SLAVNÍ PODNIKATELÉ - MAX HOPFENGÄRTNER Holoubkovské železárny patří mezi nejstarší výrobce obráběcích strojů v Čechách i v celé Evropě. První mechanický soustruh zde vyrobili již roku 1840 a pod vedením Maxe Hopfengärtnera se produkce brzy rozšířila i o frézy, brusky a další obráběcí stroje.
Železárny v dobřívi na počátku 20. století.
SLAVNÍ PODNIKATELÉ - MAX HOPFENGÄRTNER Holoubkovské železárny patří mezi nejstarší výrobce obráběcích strojů v Čechách i v celé Evropě. První mechanický soustruh zde vyrobili již roku 1840 a pod vedením Maxe Hopfengärtnera se produkce brzy rozšířila i o frézy, brusky a další obráběcí stroje.
Železárny v západočeském Holoubkově vznikly pravděpodobně již v 9. století. První písemné zprávy o zdejší huti však pocházejí až z roku 1505 v souvislosti se začleněním do zbirožského panství. Vysoká pec se poprvé připomíná roku 1614 a spolu s ní železářský hamr.
Od poloviny 18. století se v holoubkovské slévárně vyráběla litina pro válečné účely, především dělostřelecká munice. Podnik byl natolik významný, že si ho roku 1769 přijel prohlédnout i pozdější císař Josef II. a osobně se zúčastnil výroby několika dělových koulí.
V polovině 19. století pracovalo v železárnách 84 dělníků a dva úředníci, a vedle hutních provozů se rychle začala rozvíjet i výroba strojírenská. Roku 1840 zde byl vyroben vůbec první soustruh u nás a o deset let později i první parní stroj. Není proto divu, že podnik velmi zaujal německého podnikatele Bethela Henryho Strousberga, který měl s jeho rozvojem velké plány. Nikdy je však neuskutečnil a opravdovou slávu Holoubkovu přinesl až jeho nástupce Max Hopfengärtner, který si zdejší strojírnu vybral za centrum svého podnikání.
U KRÁLE ŽELEZNIC Hopfengärtner pocházel ze zámožné norimberské rodiny, která ovšem v době jeho dospívání zchudla. Byl proto nucen opustit studia a v polovině 19. století odešel do učení do válcovny Maxhütte v bavorském Haidorfu, kde se vypracoval až na mistra a získal si pověst odborníka. Tam si ho také roku 1874 všiml německý podnikatel Bethel Henry Strousberg, přezdívaný „král železnic“, a nabídl mu práci ve svém podniku v Čechách. Od roku 1868 byl totiž majitelem prosperující holoubkovské železárny a vlastnil i další závody. Hopfengärtner jeho nabídku přijal a stal se novým ředitelem válcovny v Dobřívi a ocelárny v Borku u Rokycan. Spolupráce však netrvala dlouho. Strousberg měl totiž se svými podniky megalomanské plány. Kromě rozšiřování železáren ve Zbirohu a Holoubkově začal s výstavbou dalších koksoven a pecí na Dobřívi a zahájil rovněž rozsáhlou stavbu železniční trati z Mirošova do Zbirohu. Uskutečnění tolika prací najednou si vyžádalo značné úvěry, které ale musel po krachu vídeňské burzy a pádu několika bank v roce 1873 narychlo splácet. V říjnu 1875 byl na jeho podniky vyhlášen konkurz. Podnik přešel pod Vídeňskou hypoteční banku a Hopfengärtnerova pozice tak byla velmi nejistá. Nový nájemce Friedrich Merores ho ale ve funkci ponechal a učinil z něj dokonce tichého společníka. ZBIROŽSKÉ STROJÍRNY | Současná podoba Hopfengärtnerovy vily.| Max Hopfengärtner byl ale velmi ambiciózním podnikatelem a toužil po vlastní firmě. Jakmile tedy roku 1885 vypršela společnosti Merores a Hopfengärtner nájemní smlouva, rozhodl se koupit železárny sám. Stal se majitelem podniků v Holoubkově, Strašicích i Dobřívi a začal budovat nové impérium. Firmě dal název Zbirožské strojírny a závody postupně modernizoval. V Holoubkově nechal roku 1886 zavřít vysokou pec a opustil i hamry. Místo nich dal vystavět velkou slévárnu s kuplovnami a později i rozsáhlou strojírnu, určenou hlavně k výrobě obráběcích strojů. Produkce se zpočátku soustředila hlavně na soustruhy, frézky a obrážečky, později se rozšířila i o žentoury, mlátičky, výhně, zvedáky, ohýbačky či žehličky. Počet zaměstnanců v holoubkovském závodě proto brzy stoupl na tři sta. Jelikož byla po Hopfengärtnerových strojích velká poptávka, byl závod v letech 1890 až 1900 opět výrazně modernizován a rozšířen. Na počátku století tak celé Zbirožské strojírny, zahrnující Holoubkov, Strašice, Dobřív a Rokycany, zaměstnávaly již úctyhodných 1239 dělníků a úředníků. Rodinná firma se roku 1912 přeměnila na akciovou společnost s názvem „Zbirožské strojírny Max Hopfengärtner“ a její produkce směřovala vedle Rakouska-Uherska také do Německa, Ruska či Rumunska. SÁZKA NA MARKU Za první světové války se ve Zbirožských strojírnách vyráběl hlavně válečný materiál. Max Hopfengärtner věřil, že je tato změna jen dočasná, konce války se ale již nedožil. Vedení podniku převzal roku 1918 syn Adolf, jemuž výrazně pomáhal jeho švagr František Bartoš. Společně těžké období překonali a podnik se jim podařilo udržet. Ještě koncem první světové války byla v Holoubkově zahájena výroba strojů pro sklářský průmysl. Byla tak kvalitní, že zastínila veškerou evropskou konkurenci a produkce díky ní opět výrazně vzrostla. Původní zastaralé vybavení nahradily výkonnější stroje tuzemské i zahraniční výroby a místo páry je začala pohánět elektřina. Adolf Hopfengärtner zdědil po otci podnikatelský talent, nevěřil však v budoucnost Československa a veškerý kapitál svěřil německým bankám. To se mu ale nevyplatilo v letech 1922 až 1923, kdy došlo ke znehodnocení německé měny a železárny se ocitly na pokraji krachu. Z tíživé situace se podnik dostal teprve roku 1928, kdy nad ním správu převzala Union banka. Tím ale také skončila éra Adolfa Hopfengärtnera, který byl z vedení firmy odvolán. Ekonomická situace se začala postupně zlepšovat, ve třicátých letech však rozvoj znovu ochromila všeobecná hospodářská krize. V Holoubkově musela být zrušena slévárna a bývalá firma Maxe Hopfengärtnera tak nadále fungovala již výhradně jako strojírna. TOS A KOVOSVIT Po druhé světové válce byl podnik znárodněn a v roce 1950 se jeho název změnil na TOS Holoubkov. Výroba se zaměřila hlavně na portálové hoblovky, těžké radiální vrtačky, brusky na plocho a soustružnické stroje pro automobilový průmysl. Strategickou chybou však bylo, že podnik nezachytil nástup mikroprocesorů, čímž se jeho konkurenceschopnost brzy oslabila. Roku 1958 byla strojírna začleněna do podniku Kovosvit Sezimovo Ústí. Dále vyráběla těžké radiální vrtačky a zařadila se mezi subdodavatele větších firem. Blýskat na lepší časy se v Holoubkově začalo teprve po roce 1989. Železárna se roku 1994 stala samostatnou dceřinou společností Kovosvitu a očekával se její další rozvoj. Ten ale nenastal kvůli megalomanským plánům na oživení krachujícího podniku ZPS Zlín, pod nějž se Kovosvit Holoubkov dostal v roce 1997. Konkurz zlínského obra o dva roky později pak podnik nemilosrdně stáhl ke dnu. Definitivní konec to však přece jen neznamenalo. Strojírny v Holoubkově totiž roku 2000 v rámci veřejné soutěže získala německá společnost F-KE, spadající pod jednoho z největších světových výrobců soustruhů Weiler GmbH. Ten se rozhodl výrobu v Česku udržet a firma Weiler Holoubkov tak dnes pokračuje v tradici, kterou před mnoha lety založil odvážný podnikatel Max Hopfengärtner. | MAX HOPFENGÄRTNER (1842-1918) Německý podnikatel Maxmilian (Max) Hopfengärtner se narodil 25. prosince 1842 v Norimberku. Pocházel ze zámožné rodiny, která však záhy výrazně zchudla. Dospívajícímu Maxovi tak nezbylo nic jiného než ukončit studia a hledat si práci. Nastoupil do válcovny Maxhütte v bavorském Haidorfu, v níž se postupně vypracoval až na mistra. Roku 1874 o jeho služby projevil zájem německý podnikatel Bethel Henry Strousberg, který ho pověřil řízením válcovny v Dobřívi a ocelárny v Borku u Rokycan. Po Strousbergově krachu se spojil s Friedrichem Meroresem a na čas podnikali v Čechách spolu. Roku 1885 se ale rozhodl osamostatnit, založil vlastní společnost Zbirožské železárny a za její centrum určil závod v Holoubkově. V následujících třiceti letech zde výrobu značně pozvedl a jménu Hopfengärtner získal patřičný respekt. Vedle vlastního podnikání byl také viceprezidentem Prvního akciového pivovaru v Plzni, prezidentem Železáren a smaltoven Bartelmus a zasedal ve správních radách několika dalších firem. Za zásluhy o rozvoj monarchie a západních Čech mu byl propůjčen Řád Františka Josefa a uděleno čestné občanství ve Strašicích a Dobřívi. Zemřel 25. října 1918 ve věku nedožitých sedmdesáti šesti let. **|
Prameny: Historická podnikatelů,Weiler Holoubkov, encyklopedie Domažlický deník
