Vlády chtějí výrazně zlepšit podnikatelské prostředí
Západní Evropa, která v minulých letech utahovala daňové šrouby, v posledních několika týdnech prožívá něco jako soutěžní euforii. Po Německu, které schválilo rozsáhlou daňovou reformu v červenci, přišla vzletná vládní prohlášení o „historickém významu slibovaných finančních úlev ze dvou dalších velkých zemí eurozóny – Francie a Itálie. Ekonomové hovoří o tom, že se v eurozóně rozhořívá daňová soutěž.
Zmíněné tři ekonomiky, na které připadají zhruba tři čtvrtiny celkového hospodářského výkonu eurozóny, se chystají k tomu, co už před několika lety provedli pružnější Nizozemci, Lucemburčané či Irové. „Základní idea zásahů do národních daňových soustav je jasná – učinit Evropu schopnější konkurence, vyjádřil se v listu The Wall Street Journal Europe hlavní ekonom španělské Banco Santander Cen–tral Hispano Fernando Fernandez.
Mírnější sazby i jednodušší daňový systém by měly pomoci zlepšit podnikatelské prostředí (zejména pro malé a středně velké firmy), tím přilákat více přímých zahraničních investic a podnítit ještě vyšší hospodářský růst, vytvářející poptávku po pracovních silách.
Dohnat a předehnat.
„Evropská unie během deseti let hospodářsky dožene Spojené státy americké“, uvedli letos v březnu nejvyšší západoevropští představitelé. Jak připomněl německý list Die Welt, tehdy se tomu nemohli mnozí pozorovatelé vynasmát. Ale nyní se začíná konečně něco dělat. „Pokud jde o přímé daně, v eurozóně skutečně propukla soutěž o to, kdo bude přitažlivější pro investory. Ale v daních nepřímých, zejména DPH, je pro dobré fungování společného trhu nezbytná harmonizace sazeb, nikoliv soutěž, míní Jan Stankovsky z Rakouského ústavu pro hospodářský výzkum.
Evropská komise ve své poslední zprávě o veřejných financích eurozóny uvedla, že celková suma vybraných daní a dalších odvodů loni v průměru dosáhla 43,9 procenta hrubého domácího produktu, a byla tak o čtrnáct procentních bodů vyšší než ve Spojených státech a o šestnáct bodů vyšší než v Japonsku.
Jak dále uvádí Evropská komise, celkové zdanění práce v rámci EU v posledních letech rostlo zhruba třikrát rychleji než zdanění kapitálu a zdanění spotřeby se v podstatě nezměnilo. Daně uvalované na pracovní sílu odpovídají čtyřiceti procentům vyplacených mezd, zatímco v USA jenom čtyřiadvaceti procentům. Hlavním důvodem je podstatně vyšší míra sociální ochrany v západní Evropě, dodává materiál Evropské komise.
Širší prostor.
Většina západoevropských vlád nyní chce a může daňovým poplatníkům ulevit, neboť krušná léta úsporných škrtů a stoupající daňové zátěže související s plněním klíčových maastrichtských kritérií pro zavedení eura (nejvýš tříprocentní deficit veřejných rozpočtů a veřejný dluh nepřesahující 60 procent HDP) jsou pryč. „Dobrá hospodářská konjunktura vytváří vládám širší manévrovací prostor pro daňové úlevy, jmenuje další pozitivní faktor Stankovsky. Upozorňuje ale, že v eurozóně nyní výjimku představuje Rakousko, které letos očekává schodek veřejných financí v rozsahu 2,5 procenta hrubého domácího produktu. Mezi jedenácti zeměmi eurozóny, kde se průměrný předpokládaný schodek pohybuje kolem 1,2 procenta, jde o zdaleka nejhorší ukazatel. Největší ekonomiky – německá, francouzská a italská – letos podle údajů OECD počítají se schodkem odpovídajícím 1,6 – 1,7 procenta HDP. „Vídeňská vláda proto byla letos nucena daňovou zátěž o něco zvýšit tím, že zrušila četné odečitatelné položky pro výpočet daňového základu, dodává Stankovsky, který očekává, že celková daňová zátěž v rakouské ekonomice letos stoupne o 1,2 procentního bodu.
Další výjimku lze najít mimo eurozónu, kde chce daňový režim přitvrdit Norsko. Tamní vláda v polovině minulého týdne navrhla zavést čtrnáctiprocentní daň z vyplácených dividend. „Akcionáři se musejí více podílet na financování veřejných potřeb, zní podle agentury Bloomberg hlavní zdůvodnění. Norští akcionáři dosud odvádějí jenom osmadvacetiprocentní daň ze zisku. Pro movitější občany tak je výhodné přesouvat peníze do akcií soukromých společností, a tak si snižovat daňový základ. Taková praxe, jež je v zemi stále častější, ale narazila na velikou nelibost odborů.
Francie: ambice i rozpaky.
Poté, kdy v červenci schválilo daňovou reformu překvapivě hladce Německo, nechce zůstat pozadu Francie. Její ministr financí Laurent Fabius přišel koncem srpna s návrhem na daňové úlevy, jež jsou nejrozsáhlejší od konce druhé světové války. Celková daňová zátěž by měla během tří následujících let poklesnout o 120 miliard franků (v přepočtu o 18,3 miliardy eur).
Odborníci ale upozorňují, že zatímco Německo ve svém červencovém balíku, který velice snadno prošel i u opozice, jednoznačně preferuje daňové ulehčení pro firmy, Francie chce ulevit především domácnostem, zejména těm s nejnižšími příjmy.
Poklesnout by mělo všech sedm sazeb z příjmu fyzických osob, včetně té nejvyšší – čtyřiapadesátiprocentní, kterou nyní odvádí asi 300 000 nejlépe placených Francouzů. V roce 2002 by se zmíněná sazba ale měla snížit o nicotného půldruhého bodu – na 52,5 procenta. Vláda rovněž přislíbila, že jednotná sazba sociálních odvodů hrazených zaměstnanci (nyní 7,5 procenta) se v nejnižších výdělkových pásmech sníží a lidí dostávající minimální mzdu ji nebudou platit vůbec.
Francouzské podnikatele ohlášené zásahy do daňové soustavy příliš nenadchly, i když bude zrušena třeba desetiprocentní dodatečná daň z podnikového zisku uvalená předchozí pravicovou vládou Allaina Jupého v roce 1995. Daňová sazba pro malé firmy s ročním obratem do 250 000 franků by měla jít na patnáct procent. „Pro spotřebitele jsou chystané změny jistě potěšující, ale pro nás je to jenom plácnutí do vody, říká šéf Svazu zaměstnavatelů (Medef) Ernest–Antoine Seilliere. Navíc se obává, že vláda sice firmám na jedné straně trochu uleví snížením daně ze zisku přibližně o tři procentní body na 33,3 procenta, ale hned přihodí závaží na druhou stranu – uvalí daň na výrobu znečišťující životní prostředí. „Podnikatelské prostředí ve Francii tedy zůstane přibližně takové, jako je – jedno z nejméně přívětivých v celé západní Evropě, nechal se slyšet Seilliere.
Předvolební dárkový koš?
Francouzští podnikatelé kromě toho premiéra Lionela Jospina podezírají z postranních úmyslů, tedy z toho, že začal daňovou hru hlavně kvůli parlamentním a prezidentským volbám, jež se budou konat v roce 2002. Paříž do předvolebního „dárkového koše přibalila například nižší daně z topných olejů, čímž spotřebitel na sto litrech ušetří asi třicet franků. Uvažuje se také o zrušení televizních koncesionářských poplatků, čímž by státní pokladna přišla o 13,5 miliardy franků ročně.
Pro francouzský kabinet podle pozorovatelů ale vůbec nebude jednoduché ohlášené záměry prosadit, neboť vládnoucí koalice, složená ze socialistů, komunistů a Zelených, se v mnoha daňových bodech neshoduje. Například komunisté jsou proti tomu, aby se ulevilo podnikatelům na dani ze zisku a těm nejbohatším občanům na dani z příjmu. Naopak stále volají, že stát by měl zvýšit platy ve veřejném sektoru, přidat i na důchodech a sociálních dávkách. Zelení, protestující například proti plánovanému zrušení daně ze silničních vozidel (zavedené v roce 1956), zase argumentují, že plánované daňové škrty jdou proti zásadám sociální spravedlnosti.
Ale i kdyby nakonec daňová reforma ve Francii prošla podle nynějších premiérových představ, druhá největší evropská ekonomika bude mít stále hodně daleko do daňového ráje. Nyní je její zatížení zhruba o čtyři procentní body (v poměru k HDP) vyšší než v Německu, a dokonce o deset bodů vyšší než v Británii.
Italské stíny.
Pozadu v daňové soutěži nechce zůstat ani Itálie. Ta by se měla po–dle hodnocení ekonomů zvláště tužit, neboť loni zaznamenala vůbec nejnižší hospodářský růst v rámci Evropské unie (1,3 procenta). Celkové daňové zatížení v Itálii se dostalo na nejvyšší úroveň v roce 1997 (45,1 procenta HDP), od té doby mírně kleslo.
Římský kabinet koncem letošního června přijal hospodářský plán na období 2001–2004, který počítá s postupným snižováním daňového základu u fyzických osob o jeden procentní bod ročně během několikaletého období.
Vláda navrhuje zmírnit celkovou daňovou zátěž o 50 bilionů lir (25,8 miliardy eur), což by bylo přibližně stejné odlehčení, jaké chystá Německo. Ministr financí Ottaviano Del Turco by chtěl dostat nejvyšší sazbu daně z příjmu fyzických osob ze současných 45 na 40 procent v roce 2005. Ještě před třemi roky činila 51 procent. Zvažuje se mimo jiné také zrušení zvláštní daně z příjmu, kterou platí majitelé domů a luxusních nájemních bytů. S navrhovanými vládními kroky ale není spokojen guvernér centrální banky Antonio Fazio, který nedávno vyzval obě komory parlamentu k razantnějšímu snižování daní.
To by se mělo týkat i výhod pro hospodářsky méně vyspělé oblasti Apeninského poloostrova. „Například firmy vstupující na italský jih mohou získat státní příspěvek na každé nově vytvořené pracovní místo. Mluví se též o daňových prázdninách – až desetiletých – jichž by mohly na jihu od příštího roku užívat firmy vyvíjející nové aktivity, sdělil obchodní přidělenec na českém velvyslanectví v Římě Petr Jaroš.
Diplomat připomněl, že Svaz italských průmyslníků Confindustria letos v létě vyhlásil nesmiřitelný boj stínové ekonomice, jejíž obrat se v Itálii odhaduje na 500 bilionů lir, což představuje 27 procent HDP. Pokud by se podle šéfa Confindustrie Antonia D Amata podařilo stínovou ekonomiku omezit na „evropskou úroveň (třináct až čtrnáct procent HDP), mohlo by se na daních získat
100–120 miliard lir. Římská vláda navrhuje pro daňové hříšníky amnestii – během šesti měsíců by mohli své „stínové aktivity nahlásit beztrestně úřadům a na oplátku by se jim mohly nabídnout daňové úlevy či finanční dotace, aby se mohli lépe přizpůsobit běžným podmínkám trhu.
Finské překvapení.
O výrazném snížení daní, hlavně z příjmů, delší dobu hovořila také finská vláda, složená z pěti koaličních stran. „Proklamace se poprvé v číselné podobě promítají do návrhu rozpočtu na rok 2001, jehož příjmy by se měly snížit o téměř pět miliard marek, tedy o půldruhého procenta, sdělil z Helsinek český obchodně–ekonomický rada Miroslav Čančík. Jak dodal, finský tisk to označil jako zásadní změnu v daňové politice vlády velké koalice. Ta byla dosud spojována s neustále rostoucí daňovou zátěží finské ekonomiky, jež od roku 1987 vzrostla zhruba o pět procentních bodů.
Finský daňový systém patří k hlavním pilířům hospodářské politiky státu. Počátkem devadesátých let, kdy kvůli rozpadu sovětského trhu propukla ve Finsku nejhorší krize poválečných let a nezaměstnanost se vyšplhala až na devatenáct procent pracovních sil, dokázal stát díky daňovým příjmům dostatečně zpevnit sociální síť, takže nedošlo k vážnějším společenským otřesům.
Rozum, nikoliv euforie.
Společnost Merrill Lynch odhaduje, že daňové úlevy chystané ve většině zemí eurozóny by mohly už příští rok poplatníkům ušetřit kolem šedesáti miliard eur, tedy asi 0,7 procenta úhrnného hrubého domácího produktu. Lucemburský premiér Jean–Claude Juncker v rozhovoru pro německý list Die Welt důtklivě varoval před „zničující daňovou soutěží . Evropa prostě dělá to, co považuje za rozumné. „V žádném případě se nerozdělují nějaké dárky. Je to vysoká politika, žádný daňový heroismus, poznamenal lucemburský premiér.
