Kabinet se rozhodl ušetřit na stavebním spoření. Výsledkem je, že po příštích pět let budou výdaje státního rozpočtu o několik miliard vyšší. Kdo mohl, zařídil si spoření ještě předtím, než úsporná opatření vešla v platnost. To se čekalo. Přesto jde o výbornou příležitost analyzovat paradoxní dopady vládních programů.
Nejde tu jen o Špidlův tým. Ostatně stavební spoření zavedl jiný kabinet a až přijde čas sklízet ovoce dnešní sadby, bude u moci opět jiná sestava. Jde nám o to ukázat, že vlády obecně mají sklon působit svými bohulibými záměry více škody než užitku. Pokud už vláda chtěla podpořit bytovou výstavbu, mohla tak učinit i tržně konformnějším způsobem. Kdyby se například výše úložek na stavební spoření dala odečíst z daní, výsledek by byl zhruba stejný a nebylo by nutné posilovat beztak zbytnělý přerozdělovací aparát. Totéž ostatně platí o přídavcích na děti a o podpoře rodiny. Nebo o důchodech, kde jsou odpočty u penzijního připojištění a životního pojištění směšně nízké. Daňové úlevy, kromě toho, že šetří peníze určené na provoz přerozdělovacího potrubí, mají ještě tu výhodu, že motivují k vyšším výkonům, zatímco státní dávky naopak pěstují pasivitu. Stručně řečeno, kdyby vlády místo přímých výplat preferovaly daňové odpočty, nemusely by pak být v situaci, kdy z finančních důvodů ruší jinak populární programy. Náhrada přerozdělování berními úlevami totiž není pro stát příjmově neutrální. To platí jen první rok, kdy se výpadek daní rovná vyplacené podpoře. V dalších letech se však příjmy státu zvednou, právě díky zvýšené ekonomické aktivitě občanů. Potíž je, že vlády takto dlouhodobě neuvažují. Zajímá je v první řadě objem přerozdělování, protože od něj odvozují svou moc. Takže se spíše odhodlají k tomu někde něco škrtnout - a jak vidíme na příkladu stavebního spoření, tak ministrům ani nevadí, že fakticky neušetří, ale budou muset ještě připlatit. Daleko obtížněji se však kabinet nechá přesvědčit, aby se vzdal daní a omezil nikoli jen výdaje, na něž se mu nedostává peněz, ale přímo celkový balík, nad kterým vládne. Kdyby teď vláda snížila daně, také by se to kladně projevilo až na příjmech její nástupkyně. Šlo by ovšem o férové řešení, ne o kupčení se státní podporou. Pokrytectví, které tohle chování vytváří, jde přitom tak daleko, že ministr financí se ani po opakovaných otázkách přímo nepřiznal, zda sám své rodině rychle zajistil stavební spoření ještě za výhodnějších podmínek. Příběh stavebního spoření je na první pohled banální. Ukazuje však podstatu ministerských omylů. Řešení není v tom, že se někde přidá nebo ubere státní podpora. Vládní programy podporují spotřebu. Aby však bylo vůbec co spotřebovávat, je třeba starat se v první řadě o produkci, to znamená snižovat daně a byrokratickou zátěž, aby se vyplácelo podnikat (například zvýšení DPH na stavby snadno přebije všechny státní podpory). To však těžko čekat od vlády, která zvýší daně a podnikatelům vzkáže, že pokud na ně nemají, mají jít raději od válu.
