dlouhodobě – proč?

Ústava dělí státní moc na tři složky – moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. První dvě mají nejvyšší orgány – vládu, parlament, prezidenta. Soudní moc ale podobný orgán nemá, což v důsledku vede k tomu, že ji prakticky vede ministerstvo spravedlnosti.

Právě ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil ovšem tvrdí, že tento problém je jen akademického charakteru a jeho dopad do praxe je nulový. Vy sám jste se s jeho projevem v praxi setkal?

Předsedou soudu jsem 14 let a za celou tu dobu jsem se nesetkal s jakýmkoliv nátlakem. Jenže současná podoba našich zákonů ten nátlak umožňuje. To je špatně. Zákony by měly být nastaveny tak, aby možný nátlak vyloučily.

Které důvody mohou vést představitele výkonné moci k tomu, aby ovlivňovali rozhodovací činnost soudů?

Ministerstvo se soudí zcela běžně. Stát je účastníkem v podstatě každého trestního řízení. Nejen proto, ale i z nejrůznějších dalších důvodů mohou mít představitelé exekutivy zájem na tom, jak určitá věc dopadne.

Jak může být tento problém vyřešen?

Jinde v Evropě fungují nejvyšší soudní rady či soudcovské rady. Tyto orgány stojí v čele soudní moci například v Holandsku či ve Francii, ale třeba i v Polsku a na Slovensku. Doufáme, že se takového orgánu jednou dočkáme i v Česku.

Jaké pravomoci by měla česká soudcovská rada mít?

V prvé řadě by měla řešit personální otázky. Pravomoc navrhovat soudní funkcionáře i samotné soudce by neměla náležet vládě, ale právě radě.

Vedle toho by měla být radě svěřena i působnost ve finanční oblasti, protože, marná sláva, kdo má peníze, ten rozhoduje. Zůstane-li finanční pravomoc ministerstvu, pak mu zůstane i možnost ovlivňovat výkon soudní moci.

Zatímco ministr Pospíšil soudcovskou radu mezi své priority rozhodně neřadí, stínová ministryně ČSSD Marie Benešová ji naopak považuje za jeden ze základních předpokladů dobře fungujícího soudnictví. Viděla by ji Soudcovská unie v čele ministerstva raději?

Mohu říct jen to, že budeme rádi, když s námi bude ministr na projektu soudcovské rady spolupracovat – ať to bude, kdo to bude.

SPRÁVNĚ DĚRAVÉ SÍTO?

Jak hodnotíte současný systém výběru soudců? Domníváte se, že kontrolní mechanizmy jsou nastaveny vhodně?

Oni se na mě budou asi psychologové zlobit, ale já moc nevěřím psychotestům. Při své práci jsem se již setkal s lidmi, kteří těmi testy prošli a pak se ukázalo, že u soudu vůbec nemají co dělat. Naopak znám advokáty, kteří se snažili dostat do justice a neprošli. Přitom to jsou nejen výborní právníci, ale domnívám se, že by z nich byli i výborní soudci.

Napadá vás lepší způsob, jak soudce vybírat?

Myslím si, že soudci by se měli stávat až lidé, kteří v praxi ukážou, že pro to mají předpoklady. V řadě zemí světa to tak funguje. Teprve až někdo ukáže, že je opravdu dobrý, může se stát soudcem. Pak už není psychotestů třeba. Podívám se na práci toho člověka, na to, co je za ním – a to vypovídá mnohem víc. Jenže nejsem idealista, a tak si nemyslím, že po světě chodí hodně skvělých advokátů, kteří by chtěli svou praxi pověsit na hřebíček a stát se soudcem.

Co si myslíte o podmínce věku, která platí pro soudce, tedy dosažení třiceti let?

Dává smysl. Ale neplatí absolutně – i mladší člověk může mít pro výkon soudce lepší předpoklady než člověk s dvacetiletou praxí.

Někteří lidé dnes soudí i přes svou problematickou minulost. Senátor Martin Mejstřík upozorňuje na vysoký podíl exkomunistů v řadách dnešní justice. Podle jeho průzkumů je ve vedení soudů vyšších instancí minimálně čtyřicetiprocentní zastoupení bývalých členů KSČ. Co s tím?

Senátor Mejstřík se obrátil i na náš soud. Odpověděl jsem mu, že zaměstnavatel není oprávněn tyto údaje shromažďovat. Já se soudců na tohle neptám. Sám jsem ve straně nikdy nebyl, ani jsem se o to nikdy nesnažil. Ale řešit to, kdo byl a nebyl před osmdesátým devátým ve straně, je už dost vyčpělé téma. Na začátku devadesátých let se v justici dělaly prověrky. Po nich zůstali soudci, kteří splnili zákonné podmínky. Tím to já považuji za vyřízené. Stranická minulost, myslím, není podstatná.

TOMÁŠ LICHOVNÍK (44)

V justici pracuje déle než 16 let. Po vystudování Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně nastoupil v roce 1986 na pozici podnikového právníka u Českých drah. K soudu chtěl sice již tenkrát, ale měl obavy z tehdejšího systému. Rozhodování mu usnadnil jeho bratr. Utekl na západ, čímž se mu dveře do justice zavřely. Justičním čekatelem se stal až v roce 1991. Soudcem byl jmenován v roce 1992. Soudí na Okresním soudu ve Žďáru nad Sázavou. V roce 1994 se stal předsedou tohoto soudu – a je jím dodnes. Členem Soudcovské unie je od roku 1992, tři roky byl jejím viceprezidentem – až do 22. listopadu letošního roku. Ten den ve funkci prezidenta Soudcovské unie vystřídal svého předchůdce Jaromíra Jirsu. Je ženatý a má dvě děti. K jeho koníčkům patří orientační běh, vysokohorská turistika, horolezectví a také kultura.

A co je podstatné?

Současná práce soudce. To, zda je dobrý, nebo ne. To, že někdo byl ve straně, ještě neznamená, že to byl špatný člověk. A že v ní nebyl, neznamená, že je dobrý. Někteří nestraníci navíc stejně spolupracovali se Státní bezpečností… Myslím, že jich bylo hodně.

Co dělá ze soudce dobrého soudce?

Pokora, zodpovědnost, rozhodnost a smysl pro spravedlnost.

V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH BY CHTĚL ŽÍT KAŽDÝ

Nejzásadnějším problémem české justice je podle vás ohrožení její nezávislosti, občané si ale stěžují spíše na její pomalost.

S pomalostí je to složitější. Problémem je spíše nevyváženost. V mnoha krajích se účastníci řízení dočkají rozhodnutí velmi rychle. Je těžko uvěřitelné, že v tak malé zemi, jakou je Česká republika, jsou rozdíly tak velké. V jednom kraji budete čekat na rozvod tři týdny, v jiném na něj lidé čekají dva tři roky.

Proč má být například člověk v severních Čechách trestán za to, že žije právě zde? Kdyby bydlel v Českých Budějovicích, rozhodnutí by se dočkal mnohem rychleji. Exekutiva tento problém dodnes nebyla schopna vyřešit.

Co to způsobuje?

Rozhodně to není tím, že by jihočeští soudci byli chytří, pracovití a vzdělaní, zatímco ti severočeští ne. Ti jsou stejní, jen mají mnohem víc práce. Důvodem je stará zátěž. V devadesátých letech došlo k velkému nárůstu počtu věcí řešených před soudem a zároveň k odlivu soudců z justice. Některé soudy těmito jevy příliš postiženy nebyly, jiné naopak velmi výrazně.

Jmenovat další soudce by asi nebylo optimální řešení, po zlikvidování staré zátěže by vznikl další problém – kam s nimi. Jaký postup tedy navrhujete?

Personálně už by dnes soudy měly být obsazeny dostatečně. Ale starou zátěž je nutné vyřešit. Například v Rakousku využívají emeritní soudce. Když je potřeba, soudce, který už není v činné službě, přijde a pomůže. Vyřeší náraz agendy a zase odejde.

Předpokládejme, že se staré spory podaří vyřídit – budou pak všechny soudy pracovat tak, jak by měly?

Dalším problémem, který zpomaluje rozhodování soudců, je jejich zbytečná zátěž administrativou. Mnoho úkonů, které dělají soudci, by mohli dělat vyšší soudní úředníci, asistenti soudců nebo pomocný personál. To je princip fungování minitýmů, jejichž zavádění řídí ministerstvo spravedlnosti. Soudci by se pak mohli soustředit na vlastní rozhodovací činnost a pracovali by rychleji. Myšlenka je to dobrá. Jenže v současné době máme málo lidí. Minitýmy se dělají těžko, když je není z koho sestavit.

Pomůže soudům v České republice k rychlosti chystaná novela občanského soudního řádu, která by měla podstatným způsobem upravit systém doručování soudních písemností?

Doručování je dnes jeden z největších problémů soudního řízení, zejména civilního. Novela přenese odpovědnost za doručení zásilky na adresáta. A to je správné řešení. Každý by se měl chovat tak, aby stát mohl fungovat. Kdo to nedělá, má nést následky sám.

ELEKTRONIZACE PŘEDBÍHÁ SAMU SEBE

K větší efektivitě práce tuzemských soudů by měla vést i elektronizace justice. Jak vidíte její přínos?

Dívám se na ni s nadějí a trochou skepse. Je to správná cesta. Asi těžko bychom se mohli vydat jinudy. Elektronizace by měla přinést nejen rychlejší komunikaci, ale i transparentnější řízení.

Proč ta skepse?

Jednotlivé projekty elektronizace jsou veřejnosti předkládány tak, jako by už dnes fungovaly a pomáhaly soudům. Jenže ony jim zatím nepomáhají.

Tímto způsobem byl prezentován například elektronický platební rozkaz. Přínos znamená pro účastníky, zejména pro velké advokátní kanceláře. Těm čas a náklady ušetří. Soudům naopak náklady výrazně zvýší. Ty totiž musí elektronický platební rozkaz převést do papírové formy. Nicméně až budeme komunikovat elektronicky, pak to bude pomoc.

Takže je to jen otázka času a legislativních úprav?

Ne. Podstatným problémem je nedostatečné vybavení soudů. Máme pomalé připojení k internetu, zastaralou techniku…

Příkladem toho, jak elektronizace ztroskotává na současném stavu technické vybavenosti soudů, je program převodu mluvené řeči do psané podoby. Byl jsem překvapen, jak dobře funguje. S firmou, která ho vyvinula, jsme se dohodli, že nám zdarma poskytnou licence, abychom se mohli naučit s programem pracovat. Ale zjistili jsme, že na celém našem soudě není jediný počítač, na kterém by program fungoval.

Proč je ministerstvo nekoupí?

Protože nemá peníze. Vize ministerstva jsou dobré, jejich realizace ale závisí na dotacích z evropských fondů. Elektronizace za každou cenu, bez podmínek, které by ji podporovaly, nám ovšem nepomáhá, brzdí nás.

ZÁKONY BUDOU NOVÉ… A LEPŠÍ?

Dalším velkým projektem ministerstva spravedlnosti je připravovaná rekodifikace. Pravděpodobně se dočkáme nového občanského zákoníku i obchodního zákona. Bude to změna k lepšímu?

Z připravovaného občanského zákoníku mám trochu obavu. Obsahuje mnoho nové terminologie, popisuje příliš konkrétní případy. Jazykem, který ten zákon používá, už lidé dávno nemluví. Na stávající instituty jsou všichni zvyklí, existuje k nim obsáhlá judikatura – a my najednou začneme pracovat s něčím jiným. Staneme v bodě nula. Já nejsem přesvědčen o tom, že to je ta nejlepší cesta.

Na rekodifikaci je nicméně dobré to, že by měla odstranit stávající dvoukolejnost občanského a obchodního práva. Máme dvojí úpravu závazků – podle občanského a obchodního práva. Domnívám se, že je to zbytečné. Základ úpravy závazků by měl být stejný pro podnikatele i nepodnikatele.

Lze odhadnout, jak se přechod na nové zákony projeví v praxi?

Pro soukromoprávní vztahy to bude znamenat revoluci. Možná proběhne hladce… Ale myslím, že ne.

Menší, ale přesto podstatnou změnou by mělo být plánované posílení postavení notářů jako soudních komisařů v řízení o dědictví. Úloha soudů v tomto řízení bude naopak omezena. Je to dobře?

Soudy by měly soudit a rozhodovat. Rozhodovat by měly tam, kde je spor. V řízení o dědictví mají většinou účastníci vůli se dohodnout. Pokud tomu tak je, nevidím důvod, proč by měl soud nějakým způsobem zasahovat. Chápu to jako velký přínos, který v důsledku umožní zrychlení práce soudů.

O podobném přesunu pravomocí se uvažuje i v oblasti exekucí. Mělo by k němu podle vás dojít?

Existuje-li pravomocné rozhodnutí, které říká, že někdo má někomu něco zaplatit, a ten někdo to neudělal, pak je třeba se ptát, proč by měl soud ještě nějakým způsobem zasahovat? Soud ale musí exekuci nařídit. Na jednu stranu se to může zdát jako zbytečná administrativa, protože soud zkoumá pouze formální náležitosti návrhu, jenže na druhou stranu je třeba zachovat určitou kontrolu.

Myslíte, že exekutoři se bez kontroly neobejdou? Je třeba, aby byly soudy ve vztahu k nim opatrnější než ve vztahu k notářům?

Domnívám se, že kontrola je nezbytná. U notářů se chtějí lidé dohodnout, ale v exekučním řízení tomu tak není. Vlastně až v rámci tohoto řízení dochází k nejtvrdšímu sporu, k opravdovému střetu.

V nalézacím řízení mi sice může soud uložit povinnost zaplatit peníze, jenže je to daleko – ještě jsem je z kapsy nevyndal. Jenže přijde-li exekutor, do té kapsy mi sáhne. To je, myslím, okamžik, kdy je potřeba kontroly nezávislého soudu. Ten by měl dohlížet na to, aby nedocházelo k porušování práv jedné či druhé strany. Žádná profese se chybám nevyhne – ani exekutoři. Jen jejich chyby obvykle bolí o něco víc.

SOUDY LZE OBEJÍT

Potenciální účastníci řízení si mohou zvolit alternativní způsob řešení sporu – mediaci. Tato jejich volba usnadní práci soudům, ale jaká pozitiva může přinést jim samotným?

Velký nedostatek současného řešení sporů je ten, že účastníci se mnohdy poprvé vidí až před soudem. Teprve tam se sejdou tváří v tvář. I před soudem se nakonec řadu věcí podaří vyřešit dohodou nebo smírem, ale to jsou věci, které se k němu vůbec nemusely dostat.

Mediátor má navíc oproti soudci lepší možnosti pro to, aby strany dovedl k dohodě. Soudce je svázaný. Nemůže si dovolit říct: Prosím vás, to nežalujte, ten váš nárok je úplně nesmyslný, tohle nevyhrajete. Mediátor to říct může. Se stranami sporu nemusí jednat tak formálně jako soudce.

Takže jste pro to, aby se mediací řešilo co nejvíce sporů?

Dohodnout se je lepší, soudům mediace navíc šetří čas. Optimální je podle mě britská úprava. Mediace tam není povinná, soudce ale může účastníky k mediátorovi poslat. Jejich případnou neúčast při mediaci pak může soudce zohlednit při rozhodování o nákladech řízení.

Je vhodné se cestou mediace vydávat i v obchodním právu?

V jistých ohledech mají obchodní spory pro mediaci dokonce lepší předpoklady. Jde v nich totiž o to vydělat nebo aspoň neprodělat. Tyto spory mívají racionální jádro. Při jejich řešení tak můžete úspěšně používat racionální argumenty. V sousedských sporech či v rodinném právu takové argumenty často selhávají.

Jak by měli přistupovat k soudu podnikatelé?

Vždycky doporučuji, aby se nechali zastoupit advokátem. Pokud ne, tak aby si aspoň nechali napsat žalobu. Stojí to sice peníze, ale šetří to čas. Pokud tvorbu svého návrhu nesvěřím odborníkovi, hrozí nutnost jeho doplňování a oprav. Pokud špatně zformuluji žalobní návrh, budu mít smůlu. Advokát mi může navíc vysvětlit třeba to, že je věc promlčena. Za takových okolností by mě případná žaloba přišla mnohem dráž než jeho rada.