Ministerstvu spravedlnosti se ani napočtvrté nepodařilo prosadit elektronické náramky na hlídání vězňů. Tendr se minul s realitou
Vypisování výběrových řízení na náramky určené k hlídání domácích vězňů je ze strany ministrů spravedlnosti projevem jisté formy masochismu. To původní – za Daniely Kovářové – bylo nehorázně předražené a zásahy, které v něm provedla advokátní kancelář jejího předchůdce Pavla Němce, příliš bily do očí. Na Helenu Válkovou zase kvůli náramkům podal trestní oznámení její vlastní náměstek.
Loni 23. prosince mělo být vše zapomenuto a systém elektronického monitorování vězňů se měl konečně po šesti letech odkladů rozběhnout. Jenže místo slavnostního otevírání obálek s nabídkami muselo ministerstvo spravedlnosti přiznat, že se do právě skončeného výběrového řízení nepřihlásil vůbec nikdo. Žádný skandál to tentokrát neprovázel – tendr se jen totálně minul s realitou trhu.
Důvody firem, proč sice o tendru vážně uvažovaly, ale nakonec se ho odmítly zúčastnit, jsou různé, přesto se dají shrnout do několika málo vět. Výběrové řízení svazovaly přehnaně přísné – a podle některých vyjádření nesplnitelné – technologické požadavky, za jejichž nedodržení hrozily vysoké smluvní pokuty. Požadavky ministerstva byly navíc příliš orientované na „hardware“ a nedávaly případnému vítězi prostor pro práce s vyšší přidanou hodnotou. Jinak řečeno – a to je nejkratší možná odpověď – na tendru nešlo bez neadekvátního rizika vydělat.
Právě proto nechal tendr „plavat“ jeden z jeho favoritů – telefonní operátor O2, respektive jeho dcera O2 IT Services. „Společnost má zájem se tohoto projektu účastnit, zadávací podmínky veřejné zakázky nám však bohužel neumožnily připravit obchodně smysluplnou a zároveň konkurenceschopnou nabídku,“ zní oficiální vysvětlení společnosti.
Poněkud zemitěji to shrnul majitel jedné středně velké společnosti, která se specializuje na dodávky sofistikovaných bezpečnostních zařízení: „Spočítali jsme si to a vyšlo nám, že by do toho šel jen sebevrah.“
Velké ambice, malé peníze
Samo ministerstvo – tendr vypsala podřízená Probační a mediační služba a právní poradenství poskytovala advokátní kancelář Kinstellar – na otázku, proč tendr selhal, jednoznačnou odpověď nemá. Uvádí jen, že požadovalo „komplexní řešení“, které by bylo jednoduché na obsluhu a spolehlivě kontrolovalo domácí vězně. Navíc nemělo jít podle prosincového vyjádření náměstka ministerstva spravedlnosti Vladimíra Zimmela o „výrobek, který je na skladě“, ale o vlastní nové řešení.
To jsou velké – a možná i chvályhodné – ambice. Finanční představy ministerstva jim však neodpovídaly. Ministerstvo spravedlSoutěž nosti sice záměrně nezveřejnilo předpokládanou cenu tendru, aby – jak v létě vysvětlil šéf resortu Robert Pelikán – byly náklady co nejmenší, jenže ve skutečnosti všichni zúčastnění zhruba věděli, kolik peněz je stát ochoten na náramky „pustit“.
Květnová studie proveditelnosti auditorů z KPMG stanovila doporučené náklady systému elektronického monitoringu na 323 milionů
korun, přičemž část by ministerstvo spravedlnosti vydalo přímo na mzdy úředníků, a na výběrové řízení by tudíž zbylo 190 milionů korun rozložených do příštích šesti let. Jen pro srovnání: během původního výběrového řízení na náramky šlo v roce 2010 o dnes těžko uvěřitelné dvě miliardy korun.
Analýzu KPMG sice ministerstvo zveřejnilo bez finančních kalkulací, ovšem zasvěcení se k číslům dostali, mimo jiné tak, že hned druhý den po vyhlášení výběrového řízení, tedy 6. srpna, „pustil“ necenzurované znění studie ven server Česká justice. Navíc bylo od začátku jasné, že vzhledem ke kritickému postoji ministerstva financí, které Pelikána donutilo k osekání mzdových nákladů projektu, žádné dodatečné navýšení nepřipadá v úvahu.
Hardware bez duše
G4S je globální společnost zabývající se bezpečnostními technologiemi, která elektronické hlídání vězňů provozuje ve více než deseti zemích (Velká Británie, Francie, Polsko, Nizozemsko, Austrálie, Izrael…), do českého tendru se nicméně nepřihlásila. Podle generálního ředitele její tuzemské pobočky Josefa Svobody firmě vadily v porovnání se zahraničím „zcela nestandardní“ smluvní sankce, „které neodpovídaly objemu zakázky“. Tvrdé sankce navíc doprovázely některé technicky náročné požadavky na systém. Tak třeba „požadavek na lokalizaci pachatele prostřednictvím GPS v řádu sekund“ byl podle Svobody „ve vztahu k penalizaci technicky nereálný, a tudíž nesplnitelný“. Stejné to bylo i s dálkovými alkoholtestery, které podle něj byla schopna dodat jen jedna společnost: „G4S měla zájem o dovyvinutí tohoto prvku, avšak časové limity, které Probační a mediační služba ve výběrovém řízení požadovala, bylo nemožné splnit.“ Námitky proti alkoholtesterům zaznamenalo ministerstvo spravedlnosti už během tendru a výsledkem bylo jisté zmírnění podmínek s tím, že místo původně požadovaného přenosného zařízení stačilo nově i stacionární. Podobných stížností byla celá řada a ministerstvo některým z nich vyhovělo a dodatečně souhlasilo se změkčením nároků na odolnost náramků vůči nešetrnému zacházení a extrémním teplotám. Jenže nestačilo to a jediným výsledkem tohoto posledního pokusu o záchranu tendru bylo jeho protažení až do Vánoc.
Jestliže G4S vadily pokuty a technické nároky, společnost ICZ, která nedávno uspěla v tendru na elektronické náramky na Slovensku (tamní systém funguje od letošního Nového roku) zdůvodnila svoji neúčast jinak.
Český tendr byl podle marketingového manažera firmy Jiřího Šťastného příliš zaměřen na technologie a „neřešil vlastní problematiku elektronického monitorovacího systému jako celku“. Zní to trochu krypticky, ale myšleno je to tak, že Češi chtěli holý „hardware bez duše“, kdežto Slováci si za 22 milionů eur (asi 600 milionů korun) objednali širší službu zahrnující zřízení integrovaného informačního systému pro tamní probační úředníky.
První čistá zakázka
V úvodu zmíněný majitel bezpečnostní firmy pod podmínkou anonymity vysvětluje, že výběrové řízení s sebou neslo příliš mnoho nejistoty. Nedořešená je legislativa a jasné není ani to, jestli soudci na zavedení náramků skutečně zareagují tak, jak doufá ministerstvo, a začnou konečně ukládat více trestů domácího vězení. „To je naprostý základ. Vemte si, že na začátku musíte zařídit monitorovací centrum a dodat 250 náramků. Nemáte ale jistotu, že bude o systém zájem a vy dostanete zaplaceno za další náramky.“ Řešením by podle něj byla jedině „hodně levná technologie, ta ale není dvakrát spolehlivá a my bychom vykrváceli na pokutách“.
Výběrové řízení na elektronický monitoring domácích vězňů, do kterého se nikdo nepřihlásil, hodnotí s jistou mírou cynismu jako „první čistou zakázku, kterou jsem kdy viděl“. Jenže to je, jak vidno, dost málo.
Majitel jedné středně velké společnosti, která se specializuje na dodávky sofistikovaných bezpečnostních zařízení, shrnul tendr na náramky následovně: „Spočítali jsme si to a vyšlo nám, že by do toho šel jen sebevrah.“ 323,3 mil. Kč byla cena vybrané varianty systému elektronického monitoringu osob podle studie proveditelnosti zpracované KPMG. Z toho jen 190 milionů rozložených do příštích šesti let mělo připadnout na výběrové řízení.
474 až 659 mil. Kč měl stát podle odhadů během oněch šesti let ušetřit, hlavně díky daním lidí pracujících při domácím vězení a úsporám vězeňské služby.
22 evropských států využívá elektronický monitoring osob.
Chytrá represe Systém elektronického monitoringu osob měl v prvé řadě hlídat domácí vězně. Pro začátek chtělo ministerstvo nakoupit 250 náramků a postupně odebírat další. Podle (optimistických) odhadů mělo jít do dvou let až o 750 kusů a celkem měl vítěz tendru do roku 2021 dodat až 1200 hlídacích sad. Tím ale výčet funkcí zdaleka nekončí. Systém měl u části obviněných z lehčích prohřešků nahradit vazbu (až 200 lidí) a kontrolovat některé soudy uložené zákazy – třeba pití alkoholu (ze začátku mělo jít o 90 sad) a v budoucnu také návštěvy sportovních či kulturních akcí. Uměl by rovněž pomoci obětem zločinu, které by mohl v reálném čase varovat, že se k nim blíží jejich tyran (rovněž 90 sad). Zvažovalo se i využití systému při eskortách vězňů. Celkem mělo být monitorovací centrum schopné obsluhovat až deset tisíc různých zařízení. l
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
