Místo, kde se před dvaceti lety připravovaly desetitisíce sovětských vojáků na válku, na svou vojenskou minulost stále myslí. A zdá se, že se svých vzpomínek jen tak nezbaví. Nejde totiž jen o stíny v hlavách pamětníků. Ty vzpomínky jsou z cihel a betonu. Dnes snad konečně přichází čas zapomenout.
Autor: Jakub Hněvkovský
Než vyjedeme do Milovic, zamíříme na Smíchov. Právě tam, v sídle Krajského úřadu Středočeského kraje, se totiž bude rozhodovat o osudu velké a z ekonomického hlediska asi nejzajímavější části bývalého vojenského prostoru Milovice-Mladá. Nebude to poprvé, o osudu toho území se přemýšlí a rozhoduje už téměř dvacet let. Zatím bezvýsledně.
Sovětská minulost
Nerozhodnost majitelů území možná souvisí se špatnými zkušenostmi z minulosti. V létě 1968 se o Milovicích nerozhodlo rychle, ale přímo bleskově. Vojenský prostor obsadily sovětské tankové jednotky a v těsném závěsu za nimi tam přistály migy. Milovice se staly centrálním sídlem okupačních vojsk. Poklidné městečko se začalo měnit na sovětské vojenské velkoměsto. Sověti si v Milovicích nepostavili jen kasárna a hangáry pro svá letadla, ale i obytné domy, jídelny, nákupní střediska, bazén či školu. Přesný počet Rusů, kteří tady našli svůj domov, není znám. Odhaduje se však, že na konci osmdesátých let jich mohlo být přes sto tisíc.
Poslední sovětský voják Milovice opustil v létě roku 1991. Vojenské letiště a jeho okolí od té doby chátrá a čeká, až někdo přijde, řekne, co s ním, – a samozřejmě – zaplatí to. Plánů na využití území už bylo mnoho. Mezi ty realističtější patřil například zkušební polygon, který tam chtěla zbudovat Škoda Auto, zavážení zeminou nebo velké nákladové letiště. Plány na využití bývalého vojenského prostoru však zůstaly jen na papíře. Současné vedení kraje ale odstartovalo další pokus o využití území.
Místo, kde se rozhodne
Propleteme se chodbami smíchovské budovy krajského úřadu a vstoupíme do kanceláře náměstka hejtmana pro regionální rozvoj Marcela Chládka. „Zájemců o využití území se hlásí celá řada. Abychom vybrali toho nejvhodnějšího, vyhlašujeme veřejnou soutěž. Naším cílem není jen poskytnout lukrativní plochy. V ideálním případě bychom chtěli celé území v našem majetku pronajmout jedinému subjektu. Strategického partnera či partnery chceme také zavázat k řešení problémů území, a zajistit tak jeho komplexní rozvoj,“ říká Chládek.
Na stole před ním leží tlustý spis týkající se milovického majetku kraje. Jsou to tři lokality označené písmeny A, B a C. Oblast B, tedy okolí Benáteckého vrchu, dnes částečně využívají místní zemědělci. Oblast C, území v těsné blízkosti obce Lipník, nevyužívá nikdo. Před dvaceti lety to býval tankodrom. Dnes je to opuštěná lesostep. Obě oblasti jsou chráněná území. To do značné míry omezuje možnosti jejich využití – mohou tam vzniknout pastviny, cyklostezky a snad i hotely či obytné domy.
Investory ale jednoznačně nejvíc zajímá oblast A – bývalé vojenské letiště Boží dar. Toto území má předpoklady pro to, aby se z něj stal logistický uzel mezinárodního významu. Jedná se totiž o bezmála čtyřsethektarovou plochu nedaleko hlavního města s dvouapůlkilometrovou přistávací dráhou. Jenže z logistického uzlu patrně nebude nic.
„Podmínky soutěže vylučují vznik nákladového letiště nebo velkých průmyslových areálů. Obyvatelé okolních obcí s tím nesouhlasí. Znamenalo by to enormní hlukové zatížení a další negativní dopady na životní prostředí,“ upozorňuje Chládek. A co by tedy mělo v bývalém vojenském prostoru vzniknout? „Rádi bychom tam viděli například solární elektrárnu, malé sportovní letiště, bytovou výstavbu či projekty podporující cestovní ruch. V úvahu připadá rovněž nerušící průmyslová výroba či projekty vědy a výzkumu,“ popisuje Chládek.
Zastávka v mladých Milovicích
Opouštíme úřad a vyjíždíme si prohlédnout místa, o nichž jsme slyšeli. Čeká nás zhruba půlhodinová cesta. Cesta, kterou mnozí lidé absolvují dvakrát denně. Milovice jsou totiž domovem nezanedbatelné části pražských zaměstnanců. Důvod je jednoduchý. Byt, který koupíte v Milovicích za milion, by vás stál v Praze dvakrát, nebo možná dokonce třikrát tolik. Bytů k nastěhování je tady dost a stále jich přibývá. Najdeme je v domech, které opustili ruští vojáci. Milovice jsou díky své minulosti, poloze a cenám bytů jedním z nejmladších měst republiky. Jejich průměrnému obyvateli je osmadvacet let.
Zastavíme v jedné z milovických ulic. Před námi stojí několik pětipatrových domů. Na prvním z nich se pracuje. Ostatní na rekonstrukci teprve čekají. „Ten první bude hotov ještě letos. Další přijdou na řadu po něm. Jeden dům zvládneme opravit za přibližně deset měsíců,“ popisuje Pavel Veselý z firmy Vep Invest, které domy patří. Zatímco první dům se už brzy dočká nových obyvatel, ty ostatní jsou ještě plné vzpomínek na ruské vojáky a jejich rodiny. Vcházíme do jednoho z nich. Na schodišti se válejí střepy z rozbitých oken. Ze stěn se odlupují pestré vrstvy nátěrů. V bytech je nahrazují tapety. Na zdech jsou nalepené také v několika vrstvách. Béžové slunečnice, blankytně modré ornamenty, růžové kytičky se stříbrným zdobením… Základní vrstva je z novin. Jsou ruské, z roku 1970. „V devadesátých letech ty domy zůstaly prázdné. Pamětníci říkají, že je Rusové opustili v dobrém stavu. Většinou ve svých bytech nechali nábytek i nádobí. Tenkrát se tady dalo normálně bydlet, jenže než se vyřešilo, co s nimi bude, domy zchátraly,“ vypráví Veselý. Vedle času se na jejich současném stavu podepsali i lidé. „Kuchyňské linky, umyvadla, parapety, kov, dřevo, prostě vzali všechno, co šlo odnést,“ vysvětluje Veselý podivnou prázdnotu místností, v nichž jsme.
Město duchů
Přesouváme se blíž k Božímu daru. Kousek od letiště objevíme další zrekonstruované domy a v jednom z nich ředitele akciové společnosti Středočeská rozvojová-Mladá Petra Králíka. „Kraj zřídil Středočeskou rozvojovou, aby spravovala nemovitosti, které mu tady patří. V prostoru letiště je několik desítek hangárů, v nichž kdysi parkovaly ruské migy. Ty dnes pronajímáme. Lidé je používají různě, slaví v nich narozeniny, skladují brambory nebo v nich mají rogala a ultralighty,“ popisuje Králík.
Na letišti a v jeho okolí ale nestojí jen hangáry. V jeho těsné blízkosti je téměř 200 objektů. A většinu z nich bude třeba zlikvidovat. „Náklady na jejich rekonstrukci by byly příliš vysoké. Teď se hlavně staráme o to, aby byly pokud možno nepřístupné, protože v nich lidem hrozí nebezpečí úrazu,“ říká Králík. Tím ale jejich práce nekončí. Na letišti a v jeho okolí se konají různé kulturní či sportovní akce, které se bez smlouvy se správcem pozemku neobejdou. Často se zde pořádají i cvičení bezpečnostních složek státu. Policisté, vojáci či hasiči přitom využívají i polorozpadlých budov, které jim poskytují přímo ideální podmínky pro nácvik zásahů při katastrofách či ve válce.
Opouštíme nově zrekonstruovanou budovu a vydáváme se na obhlídku lokality A – Božího daru. Míjíme rozpadající se domy bez oken se zabedněnými dveřmi. „Působí to tady depresivně. Trvalo mi dlouho, než jsem si na to zvykl,“ komentuje scénu Zdeněk Šverma, zaměstnanec Středočeské rozvojové, který nás provází. Podobných obrázků najdeme v okolí letiště mnoho. Černé stopy na oprýskaných fasádách některých budov navíc vzbuzují dojem, že jsou vyhořelé. „To nebyl oheň, ale barva, udělali to filmaři,“ vysvětluje Šverma. Za posledních pár let tady stihli natočit několik válečných filmů.
Zastavíme se před ruským kulturním střediskem. Dnes je z něj troska. Není problém dostat se dovnitř. Budova už dávno nemá dveře. Jako bychom vstoupili do obrazu jednoho z těch filmů nebo se ocitli v nějaké katastrofické počítačové hře. Schodištím tady chybí zábradlí. Místnostem v patře podlahy. Z oken zůstaly jen díry. V hlavním sále, ve kterém bylo kdysi pódium a hlediště plné sedadel, se válejí jen prázdné lahve, odpadky a suť. Vlastně je tady ještě něco – bílé plastové kuličky na zemi a barevné skvrny na zdech. „Lidé sem chodí hrát airsoft a paintball,“ objasňuje Šverma původ kuliček a skvrn. Lepší kulisy pro hru na válku si lze představit jen těžko.
Strach o ticho
Mezi stromy v lesích podél cesty jsou sem tam ještě nataženy dráty připomínající vojenskou minulost. Nevybuchlé miny a granáty už by tam být ale neměly. „Pyrotechnici už stihli prostor vyčistit,“ říká Šverma a odemyká závoru, která brání vjezdu na letiště. Po přistávací dráze lemované hangáry, které připomínají malé travnaté pahorky, se prohání jen vítr. Stíhačky z ní zmizely už dávno. Lidé z okolních obcí na ně nevzpomínají rádi. „Rusové cvičili ve dne v noci. A když vám ve dvě ráno prolítne nad barákem stíhačka, tak potom asi špatně spíte,“ zamýšlí se Šverma. Nedobré zkušenosti místních obyvatel jsou jedním z hlavních důvodů, proč by tady nemělo vzniknout nákladové letiště. Hejtman Středočeského kraje David Rath sice ubezpečuje, že tato varianta nepřipadá v úvahu, ale lidé přesto nejsou klidní. „Z nákladního letiště máme strach pořád. Byl by to hodně lukrativní projekt. Politikům se nedá věřit – a i kdyby to šlo, nikdy není jisté, kdo bude na jejich místě zítra,“ říká jeden z občanů nedaleké obce.
Teď je ale na letišti klid. Ruší jej jen zvuky motorů aut, které se prohánějí po obslužných komunikacích za rozbitou řídicí věží. Tuto část letiště si od Středočeské rozvojové pronajal Lubomír Tenkl. Na zhruba tříkilometrové trati se on a jeho rally tým připravují na automobilové závody. Svůj okruh ale zároveň půjčují i jiným zájemcům o svezení. „Například dnes tady máme firemní den. Lidé si sem přijeli vyzkoušet, jaké to je, projet se závodním autem,“ vysvětluje Tenkl dění na letišti. Na otázku, zda se nebojí, že si bude muset brzy hledat jiný okruh, odpovídá s úsměvem. „Tady se něco chystá už dvacet let. A myslím, že než se tady začne skutečně něco dít, chvíli to ještě potrvá. Navíc máme krizi, takže se peníze na velké investice nebudou shánět zrovna lehce.“
Hra na vojáky
Opouštíme letiště a vyjíždíme si zavzpomínat na staré (ne)dobré vojenské časy. Zatímco na letišti potkáte místo stíhačky maximálně ultralight, uprostřed milovických lesů můžete narazit na bévépéčka (tedy BVP, bojová vozidla pěchoty), a dokonce i na tanky. Je tam totiž pětačtyřicetihektarový tankodrom. Chvíli nám trvá, než k němu najdeme cestu. Za normálních okolností bychom použili telefon a nechali si poradit správný směr, jenže v bývalém vojenském prostoru není radno na mobil spoléhat. Na jeho displeji nesvítí ani jediná čárka signálu.
Nakonec přece jen najdeme správnou odbočku a na chvíli zmizíme v lese. Když se z něj zase vynoříme, spatříme step. Na jejím kraji stojí dům, před ním tank, osel a stádo ovcí. Z domu vyjde správce areálu Slávek Berný a zpod tanku vyleze pan Jiří, kamarád majitele, který si nepřál, abychom uvedli jeho celé jméno. Bloudili jsme příliš dlouho, šéf tankodromu Vratislav Veselý už odjel.
Co všechno se tady dá dělat? „Hodina jízdy a řízení BVP stojí sedm tisíc korun, tank je o něco dražší,“ počítá Berný. Areál ale nabízí mnohem víc možností než projížďky armádními vozidly. Lety helikoptérou, paintball, airsoft – to jsou jen některé z mnoha dalších způsobů, jak si můžete v Milovicích zahrát na vojáky. Střílení je patrně oblíbený způsob, jak si vyřídit účty se svými kolegy, často se tady totiž pořádají firemní akce.
A jak výnosné je tohle podnikání? „Kdyby se tady investovalo víc času a energie do marketingu, tankodrom by mohl slušně vydělávat, jenže on je to spíš koníček než cesta k penězům,“ konstatuje pan Jiří. Když se s námi loučí, zálibně se okolo sebe rozhlédne a zeptá se: „To je ale velké pískoviště, co?“
