Berlínská konference poukázala na úskalí digitální utopie
Ve středu 14. dubna ráno bylo na sociálních platformách rušněji, než je normálně zvykem. V sekundovém taktu někdo na Twitteru sděloval světu, že právě jede na internetovou konferenci Re:Publica 2010. Jiní zase na Facebooku chtěli vědět, jak seženou spolujízdu do Berlína – místě konání seance. Na MySpace řešili, kde se v centru metropole nejlépe zaparkuje, a bystří blogeři z celého světa popisovali, jakým způsobem obejít zdlouhavý akreditační proces. Jednoduše řečeno: byly to zatraceně světské problémy, jež zatěžovaly hardware avantgardy virtuálního světa před začátkem třídenního srazu, který měl pro internetovou komunitu podobný význam jako církevní tábor s papežem coby vedoucím pro mladého katolíka. V centru dění se ocitla otázka, jak opravdová dnes ještě je „utopie internet“. Co zbylo z myšlenky, jež viděla internet jako celý svět zahrnující bezvládní systém a zároveň motor demokracie? V roce 2010 už nebyly odpovědi tak optimistické v porovnání s těmi ještě před několika lety. Vyrojilo se plno skeptiků, z nichž mnozí mají už dnes jasno: virtuální sen snem zůstane a je jedno, kolik „fanoušků“ a „přátel“ si získá.
Nový kontinent
Přesto se pořád ještě najdou vizionáři, pro něž internet zůstává osmým kontinentem, jež skýtá neomezené možnosti. Tak například známý německý autor a psycholog Peter Kruse ve své přednášce přímo básnil o „vlnách vzrušení“, jež sociální sítě dokážou rozpoutat a které často donutí politiky a koncerny jednat. Vídeňský aktivista Luca Hammer zase názorně předvedl, jak se studentům v minulém roce podařilo díky webu rozšířit protesty za zlepšení podmínek na univerzitách v celém německy mluvícím prostoru. Navíc si postěžoval, že být on-line je v mnoha firmách stále ještě považováno za zábavu, které by se zaměstnanec měl věnovat ve volném čase. Restrikce v používání Facebooku a dalších sociálních medií přímo na pracovišti to dosvědčují.
Přitom nejnovější studie Googlu a německé agentury Virtual Identity ukázala, že vůdčí osobnosti tráví na webu více času, než by samy rády přiznaly. Čím vyšší je postavení pracovníka ve firemní hierarchii, tím více času je on-line. Například šéfové firem dle studie denně surfují po internetu déle jak dvě hodiny a průměrný manažer stráví ve virtuálním světě 1,85 hodiny. Podnikatelé pak využívají síť hlavně k vyhledávání specifických informací, což vytváří šance pro další společnosti.
Virtuální víno
„Kde jinde si může truhlář objednat reklamní kampaň za 70 eur měsíčně?“ ptal se aktivista Hammer. „Google transportoval megatrend ‚Do it yourself‘ na reklamu a marketing,“ dodává. Jako příklad mu posloužil příběh ruského emigranta a vinaře Garyho Vaynerchuka žijícího ve státě New Jersey na severovýchodě USA. Za několik málo let se tam proslavil coby expert na víno. Od roku 2006 provozuje videoblog Winelibrary.tv. Jeho týdenní vysílání denně přiláká 80 tisíc diváků a na mikroblogu Twitter ho neustále sleduje deset tisíc lidí. Vaynerchuk nedávno odvysílal 848. díl, jenž se zabýval kalifornskými víny. Obrat jeho rodinné společnosti v posledních letech stoupl z několika málo dolarů na padesát milionů. „Využití sociálních medií nikdy neztroskotá kvůli nízkému rozpočtu, ale kvůli nedostatku know-how,“ ukončil Hammer svoji prezentaci.
Odvrácená strana této dynamiky se nazývá Shitstorm (bouře sraček). Jeden z nejznámějších německých blogerů Sascha Lobo jich osobně prý zažil už několik na vlastní kůži. Jedná se o kvantum osobních urážek, emocionálních rozhořčení a sprostých nadávek pocházejících většinou od anonymních uživatelů. V kyberprostoru, kde sbírají fanoušky kampaně s vyšším cílem, sázejí i fanatici na řetězové reakce.
Webová diktatura
I na mezinárodní úrovni se začínají objevovat mráčky na až donedávna blankytně modrém internetovém nebi. Běloruský politolog Jevgenij Morozov auditoriu v Berlíně vysvětlil, že sociální sítě dokážou být nebezpečnými instrumenty kontroly, propagandy a pronásledování, jsou-li v rukou autoritativních režimů. „Samozřejmě, internet je hlavně nástrojem demokracie. Snadno se šíří informace, výrazně se zjednoduší organizace lidu. Náklady revoluce díky počítačům prostě klesají. Jenže i autoritativní státy se naučily využívat web,“ upozornil Morozov. Například v Číně prý blogery tolerují, jen aby je později mohli diskreditovat a propojit s nepřátelskými tajnými službami. „To je prastará taktika, kterou zdokonalil již Stalin během takzvaných moskevských procesů,“ tvrdí expert.
Morozov se ale ze všeho nejvíce obává množící se kontroly. Například v Íránu prý pomocí fotografií zveřejněných na internetu vláda identifikovala a uvěznila demonstranty. V Pekingu se zase snažili instalovat do počítačů software, jenž by umožnil virtuálně špehovat každého občana. O něco surověji postupovala tři dny před volbami Kambodža – internet tam prostě vypnuli úplně. „A pak je tady ještě možnost, že věci zveřejněné on-line odstraší potenciální bojovníky za lidská práva,“ připomíná Morozov. Obrázky umírající íránské dívky Nedu Sultánové, jež byla zastřelena před několika měsíci při zákroku proti teheránským demonstrantům, by mohly odpůrcům systému nahnat takový strach, že příště zůstanou raději u počítačů…
Jarvisův penis
Přesto se americký novinář Jeff Jarvis, hlavní hvězda setkání, přimlouval za více otevřenosti a tolerance na internetu. Jarvis šel dokonce příkladem, když před několika měsíci zveřejnil detaily o svém onemocnění. U autora knihy What Would Google Do? (Co by dělal Google?) doktoři objevili koncem minulého roku rakovinu prostaty. „Muži neradi mluví o svém penisu, a už vůbec ne, když nefunguje,“ řekl Jarvis, který přesto on-line zveřejnil svou diagnózu. „Nakonec jsem dostal mnoho důležitých rad a motivoval jiné muže, aby šli k doktorovi,“ chválil si autor internetovou zpověď. Dle něj lidé v Evropě nemají problém s tím, navzájem si v sauně nebo na nudistických plážích ukazovat ty nejintimnější partie, ale když mají na internetu zadat základní informace, tak je to hned „obrovský problém“.
Problém ale prý není nedostatek ochrany soukromých dat, nýbrž neznalost uživatelů s nimi správně nakládat. „Je to jako s videorekordérem. Protože je složité ho naprogramovat, většina lidí používá tovární nastavení,“ vysvětlil v Berlíně Jarvis a dodal: „Navíc ve společnosti nahých není nikdo nahý. Má virtuální stopa na Googlu je třeba větší než celý Utah.“
V pátek 16. dubna večer, když domluvil i poslední z 265 přednášejících a aktivita na Facebooku a spol. pozvolna utichla, se ukázalo, že berlínská konference měla podobný výsledek jako třeba zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu. Nakonec zůstalo více otázek než odpovědí. Mimo jiné: Opravdu má internet moc globálně sjednocovat kritické hlasy, nebo pouze spojuje osamělé jednotlivce? Zůstane digitální kontinent jen další idealizovanou představou o nereálné lidské společnosti?
Mírně skeptické vyznění berlínské konference o internetu asi nejvýstižněji, i když poněkud lidověji, shrnul závěrečný řečník, německý blogger Felix Schwenzel: „Internet je na ,hovno‘, protože svět je na ,hovno‘. Neoddělitelně to spolu souvisí. Internet dělají ti samí lidé, kteří vytvořili i ten náš ,opravdový‘ svět.“
